Rozvrat a devastace vzdělávání 2023

Vraťme se přibližně o deset let zpět. Můžeme i o patnáct či dvacet let. Vždy totiž bylo naše školství otloukánkem. Klín se vytloukal klínem. A tak tu nebylo na učebnice a pomůcky, jindy zase byly mzdy tak ubohé, že zaměstnanci ze škol odcházeli, aby vůbec uživili své rodiny. Vždy jsme problémy díky píli a nadšení učitelů škol zvládali.

Přišlo však období, kdy se politici jen proto, aby využili finance EU, rozhodli spustit v našich školách inkluzi. Marně jsme připomínkovali navržený systém. Marně jsme se jej snažili upravit do mantinelů tak, aby byl zvládnutelný a také ufinancovatelný. Vše marné. Naložili jsme učitelům základních škol vše na bedra. Jen se starejte. Systém bobtnal a vzdělávání bylo náročnější a náročnější. Když se do tohoto systému přidají děti cizinců, naprostý nedostatek financí na učebnice a pomůcky, co to asi může přinést. Vážení – maminky, tatínkové – kvalitu vzdělávání určitě ne.

Nesmíme také zapomínat, že se nám k tomu načítá silná generace, což vede k tomu, že ve třídách už nebývá 24 žáků, ale že jich učitelé musí vzdělávat i 32. Pokud je z toho počtu polovina žáků s poruchami učení či chování, dva až tři inkludovaní a tři až pět cizinců, není vzdělávání rozhodně srovnatelné s dřívější dobou.

Nic z toho politici neřeší!

Aby toho nebylo málo, upustila naše současná rodičovská generace od motta: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Snaží se dětem „vyšlapávat cestičku“, omlouvat je, „prát se za ně“, a to až do takové míry, že jim vlastně prokazují medvědí službu. Ona taková „opičí láska“ je opravdu těžce kontraproduktivní. Myslete na to maminky a tatínkové. Daleko lepší je totiž cesta spolupráce se školou. Vždyť máme společný cíl. Co nejlepší vzdělání a výchova našich dětí!

Bohužel všechny tyto body negativně ovlivňují celý systém. Již před rokem a půl jsem opakovaně varoval, že vysoký počet žáků chystajících se na střední školy bude velkým problémem. Jako ředitel střední školy, která dělá velmi detailní přijímací zkoušky, musím konstatovat, že vše zmíněné vedlo k poklesu znalostí a dovedností aktuálních uchazečů o studium na středních školách. Je mi z toho smutno. Sestupný trend je výrazný.

Píši tyto řádky zejména proto, že bychom se měli spojit v našem společném úsilí za kvalitní vzdělávání dětí. Co je k tomu potřeba? Musíme společně tlačit na politiky, aby přistoupili k následujícím krokům:

1. Ačkoli je státní rozpočet v rozkladu, nesmíme šetřit na vzdělávání. Pokud potřebujeme šetřit, musíme hledat správné cesty. Cesty, které neohrozí naše děti. Pokud nemáme na „mercedes“, musíme si pořídit takové „vozidlo“, které dokážeme ufinancovat. Chceme-li inkluzi a současný stav je neufinancovatelný, nemůžeme vše „hodit“ na učitele (již nyní jsou zejména na základních školách tak přetížení, že hrozí vyhoření či odchody těch nejlepších učitelů – a to přeci nechceme). Je třeba systém upravit. Nastavit mantinely. Dát ředitelům škol pravomoc rozhodnout, co ještě jejich škola zvládne a co už ne. Je obrovská škoda, že jsme zničili naše speciální školství, které nám záviděli v mnoha zemích. Školství, které bylo výrazně levnější a mnohdy i smysluplnější. I nyní je možné volit efektivnější řešení.
2. Vláda by měla podle demografické křivky vyčlenit pro některé regiony finance na přístavby či rekonstrukce škol. Je to rychlejší řešení než stavba škol nových.
3. V žádném případě není možné zvyšovat úvazky učitelům. Takový nápad může mít jen někdo, kdo naprosto nerozumí vzdělávání. Zvýšení úvazků by přineslo jen samá negativa, ještě více by ohrozilo zdravotní stav učitelů, a zejména by snížilo kvalitu vzdělávání! I jedna jediná hodina je cestou do pekel. Znovu připomínám, že za posledních deset let narostl objem práce učitelů velmi výrazně.
4. Od roku 2021 se ve školách potýkáme se zhoršeným stavem zaměstnanců škol. Stát by mohl pomoci tím, že by zajistil pro pracovníky škol pravidelnou lázeňskou léčbu například v délce jednoho týdne jednou za dva roky. Byl by to významný přínos pro zdraví učitelů – a zde nezapomeňme na učitele mateřských škol. Méně by se suplovalo a opět by se to pozitivně odrazilo v kvalitě vzdělávání dětí. Takovouto péči mají některé profese od státu garantovanou.
5. Urychleně je potřeba redukovat administrativu. Asi to nevíte, ale řadu dokumentů vypracovávají učitelé jen proto, aby bylo co kontrolovat nadřízenými orgány. Rušit tedy je kde. A ušetřený čas mohou učitelé věnovat svým žákům a svému vzdělávání.
6. Apropos, vzdělávání pedagogů. Zde je místo pro velké šetření. Aktuálně stát dotuje mraky vzdělávacích akcí, které mají velmi pochybnou úroveň.
7. Posledním bodem je prosba na všechny „odborníky“ na naše školství. Přestaňte už konečně vymýšlet a prosazovat nesmysly. Mraky nesmyslů, které zahlcují a otravují život všem. Nechme o vzdělávání rozhodovat lidi, kteří svému řemeslu rozumí. Ve školách jich je. Jen je najít a oslovit. To může být výzva pro nového pana ministra školství. Velká výzva!

Závěrem bych rád zdůraznil, že nejsem odpůrce inkluze, vzdělávání ani efektivnějšího školství. Je však potřeba k těmto i dalším bodům přistupovat s citem, komplexně a rozumně. Tedy tak, abychom vzdělávání našich dětí dělali lépe a lépe. Maminky, tatínkové, kolegyně a kolegové, o to nám přeci všem jde.

Současný stav vzdělávání drží pedagogičtí pracovníci. Aby bylo lépe, musíme se spojit. 

Nezapomeňme na heslo podzimu 1989: „V jednotě je síla“.