Súdán – co je to za zemi?

Média přinášejí každý den zprávy o střetech v této veliké severoafrické zemi, případně o příměří, které bývá zase porušováno. Znalosti o Súdánu, ale i o celé Africe, obecně nejsou valné a často bývají značně zkreslené. Není divu, když se o Africe (a nejen o ní) dozvídáme vždy jen ve spojení s něčím negativním. Ráda bych proto využila pozornosti, kterou teď na sebe Súdán přitahuje, k malé nápravě.

Nejprve pár slov o konfliktu:  Súdán měl za několik posledních desetiletí problémů víc než dost. Zaděláno na ně měl od počátku, protože se skládá z nesourodých částí. Vznikl uměle v době koloniálního porcování Afriky evropskými mocnostmi bez respektování tradičních poměrů.

Výsledkem doby velkých zeměpisných objevů, započatých „objevením Ameriky“ na konci 15. století, bylo nové uspořádání světa. Nastala 500 let trvající éra evropské hegemonie ve světě a doba vzniku kolonií patřících evropským mocnostem.

Jednou z hlavních „komodit“ koloniálního obchodu byl obchod s otroky. Otrokářství a obchod s otroky sice existovaly odedávna, už od starověku, ale nyní se jednalo o rozsah, jaký dosud neměl obdoby. V objevené Americe chyběla pracovní síla – a tak se zrodil plán přivážet do ní Afričany, protože to byli vyspělí zemědělci, dobří řemeslníci a také byli fyzicky zdatní.

Následky třistaletého obchodu s africkými otroky v počtu desítek milionů byly pro Afriku strašné. V subsaharské Africe zanikly celé kmeny a etnika, zastavil se společenský vývoj. Tato tři století patří k nejostudnějším érám světových dějin.

Ve 2. polovině 19. století byl již svět mezi evropské mocnosti rozdělen a zbývala jen zubožená Afrika. Tehdy nastala tzv. rvačka o Afriku, třebaže s dojednanými pravidly mezi mocnostmi. Během pár let, do 1. světové války byla celá Afrika – s výjimkou Etiopie – rozparcelována jako koláč. V řadě případů „podle pravítka“, jak je patrné z mapky.

Mnohá etnika se tím octla v různých koloniích či naopak byla dána dohromady etnika, která mezi sebou tradičně neměla dobré vztahy. Tak vznikly podmínky pro problémy, které přetrvávají dodnes. A nejen v Súdánu.

Jednou z hlavních zásad pak při dekolonizaci a vzniku nezávislých států z dosavadních kolonií po 2. světové válce bylo zachování existujících hranic (jako menšího zla). Proto i v nezávislém Súdánu nadále musela koexistovat různorodá etnika a kmeny.  

Zásadní súdánský problém mezi velice odlišným muslimským arabským a poarabštěným severem – a jihem s křesťanskými a animistickými černošskými etniky – se sice na základě výsledků referenda vyřešil tím, že se stát s názvem Súdán, do té doby svou rozlohou největší africká země a desátá největší na světě, v roce 2011 rozdělil na dva samostatné státy – Súdán a Jižní Súdán.

Stát na severu si ponechal dosavadní název. Nyní se stal třetí největší africkou zemí, ovšem stále svou rozlohou zemí obrovskou – třikrát větší než Francie a pětkrát větší než Německo.

Vyřešil se problém, který ale zdaleka nebyl jediný. Hodně tragický byl konflikt v roce 2003 v muslimském Dárfúru na západě země mezi dvěma odlišnými muslimskými etniky.

Aktuální, právě probíhající  konflikt  v této veliké a na suroviny velice bohaté zemi – mezi súdánskou armádou a polovojenskými „Jednotkami rychlé podpory“ (RSF), resp. dvou generálů stojících v jejich čele – velitele armády Abdala Fataha Burhána a velitele RSF Mohameda Hamdana Dagala, ohrožuje nejen celý africký region.

Své zájmy tu mají už dlouho mnohé země. Především Čína a Rusko, ale také Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt, Indie, Írán, a další. Rusko je zapojeno stále významněji prostřednictvím Wagnerovy skupiny, která obchodem se súdánským zlatem pomáhá financovat ruskou agresi na Ukrajině.

Jednotky RSF vznikly v roce 2013. Vyvinuly se z kmenových milicí, tzv. džandžavídů, které během konfliktu v Dárfúru na západě země v roce 2003 vláda prezidenta Umara Bašíra využila k potlačení povstání. Jak vláda, tak velitelé těchto milicí byli pak Mezinárodním trestním soudem obviněni z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Přesto pak nezávislé ozbrojené složky, podřízené přímo prezidentovi – dlouholetému diktátorovi Umaru Bašírovi – získaly oficiální statut. (Bašír si nepřál silnou armádu, a proto ji oslaboval zakládáním paralelních milicí – aby měl v případě armádního převratu vždy někoho, kdo by ho ochránil. Což se ale nakonec nestalo.)

S diktátorovou pomocí se Dagalovi podařilo ovládnout zlaté doly (Súdán je třetí na zlato nejbohatší zemí v Africe po Ghaně a Jihoafrické republice) – a z někdejšího překupníka s velbloudy se stal jedním z nejbohatších lidí v zemi.

Přesto, že Dagalo za své postavení vděčil diktátorovi Bašírovi, pomohl se svými jednotkami RSF súdánské armádě Bašíra v roce 2019 svrhnout. Vlády se ujala civilní vláda národní jednoty, kterou ale armáda a RSF před dvěma roky rovněž společně vojenským pučem odstranily.

Faktickým vládcem země se stal armádní velitel Burhán, který kvůli zachování stability musel do vlády vojenské junty zapojit i velitele polovojenských jednotek RSF Dagala jako svého zástupce.

Podle zpráv mělo letos prvního dubna dojít k podepsání finální dohody mezi občanskými a vojenskými lídry země o okolnostech přechodu zpět k civilní vládě a k novému nastaveni institucí v zemi. V souvislosti s tím se měly milice RSF integrovat do súdánské armády (samozřejmě s jedním velením), což Dagalo odmítl – ztratil by moc a přístup k ekonomickým zdrojům.

Spor Burhána s Dagalem o moc nakonec vyvrcholil vypuknutím krvavých bojů. Stovky lidí umírají, zemi hrozí humanitární krize. Přes sto tisíc cizinců, kteří v Súdánu pracovali, ze země uprchlo či lidé byli za pomoci vlád svých zemí za dramatických okolností evakuováni.

Kromě toho přibývá i vnitřních uprchlíků – lidí, kteří museli z důvodu bojů opustit své domovy. Podle informací OSN jsou jich statisíce a bez jakékoli pomoci, protože vzhledem k nebezpečné situaci a také velké rozloze země není humanitární pomoc proveditelná. Přitom na ní byly miliony Súdánců závislí už před konfliktem. Možný vliv na migrační toky.

Nyní již k meritu článku – zvýšení povědomí o pozoruhodné zemi jménem Súdán, která mj. patří mezi velké cestovatelské lahůdky.

Uvedené fotografie jsou moje, pořízené během cesty touto zemí v roce 2009.  Stejně tak mapky, které vznikly o pár let později pro knihy „Příběh černé Afriky“ a „Příběh Arábie“ – protože Súdán je arabská země.

Ovšem na rozdíl od ostatních severoafrických arabských zemí, které leží u břehů Středozemního moře, Súdán se nalézá již v subsaharské, černé Africe. Jeho sousedy jsou tak jak severoafrické arabské země Egypt a Libye, tak subsaharské země Čad, Středoafrická republika, Jižní Súdán, Etiopie a Eritrea.

Súdánem protéká řeka Nil. V hlavním súdánském městě Chartúmu se do Bílého Nilu vlévá Modrý Nil. Soutok z jednoho mostu:

Dále Nil směrem k severu tvoří v Núbijské poušti velký esovitý meandr a pak pokračuje ke své deltě na severu Egypta přes šest kataraktů (stupňovitých vodopádů). Počítají se od severu – první katarakt je v Egyptě, ostatní v Súdánu.

Na severu Súdánu (a částečně v jižním Egyptě) se v údolí Nilu rozkládá historické území Núbie. Tato místa s prvotřídními památkami při meandru Nilu (zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO) jsou hlavním lákadlem pro návštěvu Súdánu,

Tady bylo ve starověku jádro vyspělé kúšitské civilizace, která díky intenzívním vztahům s Egyptem přejala mnoho prvků z jeho kultury.

Dějiny núbijských království byly vždy těsně spjaty s historií slavného a mocného severního souseda – Egypta. Ten byl pro ně po staletí dobyvatelem a kolonizátorem, ale v jedné historické etapě byl naopak Kúšity sám podroben a na egyptský trůn usedla dynastie černých faraonů z jihu.

Byla to 25. dynastie egyptských faraonů z 8. století př.n.l., kdy bylo Kúšitské království nezávislým mocným státem s centrem v Napatě poblíž 4. nilského kataraktu se strategickou polohou na karavanní cestě, na úpatí zdaleka viditelné hory Džebel Barkal. Núbijští panovníci Egyptu vládli celé století.

Kúšitská říše přežila starověký Egypt o téměř devět století. Centrum státu se ve 3. století př.n.l. přesunulo na jih do Meroe, do místa mezi 5. a 6. kataraktem. To bylo další významné historické období núbijských království, ve kterém přetrvávaly staré faraonské tradice, včetně staveb dalších pyramid jako pohřebních míst králů a aristokracie.

Merojská říše prosperovala až 4. století, kdy podlehla útokům kočovných kmenů. Když etiopská aksumská říše podnikla v roce 539 tažení proti Núbijcům, bylo Meroe už zcela opuštěné. Aksumští sebou přinesli do Núbie křesťanství a tak dodnes lze cestou podél Nilu spatřit také pozůstatky křesťanských staveb z 8.–11. století (pokud nebyly zatopeny přehradním jezerem).

Jednou částí Archeologického muzea v Chartúmu je expozice křesťanských fresek sejmutých předtím, než byly zatopeny přehradním jezerem u 4. kataraktu.

Křesťanský Egypt padl do arabských rukou roku 640, ale Núbii se podařilo s Araby uzavřít mírovou smlouvu (bakt), která pak platila 700 let. Později ale byl severní Súdán, tj. území dnešního Súdánu, postupně arabizován a islamizován. V Núbii vznikl Sennarský sultanát, v Dárfúru zase Dárfurský sultanát.

(Dnešní Jižní Súdán zůstal rozdroben pod vládou různých polokočovných kmenů a často byl cílem lovců otroků. V 19. století začali na jih pronikat z dnešní Keni britští misionáři, kteří místní kmeny vyznávající animistické náboženství obraceli na křesťanství.)

V roce 1820 severní Súdán dobyla Osmanská říše a pak tu vládla prostřednictvím Egypta, který v druhé polovině 19. století upadl do závislosti na Británii, přestože byl stále součástí Osmanské říše. Britové v Súdánu obsadili místa egyptské správy svými úředníky.  

Tehdy došlo v Súdánu ke hnutí za samostatnost. Do jeho čela se postavil muslimský duchovní vůdce Muhammad Ahmad zvaný Mahdí (Spasitel), který hlásal návrat ke kořenům islámu a vyhlásil svatou válku proti nevěřícím a špatným muslimům. Povstání se přeneslo i do Egypta. Mahdisté byli úspěšní a dokonce dobyli hlavní město Chartúm.

Mahdího panství dlouho odolávalo a padlo až po jeho smrti. Mahdího si dodnes v Súdánu vysoce považují a návštěva jeho hrobky patří k povinným zastavením.

Británie nakonec vyslala vojenskou expedici. V rozhodující bitvě roku 1898 neměli mahdisté proti britské moderní výzbroji šanci. Mahdího říše zanikla. Súdán se pak stal kondominiem pod anglo-egyptskou správou, v hranicích, které existovaly až do roku 2011.  

Nezávislost Súdán získal na Nový rok 1956 jako jedna z prvních afrických zemí. Araby ovládaná súdánská vláda v Chartúmu ihned popřela sliby dané černým Jižanům o zřízení federace.

Následná vzpoura jižanských armádních důstojníků vyústila v občanskou válku – jihu proti severu. Za 22 let bojů a hladomorů zahynuly 2 miliony lidí a 4 miliony uprchly ze svých domovů.

Až roku 2005 byla občanská válka ukončena mírovou smlouvou, kterou jižní Súdán (stejně jako severní s velkým nerostným bohatstvím, především ropou) získal rozsáhlou autonomii a šestileté období „k přemýšlení“ o možné samostatnosti.

V referendu v roce 2011 se 99 % občanů jižního Súdánu vyslovilo pro odtržení od severu. Od tohoto roku existují dvě země – Súdán a Jižní Súdán.

Súdán byl pak zatížen dalším konfliktem – v Dárfúru na západě země v roce 2003, označovaným za první genocidu 21. století. Byl to konflikt mezi dvěma skupinami muslimského obyvatelstva – černošskými farmáři a arabskými kočovnými pastevci, kteří tradičně soupeřili o půdu a vodu. S objevením ropy vše vygradovalo.

Vláda vyslala proti africkým povstalcům arabské milice Džandžavíd, vyznačující se mimořádně krutým způsobem boje. Armáda přispívala leteckými útoky na města a vesnice.

Jednalo se o jasné etnické čistky. OSN chtěla vyslat do Dárfúru mírové sbory, ale jednání dlouho blokovala Čína, která se obávala o své ekonomické zájmy.

Šestiletá válka stála život půl milionu lidí a dva miliony přišly o domov. V čele Súdánu stál od vojenského převratu v roce 1989 až do nedávna prezident Bašír, který za válku v Dárfúru nesl nejvyšší odpovědnost.

Hlavní město CHARTÚM vzniklo při soutoku Nilu v roce 1821 jako původně egyptský vojenský tábor v podobě tří samostatných měst – Chartúmu, Omdurmanu a Bahri – později spojených v jedno.

V Chartúmu se arabský sever Afriky setkává s černou Afrikou. Žijí tu vedle sebe Arabové a súdánští černoši a dvě náboženské skupiny – muslimové a křesťané. Arabizace a islamizace se silně prohlubovala hned po získání samostatnosti.

Skvělé je chartúmské Archeologické muzeum s expozicemi vnitřními i venkovními (části významných objektů z Núbie):

A neméně nás potěšilo také Etnografické muzeum, které ukazuje  etnickou a kmenovou pestrost (stovky kmenů hovořící asi 100 jazyky).

Program cesty jsem plánovala tak, abychom v Chartúmu byli v pátek, protože odpoledne je tu možné vidět něco unikátního, jak jsem předem věděla od jednoho slovenského cestovatele. V Omdurmanu se před mešitou Hamed an-Nil, okolo které leží rozsáhlý hřbitov, scházejí každý pátek v podvečer súfijští dervišové (tj. islámská mystika) a za doprovodu hudby tu probíhá sled hudebně-tanečně-recitačních forem s tranzovým efektem, pravidelná součást jejich náboženských rituálů před páteční modlitbou.

Podívaná je to strhující a těší se tu velkému zájmu místních lidí.

Před západem slunce sem míří ze všech stran lidé – jak vyznavači daného náboženského směru, tak přihlížející. Domácí obecenstvo výrazně převažuje. Nikdo se tu naší přítomnosti nedivil, ani když jsme dva z nás vylezli, podobně jako několik místních hochů, na stříšku části mešity, abychom měli lepší výhled.

A pak to vypuklo! Těžko popsat atmosféru bez ryčného hudebního doprovodu, těžko popsat statickými fotografiemi to, co se tu dělo. Nejpůsobivější byl pocit nezměrného narůstajícího štěstí, který byl vidět ve tvářích aktérů. Naplno se smáli štěstím. I my jsme byli moc šťastní – že jsme tomu mohli být přítomni. V jednu chvíli to skončilo a v najednou podivném tichu se věřící přesunuli do mešity.

Z Chartúmu jsme vyrazili na sever. Naším průvodcem v Súdánu byl Hatim, vystudovaný archeolog se širokým obecným rozhledem, moc milý člověk a výborný společník.

Na několika místech cestou jsme zastavili, abychom si něco zajímavého prohlédli, např. systém čerpání vody z hlubokých studní – vodu vytahují za pomoci oslů. Ženy ji pak odnášejí v platových barelech.

Cestou do Meroe jsme si prohlédli dvě významné archeologické lokality.

První byla NAGA, v níž se nachází několik starověkých chrámů, dvě pohřebiště a palác významné núbijské královny.

Nádherné památky, na jaké je v Egyptě nával, jsme si prohlíželi prakticky všude v Núbii zcela sami.

Chrámový komplex MUSAUWAT ES-SUFRA byl vybudován na terasách. Po pozvolných rampách k nim kdysi stoupala procesí pod vedením kněží. Komplex sloužil jako poutní místo.

Klenotem komplexu je Lví chrám vybudovaný kolem roku 220 př.n.l. Přístup k hlavnímu chrámu hlídá kamenný slon v životní velikosti a plastiky slonů jsou po celém areálu. Usuzuje se, že to byli Kúšité, kteří jako první zkrotili slona afrického a využili ho ke svým válečným výpravám.

Núbijské pyramidy jsou architektonicky odvozené od pyramid v Egyptě. Na třech místech v Núbii bylo v průběhu několika staletí vybudováno celkem asi 220 pyramid. Sloužily jako hrobky pro krále a královny Napatského a Meroejského království.

Proporce núbijských pyramid se konstrukčně odlišují od egyptských. Byly stavěny na vodorovných kamenných blocích o relativně malé základně. Proto jsou takové špičaté. Většina pyramid sousedila s malým chrámem.

Všechny hrobky v núbijských pyramidách byly vykradeny ještě ve starověku, ale nástěnné reliéfy v hrobkových chrámech se uchovaly.

První núbijské pyramidy byly postaveny v el-Kurru.

V pozdějších obdobích Napatského království se pyramidy začaly budovat v Nuri.

Největší pyramidy se nacházejí v MEROE, které leží mezi 5. a 6. nilským kataraktem. Během Meroejské éry zde bylo pohřbeno asi 50 královen a králů a řada šlechticů.

Během cesty přes poušť Bajúda, která se rozkládá mezi 4.-6. kataraktem, jsme díky našemu průvodci mohli nahlédnout do života zdejších nomádů. Potěšení z návštěvy bylo vzájemné.

Na pravém břehu Nilu blízko městečka Karima se nachází archeologická lokalita Džebel Barkal.

Tady a po okolí se rozkládala NAPATA, z které se zachovala královská nekropole ve třech lokalitách: pod Džebel Barkalem, v El Kurru a v Nuri na druhém břehu Nilu.

Skoro 100 metrů vysoký skalní blok DŽEBEL BARKAL býval kdysi orientačním bodem pro obchodníky putující mezi Afrikou, Arábií a Egyptem. Vrcholek této posvátné hory byl prý ve starověku pozlacen.

V areálu pod úpatím hory lze nalézt pozůstatky 13 chrámů a 3 paláců a Amonova chrámu se sochami beranů.

Archeologická lokalita NURI. Zdejší velká nekropole je místem posledního odpočinku 21 králů a 52 královen a princů. Nejstarší a největší pyramida v Nuri patří nejvýznamnějšímu napatskému králi a egyptskému faraonovi Taharkovi z 25. dynastie.

V EL KURRU jsme si prohlédli dvě nádherné hrobky s malbami a hieroglyfy.

Oblast s pohlednými granitovými formacemi 4. NILSKÉHO KATARAKTU začalo v dubnu 2008 zaplavovat 200 km dlouhé jezero nově budované přehrady Merowe.

Jedenáct mezinárodních archeologických týmů se snažilo na poslední chvíli zachránit ze dna budoucího jezera vzácné památky. Kvůli stavbě přehrady s největší hydroelektrárnou v Africe se muselo přestěhovat na 70 tisíc lidí.

Zatím co před půl stoletím žil celý kulturní svět podobnou akcí při stavbě Násirova jezera v Asuánu, zdejší srovnatelný počin proběhl za téměř naprostého světového nezájmu!

Projeli jsme se nádhernou přírodou po tom, co ze 4. kataraktu zbylo.

Už před odjezdem do Súdánu jsme věděli, že ve stejnou dobu bude na zhruba stejných místech, kudy v Núbii pojedeme, působit tým z Českého egyptologického ústavu pod vedením prof. Miroslava Bárty (byli se totiž nechat očkovat na stejném místě v Praze jako mnozí z nás). Samozřejmě, že jsme se o tom bavili s naším průvodcem Hatimem, též archeologem.

Poslední den, kdy jsme mířili zpět do Chartúmu, Hatim pro nás přichystal báječné překvapení – navštívili jsme naše archeology při práci. Vedoucí projektu, prof. Bárta momentálně nebyl přítomen, protože byl tento den s několika členy expedice na prohlídce El Kurru, ale vlídně se nás ujal prof.Bareš.

Ještě jednou jemu i ostatním děkujeme za ten nádherný pocit, že jsme „byli při tom“. Právě totiž objevili významné prvky paláce a chrámu z doby slavné 25.dynastie faraonů.

Na práci našich archeologů dohlížela súdánská archeoložka Zainab,  kamarádka našeho průvodce-archeologa Hatima.