Vyprávíme příběhy, co je lidstvo lidstvem. Jen k tomu máme jinou technologii, říká moderátor Pokorný
Český rozhlas slaví 100 let. Ve speciálním dílu zpovídala rozhlasové zaměstnance Lucie Výborná v Národním technickém muzeu, kde probíhá výstava 100 let je jen začátek. Vystaveny jsou zde prastaré rozhlasové přístroje, jedním z nich je blattnerfon k zaznamenání zvuku. „Velkou rychlostí v něm běžel kovový pásek ostrý jako žiletka. A když se přetrhl, mohli jste přijít klidně o prst,“ říká v rozhovoru dramaturg.
V dnešním díle se budeme bavit o různých odvětvích v rozhlase, jedním z nich je rozhlasová dramatika. Je v expozici nějaký předmět, který s ní úzce souvisí?
Tomáš Černý: Ano, je to dokonce obrovský předmět. Vypadá trochu jako plechová kovová skříň a říká se tomu blattnerfon. Jsou to obrovské kotouče s nikoli magnetofonovým páskem, ale s kovovým drátem. K rozhlasovým hrám patří od roku 1935 a používal se k předtočení scény, která se poté vložila do živého vysílání.
Poslechněte si speciální vysílání Hosta Lucie Výborné o různých odvětvích rozhlasu s hosty z Českého rozhlasu
Blattnerfonu se báli i technici, protože v něm neuvěřitelnou rychlostí běžel kovový pásek ostrý jako žiletka. Takže když se přetrhl a vyběhl, mohl někomu uříznout prst.
Z archivu jsme slyšeli emotivní záznam z olympijských her konaných v Mexiku v roce 1968, odkud si Věra Čáslavská odvezla zlatou medaili. Jak se liší projev tehdejších a dnešních sportovních komentátorů?
Jan Suchan: Sport se neuvěřitelně zrychlil, takže dnes už většinou nemáme prostor komentovat něco navíc, co nejdříve se loučíme a předáváme slovo dál.
Proslovy, které dělal legendární Josef Laufer, už se dnes nenosí. Z vysílání z Mexika mám ale i dnes husí kůži, ta atmosféra je fantastická, i to, jak se komentátoři Karel Malina a Vít Matlocha překřikují a společně zpívají hymnu.
Mimochodem je v záznamu i slyšet, jak Karel Malina děkuje všem vysílacím technikům v Praze, kteří se rozhodli protáhnout si směnu do brzkých ranních hodin, aby posluchači slyšeli celou dramatickou soutěž.
Jak se vyvíjela v rozhlase hudební složka?
Tomáš Černý: Je potřeba říct, že posluchači byli už před sto lety nespokojení s tím, co se hraje. Karel Boleslav Jirák, první šéf hudebního odboru, musel ve třicátých letech čelit rozhořčeným dopisům, ve kterých posluchači žádali méně symfonie a ‚vrzání‘, více dechovky a zábavného programu.
Karel Boleslav Jirák byl skladatel a dirigent a rozhlas vnímal jako knihtisk ve zvuku, jako něco, co má povznášet, dostávat symfonii i do chaloupek. A dav zněl jasně – ne, chceme dechovku!
Jsme stoletým miminkem, říká generální ředitel Zavoral a dodává, že rozhlas je především o lidech
Číst článek
Jedním z nejstarších pořadů je Meteor. Najdete v jeho historii něco, na co jste opravdu pyšní?
Petr Sobotka: Zmínil bych projekt Africká odysea, šlo o sledování čápů. Proběhl v devadesátých letech, kdy ještě nebylo úplně zřejmé, kudy od nás čápi cestují do Afriky. Ornitologové ve vedení s Miroslavem Bobkem přišli s nápadem, že dají čápům vysílačky a budou sledovat, kudy letí.
Čáp dostal batůžek na záda a ornitologové museli vlastně téměř pod ním jet autem, aby neztratili signál. A tímto způsobem zjistili, kam přesně čáp doletí. Projekt tehdy vzbudil obrovský ohlas.
Co všechno může rozhlasový režisér slyšet, když umí poslouchat hlasy? Uslyší charakteristiku člověka?
Aleš Vrzák: Určitě a myslím, že to je základ rozhlasového herectví – herec by měl dokázat dostat do hlasu celý charakter. Co normálně vytváří pohybem, gesty, mimikou, s čím pracuje, to všechno se musí vtěsnat do hlasu.
Aniž si to uvědomujeme, každodenním poslechem lidí okolo sebe si vytváříme pocity – cítíme z nich nějakou atmosféru, nervozitu, napětí, úsměv, krásu, eleganci, erotiku a to všechno si zapisujeme do mozku, a pak to následně dokážeme slyšet v hereckých výkonech.
Snad nejzákladnější složkou rozhlasu je zpravodajství. Jak zněla legendární reportáž zahraničního zpravodaje Jana Petránka z války ve Vietnamu a jak se dělá zpravodajství dnes?
Jan Petránek: Je slyšet hluk, který svědčí o tom, že nejenom vietnamská pobřežní obrana střílí po letadlech, ale velké černé pruhy na obloze vypadají, jako kdyby letadlo hořelo. Letadla tentokrát letí velmi nízko nad mořem.
K rozhlasu mám něžný vztah. Svou dramatickou tvorbou je světově unikátní, říká analytik Šlerka
Číst článek
Další dva letouny opět prolétávají. Teď vidím čtvrtý letoun, který je velmi nízko, asi 100 metrů nad mořem v bezprostřední blízkosti. Teď zleva, to znamená ne z moře, nýbrž z pevniny přilétávají další americké letouny. Na protějším břehu zálivu hoří několik domů...
Jan Pokorný: Myslím si, že dělat zpravodajství v rádiu není nic světoborného. Vyprávíme příběhy tak, jako se vyprávěly příběhy, co lidstvo lidstvem jest. A co je to vlastně zpráva? To je informace, která by měla být podaná tak, aby byla posluchači srozumitelná, aby ho nějakým způsobem obohatila, otevřela mu oči, respektive uši.
Dnešní zpravodajství má v porovnání s tím z roku 1965 tento fundament pořád stejný, jenom se mění technologie a styl vyprávění.
Jak vypadá natáčení rozhlasové hry? Jak se lišil ústní projev ve třicátých letech od toho dnešního? Poslechněte si speciální díl, záznam rozhovoru najdete nahoře v článku.
