Miroslav Černý (nar. 1977) je bohemista, spisovatel, překladatel a vysokoškolský pedagog. Věnuje se tvorbě autorských písňových textů, píše knižní cestopisy, jazykovědné monografie, v odborném výzkumu se zabývá mytologií původních Američanů. Mimo jiné však vydal i několik básnických sbírek. Na poli poezie debutoval Krajinou v samotách slova (Literature & Sciences, 2005), po níž následovaly Kámen kondora (Perplex, 2007), Runová haiku (Perplex, 2010), Karavansaraj (Plot, 2014) a Silou psů (Perplex, 2017). Básně z těchto sbírek se objevily také v autorském výboru s názvem Zoologická zahrada boha Ra (Paper Jam, 2021). Za aktuální sbírku Proleženiny (Protimluv, 2022) Miroslav Černý obdržel moravskoslezskou kulturní Cenu Jantar v konkurenci významných spisovatelů, jakými jsou Ivan Binar, Vít Slíva, Scarlett Wilková nebo Petr Hruška, který byl na cenu nominován za sbírku Spatřil jsem svou tvář, tedy letošní vítěznou knížku Magnesie Litery v kategorii poezie.

Nemocná doba

Sbírka obsahuje 27 básní, které vznikaly v letech 2020 až 2022. Texty jsou do velké míry angažované, až se čtenáři může zdát, že brojí proti všemu kolem. Lyrický mluvčí používá agresi, sarkasmus i ironii, jejímž terčem se stává vše, co mu přijde pod ruku, i on sám. Za zajímavé z hlediska kontextu proto můžeme považovat období vzniku sbírky, kryjící se do velké míry s časem pandemie, která je v Proleženinách výrazně přítomná. 

V roce 2021 vyšla antologie Pandezie, v níž básníci reflektovali novou realitu související s pandemií covidu-19, omezení pohybu, strach, vztek, lítost. To byly první vlaštovky, texty touto realitou čerstvě ovlivněné; teprve nyní, když je už pandemie minulostí, ovšem začínají vycházet básnické sbírky, které ji mapují komplexněji: nikoliv jednou básní, ale souborem textů, spojeným svébytným lyrickým subjektem. V tomto ohledu hrají právě Proleženiny Miroslava Černého prim. 

Sbírku uvádí lékařská charakteristika proleženin, básně však nereflektují pouze jedinou nemoc. Mnohem více se vztahují k nemocné době, protože proleženiny mohou vzniknout i vlastní leností, apatií, tolerováním nebezpečného, přehlížením vlastního zdraví. Navíc někdy zůstanou déle, než bychom si přáli. Bolestivě se připomínají vždy, když si chceme odpočinout v nejasné a hektické době.

„Na povel skartuješ osudy tisíců“

Básně nemají tituly, jsou povětšinou krátké, skoro až ostře řezané, svou syrovostí míří na dřeň významu, mají však zároveň angažovaný a existenciální charakter. „Neprodávám léky / jen mapy pro osamělé cesty / nic dalšího není / žádná spása“ (s. 13). 

Sbírka je rozdělena do tří oddílů. Všechny sdílejí podobná témata, mírně se ovšem liší charakter zpracování, rámec promluvy. Prvním oddílem je Společenská smlouva. Lyrický mluvčí je zde apelativní a důrazný, místy působí i jako věrozvěst smrti a konce světa: „Když vše vzalo za svůj pravý konec / napsali jsme báseň, odklidili mrtvé, / vyrazili na cestu“ (s. 12). Jako by si potřeboval se společností vyřídit účty. Nejde mu ale přitom ani tolik o titulní smlouvu, mnohem víc čtenáři nabízí stanoviska, zásady, metaforický popis apokalyptické reality: „Hledáš podstatu v portrétech / ale sám sobě do tváře se nepodíváš“ (s. 16). 

Učíst sbírku komponovanou v podobném rezolutním duchu by bylo náročné. Na řadu tak přichází druhý oddíl, nazvaný Zprávy ze světa. Ten již částečně postrádá výše zmíněný angažovaný nádech, subjekt zde spíše dává na srozuměnou, že svět okolo sebe již nechápe, vztek střídá zklamání. I díky tomu může být sbírka pro čtenáře tolik podmanivá, přestože líbezná témata scházejí: „Domácí násilí jednou jako subjektivní fakt / jindy jako věrohodná rekonstrukce / smyšlených událostí“ (s. 28). Druhá část sbírky je také na rozdíl od počáteční agrese mnohem více naplněna smutkem: „Tak strašně moc toužím selhat / před zrcadlem trénuji úsměvy / moje blahosklonnost nezná mezí“ (s. 30). 

Třetí oddíl nese název Dekubity. Setkáváme se v něm s postupně sílícím kritickým tónem, vedoucím ovšem ke smíření, nebo spíše k rozmrzelému přijetí. Lyrický mluvčí promlouvá mnohem jistěji, konkrétněji, graduje zobrazování absurdity a ironie: „Žongluješ se slovy jako s potraty / prý jsi byla členkou revolučních gard / na povel skartuješ osudy tisíců“ (s. 37). Celá sbírka nabývá podoby smíření se s proměnou světa a nutno podotknout, že tuto myšlenkovou linii se autorovi podařilo kontinuálně držet napříč všemi básněmi. 

Přijmout bolest

Proleženiny nabízejí čtení, které není lehké, ale může být velmi přínosné. Sbírka je totiž vybudována z pocitů a vjemů, které čtenáři v nedávné době pravděpodobně zažili. A je velmi důležité si neustále připomínat, že vše okolo nás se může kdykoliv změnit. Jako účinnou obranu lyrický mluvčí používá sarkasmus. Ten však může obracet i k sobě, ke společnosti, k blízkému příteli. Někdy je zkrátka určitá odtažitost důležitá. V průběhu čtení se pomalu ztrácí myšlenkový dosah ke světu kolem sebe, který je navíc umocněný tíhou celospolečenské krize. „Omluv mou příkrost / bránit se nebudu / jsem kavalír / s proleženinami.“ (s. 40) Bolest umí lézt na mysl nám všem a někdy je potřeba ji přijmout. I to může čtenáře nová sbírka Miroslava Černého naučit.