Pochopitelně v ní nemůžou chybět tváře z Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Jednotlivými díly proto provází třiašedesátiletý Miroslav Táborský, který výjimečnost cimrmanologů začal objevovat už v dorosteneckém věku a v současnosti hraje třeba ve hře Švestka. V tomto seriálku postupně využije různé dopravní prostředky:  „Dobře mi bylo ve vlaku, stejně tak v jindřichohradecké úzkokolejce. Docela pohodlné bylo i koňské spřežení, to jsme jezdili na dvoukolovém vozíku. Méně komfortní už byl třeba moped. A u velorexu se o pohodlí už úplně mluvit nedalo. Když jsme točili, bylo ke třiceti stupňům a za mnou ještě hřál motor.“ Ovšem to zdaleka není všechno.

Začíná se v Pojizeří, kde mu s průvodcovstvím pomáhá Zdeněk Svěrák. Stopy vedou do Tanvaldu, Příchovic u Tanvaldu, na Kokořínsko a pochopitelně do Liptákova, resp. do Vesce u Sobotky, kde se natáčel legendární film Jára Cimrman ležící, spící. Představitel titulní postavy mně v rozhovoru potvrdil, že tam zavítal poprvé po těch čtyřiceti rokách. Ve druhé části se zkoumají sochy a rozhledny, včetně té úplně nejnižší v Nouzově u Semil. K Miroslavu Táborskému se připojí Jan Hraběta, Petr Reidenger a Miloň Čepelka, u kterého to vlastně všechno začalo.

Režisér Patrik Ulrich o něm totiž natočil dokument nazvaný Štace Miloně Čepelky, kde si mu protagonista postěžoval, že ho mrzí, že ho v divadle už nic nového – například hra – nečeká. A tak se zrodil nápad na Stopy Járy Cimrmana, kde Zdeněk Svěrák (jinak na cenách Anděl v dubnu 2023 uvedený do Síně slávy) vzal na sebe úlohu „škrtače“, aby scénáře dostaly ucelenější podobu. Cimrmanologové musí všechna místa, kde se má objevit cokoli upomínající na největšího Čecha schválit, přičemž se nezřídka stává, že nejde jen o sochy a rozhledny, ale třeba i o cedulky oznamující, že „v tomto domě Jára Cimrman nikdy nebydlel“ nebo „na tomto kole Jára Cimrman nikdy nejezdil.“

Ale dál. Třetí epizoda nás zavede do jižních Čech a řeč bude nejen o jindřichohradecké úzkokolejce, nýbrž také o městě Písku. Tuhle oblast naší krásné země si pochopitelně vzal na starosti tamní rodák Petr Brukner, který letos v květnu oslaví osmdesátiny. Čtvrý díl se zabývá muzey a památníky, tudíž bude připomenut motor, který kromě vyčichlých zbytků kolínské vody spaluje i vyčpělé pivo a který nese název Emilie Veberová. S prováděním pomůžou Marek Šimon a Josef Čepelka. Na Moravě se budou řešit po Járovi pojmenované ulice, většinou však slepé. Zamíří se i na údajné místo Mistova setkání s Janem Eskymo Welzlem, jenž celý mýtus pomohl vybudovat (a hodlá o něm natáčet Miroslav Krobot). To vše za doprovodu Petra Reidingera a Ondřeje Vetchého. No, a šestá část nás zavede do Prahy. Dojde na lázně, Malostranskou besedu, záladní školu v Lysolajích, Café Louvre i samotné divadlo. Ke všemu bude mít co říct Vojta Kotek.

 










 

A jak to vůbec celé začalo? „Pamatuji si to dost podrobně. Vím, že to bylo 28. října roku 1966, že byl mráz a že jsme tomu nepřikládali takový význam, jaký by si to zasloužilo. Jirka Šebánek měl nápad založit divadlo, protože náš rozhlasový humoristický pořad Nealkoholická kavárna U Pavouka našel poustu příznivců, a že by se možná tenhle humor dal pěstovat i na jevišti. Řekli jsme si, proč to neuzkusit. On totiž argumentoval tím, že baráčníci mají svoje divadlo, tak proč bychom ho nemohli mít i my?“ prozrazuje Zdeněk Svěrák.

A dále pokračuje: „A my znamenalo zaměstnanci Československého rozhlasu. Šebánek, Čepelka, já, Olda Unger a dokonce i Helena Philippová, naše první režisérka. A pamatuju si také, že Láďa Smoljak, kterého jsme přizvali, protože on jako jediný měl s divadlem zkušenost, pro ten nápad nejmíň hořel. Pořád se díval na hodinky, protože měl lístek do biografu. Loučil se s námi slovy: ‚Kluci, je to dobrý nápad. Zúčastním se, ale nebudu toho motorem. Ahoj!‘ A odešel. Láhev vodky jsme dopili bez něho a slíbili jsme si, že každý z nás napíše jednoaktovou hru,“ prozrazuje Zdeněk Svěrák.

Díky zálibám v prohlížení fotografických časopisů, jako byl třeba Český svět, přišel Ladislav Smoljak s nápadem, že bude dobré nechat Járu tvořit na přelomu 19. a 20. století, kdy probíhala technicko-vědecká revoluce. Dodejme ještě, že zakládající schůze Divadla se konala na adrese Dykova 1084/14 a že populární semináře vznikly z nouze, jelikož se mělo původně jednat o dvě jednoaktové hry v rámci jednoho představení, jenže Jiří Šebánek neměl do 4. října 1967 svoji Domácí zabijačku hotovou. Premiéru si tudíž odbyl pouze Akt.


MINIRECENZE
V případě Stop Járy Cimrmana opravdu netřeba dlouhého rozebírání. I díky účasti ústředních strůjců se dočkáme řady velmi vtipných momentů. Jasně, sice byla zatím možnost zhlédnout pouze první a závěrečnou část, ale vskutku vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by tomu v těch zbývajících čtyřech mělo být jinak. Samozřejmě, svou roli při sledování bude asi hrát skutečnost, že toulky po místech blízkých vašemu bydlišti zaujmou o něco víc. Nicméně nechybějí ukázky z her a filmů, které potěší při každém zhlédnutí. Zkrátka tenhle pořad rozhodně stojí za sledování, protože pobaví a ještě se při něm dozvíme řadu zajímavých informací. Jedinečný cimrmanovský humor kombinovaný s brilantním užíváním českého jazyka a nekonečnou hravostí je prostě něco natolik unikátního, že na to právem můžeme být maximálně hrdí.


ROZHOVOR SE ZDEŇKEM SVĚRÁKEM JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Česká televize