Putin, nebo dvojník? Na základě pihy nelze o člověku říct: ano, to je on, popisují identifikaci osob kriminalisté
Podivné chování na veřejnosti, údajná návštěva Mariupolu… Byl to opravdu on? Od začátku války na Ukrajině se v médiích a na sociálních sítích nárazově, ale hojně spekuluje, zda je na fotografiích a videozáznamech zachycujících Vladimira Putina skutečně on, nebo třeba někdo jemu velmi podobný. Jde s jistotou určit, jak tomu doopravdy je? Ptali jsme se expertů.
Podle mnohých pozorovatelů – a často i médií – existuje mnoho znaků, které napovídají, že by za Putina mohl na veřejnosti vystupovat jakýsi dvojník. Ať už samozvaní, nebo erudovanější analytici zmiňují jednou jeho nepřirozeně nehybnou ruku při chůzi, podruhé zapadlou bradu nebo třeba několik jeho vystoupení na od sebe vzdálených místech během krátkého časového úseku a pokoušejí se na tom doložit, že to zkrátka není Putin.
Podle kriminalistů a expertů zabývajících se identifikací osob z fotografií a videozáznamů pouhé běžné pozorování, kterého jsme schopni všichni, k průkaznému závěru nevede. Naopak věc vyžaduje komplexní přístup – navíc s nejasným koncem.
O tom, jak se k identifikaci osob na základě statických a dynamických záznamů přistupuje v kriminalistice, hovořil Deník N s forenzním antropologem Josefem Dudou a vrchním komisařem a tiskovým mluvčím policejního prezidia Jakubem Vinčálkem v Kriminalistickém ústavu v Bartolomějské ulici v Praze.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
- jak obecně přistupují kriminalisté ke zkoumání fotografií a videozáznamů;
- na co konkrétně je při tom důležité dávat pozor;
- co policistům nedovoluje hodnotit a soudit;
- jakou roli (ne)hrají v kriminalistice domněnky;
- v čem se liší práce investigativních novinářů, civilních expertů a policie;
- anebo zda je vůbec možné s jistotou určit, jestli je na videu Vladimir Putin, nebo někdo jiný.
Obor forenzního zkoumání vnější podoby osoby nevznikl až s rozšířením foto- a videotechnologie. Jak hluboko do dějin kriminalistiky jeho kořeny sahají?
Duda: Pokud se bavíme o identifikaci osob podle vnějších znaků, ta sahá do samotných počátků kriminalistiky. Vlastně až do doby Alphonse Bertillona (francouzský antropolog a kriminalista, 1853–1914, pozn. red.), který vytvořil kriminalistickou metodu zvanou bertillonáž. A vlastně už od té doby se používá metoda porovnávání nebo hodnocení vnějších znaků člověka k identifikaci. Takže toto zkoumání má rozsáhlou historii.
Každopádně dříve šlo spíš o vnější znaky, jakými jsou například výška těla nebo rozpětí paží. Až časem se to postupně začalo zaměřovat na obličej.
I dnes se dají v rámci forenzní antropologie osoby identifikovat v podstatě podle jakýchkoliv vnějších znaků. Zdůrazňuji vnějších, protože ty se odlišují od těch vnitřních, které využívá například forenzní genetika.
DNA je vnitřní znak člověka. Antropologie se zabývá viditelnými znaky. A vzhledem tomu, že lidi chodí oblečení, je vidět hlavně právě obličej. Proto se tedy nejvíce zabýváme portrétní identifikací.
Jak to aplikujete na videozáznamy?
Duda: Jak
