Naše generace už ve Zlíně končí, mrzí Kubiše. Klub o něj ztratil zájem

„Mrzí mě, že jsem se o tom nedozvěděl dřív. Sehnat angažmá teď bude složité,“ říká Kubiš.

Jak vám Zlín ukončil smlouvu?
Minulé úterý (25. dubna) mi ráno zavolal vedoucí mužstva Martin Kotásek, že se mám odpoledne hlásit u generálního manažera. Už během dne jsem vytušil, o co půjde. Bylo mi tam sděleno, že se mnou pro příští sezonu nepočítají, i když jsem na ni měl ještě platnou smlouvu. Nebylo to pro mě úplné překvapení, už předtím jsem postupně vycítil, že důvěra vůči mně moc není. Neumím si moc vysvětlit, čím to bylo. Na ledě to ale nehrálo roli, pořád jsem hrál naplno a rval se o co nejlepší výsledek.

Zklamalo vás to?
Zklamání pro mě hlavně bylo, že jsem se to dozvěděl až tak pozdě a v době, kdy už ostatní týmy mají kádry prakticky uzavřené. Sehnat angažmá teď bude složité. Kdybych o tom věděl dřív, mohl bych se zařídit jinak.

Hrálo podle vás roli vaše zranění v play off?
Asi to u vedení bylo rozhodujícím důvodem, proč se mě zbavili. Během semifinálové série s Třebíčí jsem se v domácím zápase zranil a potom podstoupil vyšetření třísla. Bylo to specifické zranění, ani doktoři přesně nedokázali určit, co s tím je. V baráži jsem si pak vzal prášky a nastoupil, hrál jsem i přes bolest. V posledním utkání už to nešlo, nedokázal jsem ani zvednout nohu. Po sezoně se ukázalo, že se mi na třísle vytvořila trhlina, takže teď se léčím. Půjdu i na magnetickou rezonanci.

Co dál? Máte ještě chuť hrát?
Chuť do hokeje teď mám o to větší. (úsměv) Nějaké kontakty odjinud už přišly, ale s nikým zatím nejednám. Chci v první řadě vyřešit svoje zdraví a pak uvidíme. Hrát pořád chci, mám nějaké možnosti v Česku i zahraničí, záleží i na tom, jak se s přítelkyní dohodneme. Vždycky jsem měl sen hrát hokej za nějaký klub v Alpách, třeba se mi to vyplní. Nezříkám se ani varianty, že budu přes léto trénovat sám a až před sezonou někde podepíšu.

Myšlenky na úplný konec jste měl?
Ne, to vůbec. Chci ještě hrát, pokud mě to bude naplňovat a dávat smysl.

Zlínský manažer Robert Hamrla mluvil o tom, že od něj máte nabídku, že byste po konci kariéry mohl pracovat u mládeže.
Nic konkrétního to nebylo, jen se o tom mluvilo. Stejně zatím nemám vyřešenou ani B licenci, na příští rok se hlásím na její studium. Pak se uvidí. V hlavě mám, že bych se trénování věnoval, ale třeba půjdu i úplně mimo hokej.

Během své kariéry jste zažil spoustu trenérů, na koho nejradši vzpomínáte?
Každý z nich mi něco dal a něčím mi uvíznul v paměti. Ale v srdci teď mám nejvíc Jacka (Luboše Jenáčka), který k nám přišel na podzim v sezoně, kdy jsme sestoupili z extraligy. Měl to hrozně těžké, ale získal si mě tím, že po charakterové stránce je to úžasný člověk. Jednal s každým na rovinu a lidsky. Moc mu držím palce v další kariéře.

Ve Zlíně teď navzdory platnému kontraktu končí i vaši dlouholetí parťáci Jiří Ondráček a Antonín Honejsek. Je to konec jedné éry?
Kluci odešli už během poslední sezony, ale indicie, že skončí úplně, měli už s předstihem. Asi je to opravdu konec jedné generace, která tady hrála delší dobu. Takový je život, doba se mění. Musím popravdě říct, že je mi to líto. Zažil jsem tady ale pěkných dvacet let a nechci si teď nechat vzít pohled na klub, který jsem dlouhá léta měl.

RADOST. Útočník Zlína Pavel Kubiš se směje na své spoluhráče.

Jak budete vzpomínat na zlínské angažmá?
Bylo strašně krásné. Hodně jsem o tom teď přemýšlel a uvědomil si, že nejcennější pro mě bylo, že jsem se seznámil s lidmi, kteří byli nejen mými spoluhráči, ale stali se i kamarády. Největší zážitek byla pochopitelně titulová sezona, celý rok byl super a pak to v play off vyvrcholilo. Cením si i dalších sezon, třeba rok potom skončili Čája (Petr Čajánek) a Lešoun (Petr Leška) a všichni nás pasovali na kandidáta na sestup. Ale my to spoustu sezon po sobě ukopali a v lize se drželi. Až loni na jaře už to nevyšlo. To mě bude mrzet do konce života.

V čem bylo dlouhá léta ono pověstné kouzlo týmu?
Sešli jsme se tady kluci, kteří byli z devadesáti procent odchovanci klubu. Žili jsme spolu na ledě i mimo něj, řešili jsme hokejové i soukromé věci. Třeba Tomáši Fořtovi a mně se narodilo dítě ve stejný den, pořád jsme v kontaktu a píšeme si. To samé Jirka Ondráček, odehráli jsme toho spolu moc a jsou z nás velcí kamarádi. S klukama jsme každou středu chodili hrávat na playstationu, byla u toho hrozná zábava a i tím jsme se stmelili. Právě to, že jsme drželi pohromadě, nás dovedlo k titulu a rok předtím ke stříbru. Moc si toho vážím. Podívejte se dnes na Spartu nebo Pardubice, jaké mají hráče a kolik peněz jejich kádry stojí, ale stejně na titul pořád čekají.

Prvoligoví. Čekají Zlín a Vsetín dlouhá léta ve druhé nejvyšší soutěži?

Tým se dlouhá léta točil kolem zmíněné dvojice Čajánek, Leška. Jací byli?
Oba ve mně zanechali silnou stopu nejen jako hráči, ale i jako lidé. Čája měl a dodnes kolem sebe má velkou auru, všichni mladší hráči včetně mě k němu vzhlíželi. Všichni jsme věděli, co v kariéře dokázal, a když něco řekl, mělo to hlavu a patu. Na ledě to byl stoprocentní lídr. Lešoun měl neuvěřitelné herní myšlení a intuici. Když to přeženu, nemusel umět kopnout do balonu, ale když jsme v letní přípravě hráli fotbal, byl na hřišti stejně nejlepší. Přesně věděl, kam si stoupnout a co udělá soupeř. A to samé platilo na ledě. Úžasně četl a vnímal hru.

Vrátím se ještě k uplynulé prvoligové sezoně, která byla pro Zlín hodně turbulentní. Jak jste ji prožíval?
Psychicky to bylo strašně náročné. Těžce jsem nesl, že nám nevyšel začátek sezony, pak se měnili i trenéři. Neměli jsme dlouho sportovní formu. Spousta kluků to chtěla vzít na sebe, mě nevyjímaje, ale pak jsme se stejně dívali jeden po druhém s otázkou, kdo teda bude tím lídrem. Přitom kabina fungovala dobře, v tom problém nebyl.

28 fotografií

Nepodcenili jste Chance ligu?
Spousta z nás, kteří jsme dlouhá léta hráli extraligu, jsme asi nečekali, že to bude tak náročné. I tahle soutěž má úroveň a jsou v ní šikovní hráči. Nemohli jsme si myslet, že jako bývalý poslední tým extraligy to tady budeme válcovat. Trvalo nám, než si to sedlo. Když jsme v lednu doma dostali čtyřku od Slavie a pak jeli z posledních Pardubic B s porážkou 2:5, byl to nejhorší okamžik v sezoně. Cesta domů autobusem mi přišla nekonečná. Opravdu jsem to celou dobu prožíval strašně moc.

Pak však přišlo sedm výher v řadě a mužstvo rozjelo parádní jízdu, která skončila až triumfem v play off ve finálovém derby se Vsetínem.
Pořád jsem se říkal, že máme zkušený tým, a když se dostaneme do desítky, tak dokážeme ve vyřazovací části zabojovat. Nakonec z toho bylo první místo, za všechny kluky jsem byl moc rád. Vrchol bylo finále se Vsetínem a natřískané zimáky. Už jsem kvůli zranění nehrál, na tribuně to ale pro mě bylo daleko horší. Strašně mě mrzelo, že nemůžu být na ledě a mužstvu pomoct. Tím spíš v tak nádherné atmosféře, jakou lidé ve Zlíně na stadionu vytvořili. Ještě jednou bych jim za to chtěl poděkovat, moc nám pomohli.