24°C
Soudruzi nás v tomto směru také drželi pod krkem. Šilo se z krimplenu a jiných umělých materiálů. A například džíny, které se tu produkovaly, měly k těm západním hodně daleko.
„Denim se nahrazoval běžným bavlněným keprem, chyběly speciální šicí stroje dvoujehlovky a potíže dělal i střih,“ píše v knize Móda za železnou oponou Konstantina Hlaváčková. A tak se razila náhradní móda, styl western nebo safari.
„Co estetického je na minimódě pro silnější ženy, kterých je u nás přece jen mnoho?“ klade si otázku redaktorka v úvodníku časopisu Žena a móda v roce 1971. Dívky s minisukněmi byly zkrátka podezřelé. A tak se jely jednotné květinové vzory, kdo chtěl být trochu výstřední, oblékl něco oranžového v kombinaci s hnědou nebo béžovou.
Záplaty neboli patchwork
„Pak nastoupily vzory geometrické, nejlépe kruhy a kosočtverce. Sukně byly plizované a zvonové. Hodně se šilo z kousků látky, což se venku nazývalo patchworkem a u nás se oficiálně užíval termín záplatový vzor,“ dodává Hlaváčková.
Ženám se doporučovalo, aby nevyhazovaly šaty a nosily je přes kalhoty. Módní byly živůtky plné volánků a roláky připomínající chomout. V druhé polovině 70. let se ustupovalo od barev a nastala doba šedi. „Tohle období kontrastovalo s předešlou dekádou, pro kterou byla charakteristická stylovost a elegance. V někdejším Československu už byl znát nedostatek kvalitních materiálů. Nejčastěji se pracovalo s tesilem a silonem, vyráběly se umělohmotné boty,“ připomíná kostýmní výtvarnice Vladimíra Fomínová, která spoluvytvářela vizuální podobu minisérie Volha.
Maminky pletly jako divé
Tzv. etno móda se omezila na domácí pokusy s batikováním a dalším barvením látek. Tašky ozdobily třásně a drhané motivy z provázků, hodně se doma pletlo. Vestičky a pulovry nebyly úplně hitem ve škole či na diskotéce, ale maminky a babičky se snažily a strávily u pletení dlouhé hodiny.
Vtipné je, jak se měnila proporcionalita. Šíře zvonů ze sedmdesátek se přesunula nahoru a v 80. letech už jsme měli vycpávky ramen a kalhoty do »mrkve«. „Ve druhé polovině osmdesátých let si pak oděvní závody mohly občas dovolit i módní výstřelky. Dnes bychom řekli, že módu tehdy ovlivnila subkultura veksláků,“ přidává ještě Vladimíra Fomínová.
Výkup dobových »hadrů«
Pro natáčení bylo zapotřebí připravit pro herce a komparsisty přes dva a půl tisíce kostýmů. Některé pocházely z výkupu dobového oblečení. „Chtěli jsme, aby byla minisérie Volha dobově co nejpřesnější. A navíc by bylo řemeslně náročné takové množství kostýmů vyrobit. Lidi na výzvu o výkupu zareagovali skvěle. Někteří si za svoje staré oblečení ani nevzali peníze. Chtěli zkrátka tímto způsobem pomoct,“ potěšilo kreativního producenta Josefa Viewegha.
Z výkupu i darů bylo připraveno zhruba pět set kusů kostýmů. „Měli jsme absolutně plno na deseti štendrech. K nim musíme připočítat dva koše bot. Právě u obuvi jsme potřebovali hlavně větší velikosti, protože oproti minulosti mají nyní lidé výrazně větší nohy. A aby byl výčet kompletní, tak zmíním ještě několik krabic korálů, opasků, brýlí. Překvapilo nás, z jaké dálky přijeli lidé doslova s napěchovanými auty. Registrovali jsme i babičky, které na dvoukolácích přivezly několik kufrů oblečení,“ vzpomíná hlavní kostymérka Volhy Helena Dvořáková Rovná. Někteří z herců si přinesli i něco ze svého šatníku. Například Stanislav Majer si ve Volze zahrál v bundě po svém otci.
70. léta a móda
Sedmdesátá léta vyznávala štíhlou, barevnou a veselou siluetu. Vyznačují se také nástupem syntetických materiálů. V pánské módě to byly především kalhoty do zvonu, krátké bundy, velké límce u košil i klop sak, boty na platformě, kulatá špice. V dámské módě pak minisukně, sukně do A, upnutá trička a vesty, velké límce halenek, boty na platformě nebo klínu.
Seroš X: Volha Reflex.cz
