Globálních krizí přibývá, stát se vrací. Čeští politici to však ignorují
Komentář Kláry Votavové: Zveřejnění vládního balíčku na ozdravení veřejných financí předcházela řada povědomých tvrzení o přebujelém českém státu a vysokých daních. Po týdnech dohadů vláda Petra Fialy nakonec oznámila, že na provozu státu a platech hodlá ušetřit zhruba 20 miliard korun za roky 2024 a 2025. Koho se šetření dotkne a zda to bude v podobě propouštění, anebo snižování platů státních zaměstnanců, zatím není jasné.
Diskuze ohledně konsolidace veřejných financí byla bohužel i tentokrát redukována zejména na početní operace příjmů, výdajů a škrtů a postrádala strategický rozměr – totiž hlubší zamyšlení nad otázkou, jaké jsou reálné neduhy českého státu, k čemu by měl v 21. století vlastně sloužit a k čemu jej občané budou potřebovat ve světle aktuálních i přicházejících krizí.
Připomeňme si nejprve některá čísla. Navzdory častým povzdechům ohledně přebujelého a překrmeného veřejného sektoru nezaměstnává český stát více lidí, než je mezi státy EU a OECD obvyklé. V roce 2020 tvořili státní zaměstnanci podle údajů OECD 17 % všech zaměstnanců v Česku. Průměr EU byl 16 %, OECD 18 %. Přes polovinu českých státních zaměstnanců tvoří zaměstnanci škol a jenom necelá pětina jsou úředníci ve státní správě a samosprávě.
Spíše než v počtu těchto úředníků přitom problém tkví v
