Hudson Italia (1953–1954): Amerika z Milána

Na začátku padesátých let minulého století zahájila automobilka Hudson, založená v roce 1909 v Detroitu (Michigan), několik vývojových programů zahrnujících modely Hornet a Jet, řadový šestiválec a projekt označovaný jako Italia. Vedení automobilky Hudson Motors neušlo, jakou publicitu si získal Chrysler, když společně s italskou karosárnou Ghia postavil několik studií, které pak předváděl na automobilových výstavách.

Koncept Hudson Italia, navržený designerem Frankem Springem (pomáhal mu Carlo Felice Bianchi Anderloni z karosárny Touring), měl být původně rychlý sportovní vůz vycházející z Hudsonu Hornet a schopný účastnit se vytrvalostních závodů jako například Carrera Panamericana. Experimentální sportovní kupé s karoserií v evropském stylu mělo být schopné soupeřit s modely Chevrolet Corvette, Nash Healey, Kaiser Darrin a Ford Thunderbird, který se začal prodávat v roce 1955. Cílem bylo zvýšit přitažlivost značky Hudson a zjistit reakci veřejnosti na nový styl.

Hlavní designer Hudsonu Frank Spring chtěl při vývoji série Jet prosadit nízko posazené stylové auto. Vedení Hudsonu bylo ale proti radikálním změnám, takže Hudson Jet byl nakonec méně progresivní, než původně Frank Spring zamýšlel. Aby rozzlobeného Springa (hledal už zaměstnání v jiných designových studiích) uklidnilo, dovolilo mu vedení postavit experimentální sportovní vůz v evropském stylu, využívající mechaniku Hudsonu Super Jet. Jelikož Hudsonu chyběly prostředky na vývoj nového modelu, uzavřel s karosárnou Touring dohodu o výrobě prototypu v Miláně. Do Itálie byl poslán jeden vůz Hudson a Touring na jeho podvozku vyrobil podle kreseb Franka Springa karoserii z hliníkového plechu s ocelovým trubkovým rámem. Takové karoserie označoval Touring jako „superleggera“, což v italštině znamenalo velmi lehké. Nad pracemi v Carrozzeria Touring dohlíželi Spring a viceprezident Hudsonu Stuart Baits. Výroba prototypu stála údajně Hudson jen 28.000 dolarů. Po jeho dokončení v září 1953 s ním Spring s manželkou jezdili po Itálii. Koncem roku 1953 byl prototyp odeslán do Spojených států a byl vystaven u řady dealerů automobilky Hudson. Ohlasy zákazníků byly vesměs příznivé. Také na autosalonech v USA i v Evropě sklízel obdiv návštěvníků.

Ford Thunderbird - poselství hřmícího ptáka

Lehká hliníková karoserie

Dvoudveřové kupé s hliníkovou karoserií v italském stylu (foto) se zpočátku jmenovalo Super Jet a mělo několik pokrokových řešení, jako panoramatické přední okno nebo dveře zasahující do střechy k usnadnění nastupování a vystupování. Prototyp měl ráfky Borrani s chromovaným drátovým výpletem a pneumatiky s bílými boky. Hudson Italia měl rozvor náprav 2.667 mm, byl dlouhý 4.648 mm, široký 1.778 mm a vysoký jen 1.372 mm. Na pohotovostní hmotnosti 1.290 kg se lehká konstrukce karoserie příliš neprojevila kvůli použitým těžkým komponentám Hudsonu Super Jet.

Dvoudveřové kupé s hliníkovou karoserií v italském stylu Hudson Italia mělo panoramatické přední okno.

K zajímavým stylistickým prvkům Hudsonu Italia patřily otvory ve tvaru obráceného písmene V nad hlavními světlomety, sloužící k přivádění chladicího vzduchu k předním brzdám. Ve skutečnosti chladily jen vnitřek předních blatníků a horní část pneumatik. Otvory na bocích před zadními koly měly zase za úkol ochlazovat zadní brzdy. Přední nárazník byl uprostřed zalomený opět ve tvaru obráceného písmene V a zasahoval do velké oválné masky chladiče. Vzadu bylo originální umístění koncových světel, směrovek a zpětných světlometů do zakončení tří chromovaných trubek na bocích zadních blatníků (foto).

Originální bylo umístění koncových světel, směrovek a zpětných světlometů do zakončení tří chromovaných trubek na bocích zadních blatníků.

Luxusní interiér

Hudson Italia byl standardně vybaven rádiem, což tehdy nebylo obvyklé ani u luxusních amerických aut, jako byl Cadillac. Dvojice oddělených klubovkových sedadel byla vyrobena z pěnové gumy tří různých hustot a byla potažena červenou a bílou kůží (foto). Sklopná opěradla byla tvořena dvěma tvarovanými podpěrami, jedním pro ramena a jedním pro spodní část zad. Matná palubní deska měla červenou barvu a malý přístrojový panel před bílým dvouramenným volantem s půlkruhovým rychloměrem. Před sedadlem spolujezdce bylo umístěno rádio s tlačítkovými předvolbami. Ke standardní výbavě patřilo také průtokové větrání interiéru. Lavice za sedadly sloužila k ukládání zavazadel, které mohly být zajištěny proti posuvu řemeny. Pod zadním víkem byl menší prostor k uložení náhradního kola.

Sklopná opěradla sedadel byla tvořena dvěma tvarovanými podpěrami pro ramena a pro spodní část zad.

Pohon

K pohonu zadních kol Hudsonu Italia byl zvolen řadový šestiválec Hudson Twin H 202 L-head (foto) s objemem 3.315 cm³ a kompresním poměrem 8:1. Se dvěma karburátory Carter WA-1 měl nejvyšší výkon 116 k (85 kW) a točivý moment 214 Nm, přenášený na zadní kola přes třístupňovou manuální převodovku s řadicí pákou na sloupku řízení. Prototyp měl rychloběh, ten ale u dalších kusů nebyl použit. Italia měla vpředu i vzadu bubnové brzdy.

K pohonu zadních kol Hudsonu Italia byl zvolen řadový šestiválec s objemem 3,3 litru a nejvyšším výkonem 116 k (85 kW).

Výroba v Itálii

Hudson se s italskou karosárnou Touring domluvil na stavbě 50 kusů modelu Italia a poslal do Milána potřebné komponenty z typu Super Jet. Prodejní cena ručně vyráběných vozů se vyšplhala na 4.800 amerických dolarů. Bylo to víc, než kolik stály tehdejší vozy Cadillac (model 62 Coupe de Ville začínal na 3.995 $). Dealeři Hudsonu začali přijímat objednávky koncem září 1953, ale zájem byl vlažný, přišla jich necelá dvacítka. Viníkem byla vysoká cena a poměrně slabý motor. Všechny konkurenční sportovní vozy na americkém trhu byly levnější, například Chevrolet Corvette se dal koupit již za 3.523 $.

14. ledna 1954 oznámily Hudson Motors a Nash-Kelvinator Corporation spojení a vytvoření společnosti American Motors Corporation (AMC). Hudson přestal být samostatnou značkou v květnu 1954 a plně se začlenil pod AMC. Vedení nově vzniklé automobilky zaslalo všem dealerům Hudsonu dopis, oznamující ukončení příjmu předplacených objednávek na vozy Italia. O osiřelé značky Nash a Hudson už stejně poklesl zájem na minimum. Bylo proto rozhodnuto vyrobit posledních 15 vozů Italia. Roy D. Chapin, manažer prodeje programu Italia dostal příkaz zbavit se těchto aut co nejrychleji.

Packard Predictor (1956): Vůz snů od automobilky bez budoucnosti

Většina kupé Italia byla prodána v Jižní Kalifornii. Z 26 vyrobených vozů Hudson Italia jich bylo řádně vyúčtováno 21. U zbývajících pěti kusů není přesně znám jejich osud. Panují dohady, že pár prvních vyrobených vozů nebylo nikdy posláno do USA a že byly prodány v Evropě. Vznikl také prototyp čtyřdveřového sedanu X-161 s karoserií navrženou opět Frankem Springem a mechanikou včetně motoru z velkého modelu Hornet. Karoserii opět vyrobila karosárna Touring v Itálii. K výrobě většího počtu kusů již nedošlo.

Vozy Hudson Italia, které přežily do současnosti, se pravidelně účastní na soutěžích elegance v Pebble Beach i jinde a pravidelně tam získávají ocenění. Tržní hodnota těchto vozů se neustále zvyšuje a v aukcích historických vozidel se jejich cena pohybuje v rozmezí od 250.000 do 500.000 dolarů. Na Concorso d'Eleganza Villa d'Este v roce 2014 dostal Hudson Italia ocenění „Nejlépe zachovalé poválečné auto“ a jeho cena dosáhla rekordní hodnoty 575.000 eur.