Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
V Brně v nepoužívaných unimobuňkách uhořelo předminulý týden osm lidí. Server Brněnská drbna požádal komunální politiky, včetně zastupitele a radního za sociální demokracii Jiřího Olivy, o komentář. Oliva jako člen strany, která má v názvu sociální, měl jedinečnou příležitost poukázat na to, kam až může vést represivní bytová politika města. Mohl poukázat na to v jak šílených podmínkách musí lidí v jednadvacátém století přespávat, a že to – kromě povinného vyjádření účasti – vůbec nikoho nezajímá. Místo toho ale verbálně zaútočil na uhořelé lidi. „(…) je potřeba říci, že ti lidé tam neměli co dělat, vnikli tam neoprávněně. I lidé bez domova musí dodržovat právní předpisy této země,“ řekl pro server Brněnská Drbna.
Ostatní místní politici v anketě na tom nebyli výrazně lépe, přesto by mělo (i když nejspíš v jiné zemi) být zarážející, že největší asociální psychopat v anketě nepochází ani z SPD ani z ODS, ale bohužel z ČSSD. V jaké jiné straně hledat elementární ohled k lidem, kteří umírají na ulici, protože nemají kde bydlet, než právě u sociálních demokratů? Jenže smůla. Olivovo vyjádření nejspíš ani nevyvolá žádný větší skandál, koneckonců sama česká sociální demokracie několikrát deklarovala svůj zájem především o „řádné pracující“ případně „střední třídu“ a nikoliv o ty úplně nejslabší a na okraji. Že se tvrdá politika proti nejchudším nakonec prakticky vždy obrátí i proti pracujícím, v Česku raději nikdo moc nepřipomíná.
Ve chvíli, kdy je člověk bez oficiálního bydlení, na ulici, musí se – pokud chce spát v suchu – v podstatě skrývat.
Přitom i v pravicovém Reflexu se novinář Viliam Buchert pozastavil nad mlčením až bagatelizací smrti osmi lidí. Buchert v krátkém komentáři připomněl, že šlo o čtvrtý nejtragičtější požár s lidskými oběťmi v historii samostatné České republiky a v podstatě všichni se tváří, že troška lítosti je adekvátní a dostatečnou reakcí. Jako by se nikdo z politiků ani nesnažil příliš maskovat, že o tyto lidi ve skutečnosti nikomu nejde, a že se to vlastně stává. Časopis Reflex každopádně projevil víc humanismu a soucitu než brněnská sociální demokracie.
K tomu, že by se událost v celé republice nebo aspoň v Brně stala příležitostí promyslet opatření, která by něčemu podobnému do budoucna zabránila, jsme se ani nepřiblížili. A to ani verbálně. Přitom podobný požár opuštěného domu využívaného lidmi bez domova se odehrál zhruba týden před tím i v Praze na Krejcárku. Naštěstí tehdy bez obětí. Právě Brno nabízelo dobrý příklad toho, jak úzce spolu souvisí bytová politika a podobné tragické události, při kterých umírají lidé bez domova. Jedním z prvních kroků současné primátorky v roce 2018 bylo zrušení projektu Housing First, který, byť v pilotní verzi, nabízel bydlení rodinám i jednotlivcům žijících v nevyhovujících podmínkách. Projekt byl zrušen a nahrazen nebyl ničím. Lepší, nebo alespoň „nějaké“, bydlení si každý musí zařídit na volném trhu. A kdo na to nemá, tak má jednoduše smůlu.
Bez příbytku
Nešťastný sociální demokrat Oliva prokázal ignoranci i ve druhé polovině svojí odpovědi pro Brněnskou drbnu. „Podle mého názoru, město k řešení bezdomovectví přistupuje aktivně, podporuje jak zabydlování, zaměstnanost tak výrazně i sociální služby, které s lidmi bez domova v terénu pracují,“ myslí si Oliva. Všechno je podle Olivy tedy v pořádku a přes smrt několika lidí, není potřeba nic měnit. Sociální demokrat Oliva, který to v tomto komentáři schytává za celý systém, považuje služby i politiku města za dostatečnou a to v reakci na to, že právě tragicky zahynulo několik lidí. Není podle něj tedy potřeba nic měnit.
„Hodnotím to jako důkaz naprosté krize humanity. Místo toho, aby se politici chytli za nos a přišli s nějakým řešením stavu, kdy nám na ulici umírají lidé, tak se zcela nevhodně a cynicky vyjadřují do médií. Ta krize člověčenství spočívá v tom, že to vlastně nikoho nezvedlo ze židle, že nám tu ty nejzranitelnější články společnosti umírají. Budou umírat další a další. Zase se řekne ,to je mi líto‘ a nic z toho,“ řekl pro Alarm sociální pracovník a člen kolektivu Kritická sociální akce (KRISA) Rad Bandit.
Bandit připomíná, že lidem na ulici je možnost byť improvizovaného domova ničena také městskou a státní policií. „Lidé bez domova, kudy chodí, tudy si vytvářejí různé druhy domovů. Stany, squaty, přístřešky, boudy, budky, teplovodní kanály, cokoliv. Nikdy se na ta místa ale nemohou spolehnout. Nikoliv protože by si je nemohli zamknout, to oni by i udělali, ale proto, že policie je buď vyžene, nebo jim to rovnou zbourá,“ vysvětluje Bandit. „Je přirozené, že si lidi staví příbytky. Ty ale nemají dlouhého trvání… přitom by klidně mohly,“ vysvětluje Bandit. Absence jakéhokoliv stálého příbytku pak má další negativní dopady na lidi bez domova.
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby lidé, co se ocitnou na ulici, mohli využívat sociální služby města, státu nebo neziskovek. „Těch je ale buď málo, nebo jsou svázaný takovými pravidly, že pro ně mohou být vysokoprahové – tedy nedostupné. Existuje skupina lidí, která je ze služeb typu noclehárna, azylový dům, vyloučena. Jde o lidi se psy nebo lidi, kteří mají problém s alkoholem, páry, které nechtějí být od sebe oddělené, nebo ženy, které mají z podobných převážně mužských kolektivů strach, ale strach – z různých důvodů – se často týká i mužů,“ vysvětluje Bandit.
Ve chvíli, kdy je člověk bez oficiálního bydlení, na ulici, musí se – pokud chce spát v suchu – v podstatě skrývat. „Lidé bez domova na svých cestách po příbytcích končí v těch nejhorších možných… těch nejvíce ukrytých, nejdále od lidí a bez pomoci a taky v nejhorším stavu,“ vysvětluje Bandit. Žádný podobný příbytek přitom není nijak stabilní. Samotné stálé příbytky by sice fenomén bezdomovectví nevyřešily, ale zvětšily by šance lidí na ulici přežít. „Zcela teoreticky, kdyby ti lidé z Brna měli ty buňky k dispozici, byli by tam zabydlení, nebyly by tam tuny hořlavého bordelu, měli by větší šanci na přežití. Ale tím, že tam chodili jen přespávat, neměli nad tím místem vůbec kontrolu,“ uzavírá sociální pracovník s mnohaletými zkušenostmi.
Na volném trhu
Zjevně ani levicoví politici už si neumí představit jinou bytovou politiku než tu primárně volnotržní. Heslo „bydlení je právo“, které mají ve štítu městská hnutí po celém světě, musí znít domácím technokratům ve srovnání s českým „bydlení je zboží“ opravdu cize. Nešťastný hrdina tohoto textu Jiří Oliva je na brněnské radnici propagátorem družstevního bydlení, které by mělo být dostupnější variantou pro rodiny s dětmi oproti volnotržnímu bydlení a hypotékám. Tato politika může být v omezených podmínkách pozitivní pro střední třídu, ale lidem bez prostředků ani nízkopříjmovým domácnostem absolutně v ničem nepomůže. Není vůbec jasné, proč Brno raději nestaví další obecní byty a dává přednost hybridnímu polovlastnickému bydlení skrze dobře znějící družstevnictví. Mix obecního bydlení musí obsahovat i bydlení sociální a dostupné, a to nejen pro ty, kteří jinak musí přežívat na ulici. Dokud se to nestane, dál budou umírat lidé.
Autor je redaktor Alarmu.