Muzikant Pavol Hammel: Mám anděla strážného

První nástroj, na který jste hrál, byly housle. Kam se ve vašem hudebním životě poděly?

Můj otec hrál na housle ve Slovenském národním divadle, a tak jsem na ně musel hrát také. Trochu mě k tomu přinutil s tím, abych uměl řemeslo a nebyl v tom úplný analfabet. Jsem mu za to vděčný, protože díky studiu hry na housle jsem vždy věděl a vím, co a proč hraju.

Housle jsem ale později odložil, protože jsem na ně nedokázal sbalit žádné baby. Všiml jsem si, že kamarádi, kteří hráli na kytary, s tím problém neměli, a tak jsem začal hrát na kytaru také. Navštěvoval jsem lidovou konzervatoř, učil se klasiku a začal být objektem zájmu holek. A kytara mi nakonec zůstala.

K houslím jsem se už nikdy nevrátil, stejně jako jsem se nevrátil k právům. V roce 1972, když jsme natáčeli album Zelená pošta, jsem ukončil jejich studia. Zůstal jsem ale u hudby.

Jak se k vám dostavuje inspirace ke skládání?

Nepovažuju ji za důležitou. Není to tak, že kráčím Bratislavou a inspiruje mě pohled na Dunaj. Podle mě neexistuje ani to pověstné kopnutí múzou. Největší inspirací pro skládání je mi buď to, že se blíží termín odevzdání alba či písně, anebo jsem se rozhodl, že něco složím.

V obou případech se musím spojit s textaři, protože zásadně skládám na hotové texty. Přitom věřím, že mě ty texty alespoň malinko inspirují.

Na hudební scénu jste vstoupil už v šedesátých letech. O té době se říká, že byla pro umělce plodná. Bylo to tak i z vašeho pohledu?

Pokud jde o mou generaci, jsme děti hippies. Vyrostli jsme sice na nesprávné straně železné opony, ale věděli jsme, co se ve světě děje. Poslouchali jsme vídeňská rádia, Radio Luxembourg, pašované desky, kazety a podobně. Nebyli jsme uzavření za pomyslnými mřížemi, jen nám všechno déle trvalo a hudební novinky jsme uváděli do praxe se zpožděním.

Vzpomínám si, že abych získal kvalitní mikrofon, sehnal jsem si potřebné množství rakouských šilinků, dal je kamarádovi, který odjel do Rakouska, a ten ho tam sehnal. Zpátky ho pak propašoval, protože dovézt ho legálně nebylo možné.

Na technické věci to byly těžké časy, na tvorbu ne. Myslím si, že celá ta poválečná hudební generace byla silná nejen u nás, ale v celém světě. My tu jen neměli svobodu, a tak jsme o ní alespoň skrytě zpívali.

V některých vašich písničkách je to patrné…

V Poď so mnou se zpívá: Poď so mnou tam, kde sa kvet vo vlasoch nosí. To bylo volání po svobodě, byli v tom i ti hippies. Ve skladbě Zvonky zvoňte je zase: O smrteľnom zajatí v objatí. Ten text reagoval na tanky v ulicích v osmašedesátém.

Víte, sametová revoluce byla fajn, ale když se v ulicích skutečně střílelo, bylo to jiné. V roce 1968 jsme měli zkušebnu na Leninově náměstí v Bratislavě. Šli jsme si pro nástroje, ale vojáci se samopaly nás do ní nepustili. Pro mladého člověka to byla nepříjemná zkušenost.

V reakci na ty události jsem natočil album Pokoj vám. Texty na ně napsali Boris Filan a Kamil Peteraj. Byla to velmi útočná deska, například písnička Šest starcov je o armádách Varšavské smlouvy, které vstoupily do Československa.

Jenže v době, kdy ta deska měla vyjít, nevyšla. Nebyla zakázaná, ale šéfredaktor tehdejšího vydavatelství Panton mi řekl, abychom ji raději nevydávali, že z toho bude průšvih. A tak jsme se dohodli, že ji necháme být. Vyšla až v roce 1995.

Několik alb jste nahrál s Mariánem Vargou a jedním z nich byla Zelená pošta. Jaký byl Vargův přínos vaší spolupráci?

Každý jsme si dělali své projekty a po pár letech jsme se setkali, abychom připravili něco společného. Marián byl geniální skladatel a já pro něj ideální interpret. Ve své skupině Collegium Musicum takového neměl. Náramně to mezi námi fungovalo a vždy z toho vzešlo něco zajímavého.

Byl moudrý muzikant a mimořádně vzdělaný člověk. Neměl vysokou školu, ale díky své sečtělosti měl obrovskou autoritu. Byl velmi talentovaný, chodil na soukromé hodiny ke slavným skladatelům té doby.

Jak vaše společná tvorba probíhala?

Marián seděl u klavíru, já u kytary, před sebou měl text, hrál a já k tomu zpíval melodické linky. Tak to bylo většinou. Když jsme ale pracovali na našem společném muzikálu Cyrano z predmestia z roku 1977, přinesl nápady každý z nás a dokončili jsme je společně.

Marián tenkrát nejraději seděl ve vaně ve vodě. Byl silný kuřák a vana bylo místo, kde kouřil nejraději. Asi dvakrát se mu předtím stalo, že se při kouření v posteli podpálil i s povlečením. Ve vaně se však cítil bezpečně. Já seděl na zavřeném WC a on mi nahlas diktoval, co který nástroj bude hrát.

Když jste dokončili Zelenou poštu, tušili jste, že vzniklo mimořádné dílo?

Netušili jsme, jaké budou reakce, ale věděli jsme, že vzniklo něco pozoruhodného. Už album Zvoňte, zvonky z roku 1969, v němž se má skupina Prúdy spojila právě s Mariánem, bylo mimořádné. Ničemu se nepodobalo, byl to bigbít se slovenskými texty, náš originál.

Když jsme začali pracovat na Zelené poště, věděli jsme, že opět vznikne něco jiného, než co nabízela tehdejší produkce v Československu. A o to nám šlo. Říkali jsme si dokonce, že musíme nahrát takové písničky, aby se nedaly vysílat v rádiu.

Jaký to mělo smysl?

Nechtěli jsme být mainstreamoví, a to se nám podařilo. Dodnes se ze Zelené pošty v běžných rádiích nehraje nic. Ta deska se v době svého vydání stala undergroundem a je jím pořád.

Písně, které vás jako zpěváka nejvíce proslavily, vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech a byly v podstatě mainstreamové. To je docela paradox, nemyslíte?

Má tvorba byla a je i písničková, protože to tak mám rád. Skupina Prúdy šla navíc postupně k rokenrolu. Na dětském albu Šľahačková princezna, které vyšlo v roce 1973 a obal pro ně dělal Juraj Jakubisko, byl ten rokenrol pořádně tvrdý, stejně tak na desce Hráč z roku 1975.

V roce 1971 jsem napsal písničku Medulienka, svůj první hit. Nedal jsem ji přitom na žádné album. Učitelka tanca a Mladosť byly zase původně písně z filmu. Na album Hráč jsem je natočil jen proto, že jsem měl málo skladeb. V letech 1974 až 1976 jsem byl na vojenské prezenční službě, ale měl jsem smlouvu, že pro vydavatelství Opus nahraju album. Na natáčení jsem měl jen tři dny, delší dovolenou mi z vojny nedali.

Myslím si, že v Učitelce tanca je slyšet, že je nahraná tak nějak rozšafně a že jsem ji nebral moc vážně. Jenže pak přišel režisér Janko Roháč a pro jednu televizní hitparádu k ní natočil takový doprovodný film, dnes bychom řekli videoklip. A ten napomohl k její obrovské popularitě. Mimochodem, úplně nejpopulárnější byla v Polsku. V té době jsem odtamtud za její hraní v médiích dostal více tantiém než od nás.

Nemohu tedy na tu písničku nadávat. Tím spíš, když devadesát procent lidí v Česku a na Slovensku zná jen tři mé hity, Medulienku, Učitelku tanca a ZRPŠ. Přitom mám dalších tři sta písniček, a řada z nich je podle mě skvělá.

V roce 1976 jste se podruhé narodil. Letadlo, v němž jste měl cestovat z Prahy do Bratislavy, mělo tragickou nehodu. Co vám zabránilo v tom, abyste na jeho palubu nastoupil?

V noci předtím jsem byl na večírku u producenta Hynka Žalčíka v Dobřichovicích. Nespali jsme, byl jsem mladý člověk a chtěl se bavit. Ráno mě dovezli na letiště, prošel jsem kontrolou a registrací, ale v čekárně jsem pak usnul.

Když mě zaměstnanci letiště probudili, začal jsem se rozčilovat, proč to neudělali dřív. Oni mi ale řekli, abych se uklidnil, že to letadlo, kterým jsem měl cestovat, v Bratislavě na Zlatých píscích spadlo. Od té doby si říkám, že je nutné umět zaspat ve správnou chvíli.

Jak jste dal vědět svým blízkým, že jste naživu?

O nehodě brzy informovala média a já měl manželku a dvouleté dítě. Volat meziměstsky byl však problém. Šel jsem na letišti na poštu, abych si objednal meziměstský hovor, jenže tam bylo tolik lidí, že jsem to vzdal. Koupil jsem si tedy letenku na nejbližší spoj do Bratislavy a za pár hodin jsem se zjevil své rodině a blízkým v pořádku a s úsměvem. Myslím, že na ten okamžik oni ani já nikdy nezapomeneme

Poznamenala vás tato událost?

Nepřikládal jsem jí tenkrát takovou vážnost, jakkoli to byla věc velmi vážná. Vzal jsem to tak, že jsem dostal druhou šanci, ale nezamýšlel jsem se nad tím, jestli to byl osud, nebo štěstí. Myslím si však, že nade mnou bděl anděl strážný, a jsem rád, že se mnou byl.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zelená Pošta - Pavol Hammel, Marián Varga, Zvoňte zvonky - Prúdy, Hráč - Pavol Hammel a skupina Prúdy