RECENZE: Smrt Davida Bowieho jako pokus o nalezení smyslu života

Ne nadarmo kniha začíná scénou, kdy hlavní hrdinka dostane nové jméno, respektive své skutečné jméno. Lenka Kastnerová je jenom role, kterou je nucena před ostatními hrát. Doopravdy se jmenuje Sakotý. Tak to alespoň určil on, Mistr.

Ani David Bowie, v němž se hlavní hrdinka shlíží, se doopravdy nejmenoval Bowie, nýbrž Jones. A rolí, kterých ve svém životě hrál – a rozhodně není řeč jen o filmových postavách – bychom napočítali opravdu mnoho. Lidí, kteří poznali „skutečného“ Davida Bowieho, bylo asi jen pár. Lenka Kastnerová Bowieho miluje, respektive miluje část jeho osobnosti. Díky němu má dojem, že její život má alespoň částečně nějaký smysl a řád.

Většinu času totiž pouze přežívá v otupující práci v call centru, kde se snaží vnutit nebohým důvěřivcům levný internet. V prostředí falešných úsměvů a vzájemného urputného hecování se, které hraničí až se sektářstvím. I na ně ostatně dojde, Lenčina rodina je totiž posedlá ezoterismem a když to Lenka jednoho dne opravdu přežene s alkoholem, pošle jí otec, úspěšný spisovatel, do takzvaného vysokovibračního tábora.

Když umřel Bowie 80 % Andrea Rourke Listen, 2023, 256 stran

Kniha Andrey Rourke (Andrea Jarošová, dcera horolezce Radka Jaroše) je čtivým, místy až hypnoticky napsaným příběhem o snaze poskládat dohromady jednu rozbitou a poničenou duši.

O životních rolích, které hrajeme, ať už z vlastní vůle nebo proto, „že se to tak sluší“. O vzteku, zoufalství a bolesti. Také o vině, trestu a také prozření – to když se Lenka v závěru pokouší z Mistra dostat, jaký je vlastně smysl života.

David Bowie, kterého autorka využila nejen v názvu knihy, je jednak jako symbol fascinace, ale je možné jej brát také jako jakousi literárně-filmovou paralelu k životu hlavní hrdiny. Ona sama, ač to nikdy naplno nevyřkne, se nejspíš v nitru cítí podobně jako Thomas Newton, neboli Muž, který spadl na zemi z románu Waltera Tewise, jemuž tvář a věčný smutek v očích ve filmové verzi vtiskl právě David Bowie.

Mnoho tváří, mnoho masek, sarkasmus i brutální upřímnost. Černý humor, bolestné vytažení jednoho před lety zabodnutého střepu do duše a špetka naděje v závěru. Andrea Rourke píše živým, pulsujícím jazykem, má smysl pro tempo a rytmus vyprávění a také se chvályhodně vyhýbá černobílé charakteristice postav. Nijak se nevnucuje, nechává na čtenáři, co si z příběhu Lenky Sakotý Kastnerové vezme a také jakou roli ji při čtení přisoudí. A také jakou si vybere on sám.