Když docent Aleš Kaplan pózuje na běžeckém oválu Fakulty tělesné výchovy a sportu (FTVS) Univerzity Karlovy, je na něm znát nervozita. Není zvyklý na pozornost objektivů, a to přesto, že byl coby kondiční trenér fotbalové reprezentace u největších zápasů našich borců v kvalifikaci na EURO 2012, s českými basketbalistkami se podíval na olympiádu do Londýna v roce 2012 nebo byl u stříbra na domácím mistrovství světa v roce 2010.
„Nejsem žádná modelka,“ zdůrazňuje. Když ho ale necháme se rozběhnout, neklid je ten tam. Kaplan vystřelí s překvapivou rychlostí a z každého jeho pohybu je znát preciznost a sebevědomí.
Lidovky.cz: Amatérskému běhu se věnují statisíce Čechů. Běhají správně?
Klíčovou motivací u amatérských běžců bývá nadšení. Je to i záležitost životního stylu a v jistém smyslu trendu, který ještě zesílil po covidu. To je zcela v pořádku, zásadní otázkou každého odborníka ale vždy musí být, jak je na běhání připravený pohybový aparát daného běžce. A tam už se může objevit řada problémů. Největší riziko hrozí u takzvaných svátečních běžců, kteří se například vsadí s kamarády, že uběhnou maraton či půlmaraton, a jejich tělo tu zátěž prostě nezvládne.
Lidovky.cz: Měli by si takoví lidé vzít trenéra?
Je to lepší. Školený trenér se totiž na podobného člověka podívá a ihned ho začne vnímat v kontextu. Bude se ptát na jeho tréninkovou historii, a pokud žádná neexistuje, udělá nejlépe, když daného jedince začne spíš přemlouvat, aby závod posunul na další rok. Ani sportovní tréninková historie ale není vše. Jednou se nám u přijímaček na fakultě stalo, že zkolabovala dívka, která byla prostě ve stresu. Připravená byla v rámci možností dobře. O studium na FTVS ale stála tak moc, že se u ní vlivem stresu dostavil hypoglykemický a následně kolapsový stav.
Při výuce dětí v rámci tělocviku na základní škole jsem došel k závěru, že je často neúčelné učit jedince běhat, když neumí ani správně chodit.
