Mary Bell byla nechtěné dítě, což jí také její matka dávala každý den najevo. Od jejích pěti let ji prodávala mužům, kteří ji velmi hrubě znásilňovali a plnili si své zrůdné fantazie. Mary tak již od malička pouze trpěla.
Její dětství se proměnilo v peklo, stejně jako chování samotné dívenky. Když jí bylo 10 let, dopustila se první vraždy a jen o pár měsíců později pak spáchala další. Detektivové na ni vzpomínají jako na mimořádně krutou a znepokojivou mladou vražedkyni, která neznala lítost a neměla výčitky svědomí.
Matka ji od pouhých pěti let prodávala mužům
Mary Bell se narodila 26. května 1957 v britském Newcastlu teprve 17leté Betty Bell. Právě Betty bývá často vykreslována jako hlavní viník toho, jak se dál vyvíjel Maryin život. Betty vyrůstala v hluboce věřící rodině, avšak když zemřel její otec, jako by se v ní něco zlomilo. Měla časté záchvaty vzteku, zinscenovala předávkování drogami a v roce 1957 porodila Mary, přičemž o jejím otci se nikdy nezmínila.
„Vezměte mi tu věc!“ To jsou slova, kterými přivítala Mary na svět a která značila, že čerstvě narozenou dívku čeká náročné dětství. To nakonec nebylo náročné. Spíše by se o něm dalo hovořit jako o noční můře. Betty dceru často nechávala u známých, několikrát se ji pokusila nechat v adopční agentuře, a Mary k tomu všemu navíc již od útlého věku přihlížela tomu, jak se její matka živí prostitucí plnou násilných sexuálních praktik.
„Jedná se o jeden z nejhorších případů sexuálního zneužívání dětí,“ psala média.
Už ve dvou letech se u Mary začala projevovat její jinakost. Odmítala se kamarádit s ostatními, byla chladná, odtažitá a nikdy neplakala. Ani tehdy, když jí bylo ublíženo. Sama navíc začala mít násilnické sklony, které vyústily až v to, že svému strýčkovi rozbila nos hračkou. Pár měsíců poté byla svědkem toho, jak jejího pětiletého kamaráda zabil autobus, a násilí pak začala projevovat také ve školce. Učitelky ji často přistihly při tom, jak se pokouší škrtit jiné děti, a když jí řekly, aby to nedělala, Mary se jich zeptala: „Proč? Můžu ho zabít?“ Dívenka byla velmi osamělá, ostatní děti si ji stále dobíraly, a tak se jim začala bránit. Kopala je, bila, štípala.
Ačkoli se školka zdála být pro Mary utrpením, doma panovala daleko horší situace. Mary se několikrát předávkovala léky, už jako malá začala týrat zvířata, a aby toho nebylo málo, matka ji začala nabízet svým klientům. Mary tehdy bylo pouhých pět let, byla pravidelně sexuálně zneužívána, a to dokonce velmi tvrdými praktikami, které samy o sobě budí hrůzu. „Jedná se o jeden z nejhorších případů sexuálního zneužívání dětí,“ psala média.
Desetiletá dívka vrahem? Nesmysl
Dne 11. května 1968 otřásl městem hrůzný nález tříletého Martina Browna, který ležel na podlaze zabarikádovaného domu poblíž místní hospody a krvácel z hlavy. Našli jej tři chlapci, kteří v okolí sháněli dřevo. Martin podle nich ležel vedle okna a po bradě mu stékala krev smíšená se slinami. V panice zavolali dělníky, kteří postávali venku, a ti museli konstatovat, že je Martin po smrti. Jeden z chlapců si tehdy všiml, že k domu zrovna míří Mary s kamarádkou a říká: „Půjdeme nahoru?“ Mary se své kamarádce Normě pravděpodobně chtěla pochlubit tím, co udělala.
„Neustále se usmívala, jako by to byl vtip,“ vzpomínal vyšetřovatel.
Původně se pracovalo s verzí, že Martin spadl z římsy a zemřel, neboť policie nenašla žádné stopy násilí. Později se však ukázalo, že Mary chlapce strčila z římsy a nechala jej zemřít. „Byl jeden chlapec, který si prostě lehl a umřel,“ zapsala si tehdy dívka do svého deníku. Pravidelně pak navštěvovala jeho matku, svoji tetu, a ptala se jí na otázky jako „Chybí ti Martin?“ nebo „Pláčeš pro něj?“ a u toho se potutelně usmívala. Její chování po nálezu mrtvého Martina Browna bylo do očí bijící, avšak policisté teprve 10letou dívku nepodezřívali. Kdyby tak učinili, možná by to zachránilo další životy.
Mary navíc na rovinu vykřikovala, že ona je vrahem, ale nikdo jí nevěřil. Jen den poté se pokusila uškrtit mladší sestru své kamarádky Normy, což naštěstí viděl také Normin otec a zasáhl. O pár dní později se pak ve školce, kam Mary docházela, našly podivné vzkazy. „Vraždím, dávejte si pozor. To my jsme zavraždily Martina, vypadni, ty bastarde.“ K poznámkám se Mary přiznala, ale uvedla, že se jednalo o vtip. Okolí pak přehlíželo i další faktory, třeba to, že se Mary v následujících dnech pokusila uškrtit další svoje spolužáky a spolužačky. Její zlověstné chování však nikdo bohužel nebral vážně.
Genitálie stažené z kůže a písmeno M vyryté do břicha
Netrvalo ani měsíc a ztratil se tříletý Brian Howe. „Hledáte svého Briana?“ ptala se Mary jeho sestry Pat, když se jednoho dne Brian nevrátil domů. Mary a její nejlepší kamarádka Norma se nabídly, že pomohou s jeho hledáním, a Pat naprosto přesně zavedly k místu, kde ležel Brian mrtvý. Šly do průmyslové oblasti, kde si děti často hrávaly mezi stavebním materiálem a starými auty. Pak Mary ukázala na velké betonové bloky a řekla: „Mohl by si hrát za těmi bloky. Nebo mezi nimi.“ Brian mezi nimi skutečně ležel mrtvý. Mary chtěla, aby jej našla sama Pat, aby zažila šok, ale Pat tam odmítala vkročit. Na onom místě chlapce našla později policie.
Brian byl pokrytý trávou a plevelem, byl uškrcen a nedaleko jeho těla ležely zlomené nůžky. Na stehnech měl stopy po vpichu, měl odstřižené chomáče vlasů a jeho genitálie byly částečně stažené z kůže. „Byla v tom strašná hravost a jemnost, které čin dělaly ještě děsivějším,“ komentoval bizarní zranění inspektor James Dobson. Na břiše měl žiletkou vyryté písmeno M a policie ihned zahájila vyšetřování.
„Stiskla jsem mu krk a vytlačila plíce. Takhle se zabíjí. Nikomu to neříkej.“
Vyslýchala všechny děti od věku 3 let a mezi těmi, které se kriminalistům zdály podezřelé, byly právě Mary a Norma. Norma prý byla vraždou vzrušená a Mary se chovala vyhýbavě a podivně. „Neustále se usmívala, jako by to byl vtip,“ vzpomínal vyšetřovatel. Když se pak vyšetřování zúžilo pouze na Mary, „náhle“ si vzpomněla, že onoho dne viděla Briana s jiným osmiletým chlapcem, který prý zavražděného udeřil. Kromě toho také údajně viděla, jak si chlapec hraje se zlomenými nůžkami. Jenže informace o nůžkách byla před veřejností utajována, a kriminalistům tak začalo být jasné, že Mary a možná i Norma mají s chlapcovou smrtí něco společného.
Detektiv Dobson začal Mary sledovat a nad jejím chováním mu zůstával rozum stát. Když byla z domu vynášena rakev Briana Howea, Mary tomu přihlížela. „Stála před domem, smála se, smála a třela si ruce. Říkal jsem si, že ji okamžitě musím zadržet, než udělá další hrůzný čin,“ vzpomínal.
Hrůzu nahánějící výpovědi
Detektiv Dobson si nejprve k výpovědi pozval Normu, která mu řekla, že se jí Mary svěřila s tím, že Briana zavraždila, a přivedla ji k jeho tělu. Mary měla Normě říct: „Stiskla jsem mu krk a vytlačila plíce. Takhle se zabíjí. Nikomu to neříkej.“ Když pak prý dívky stály u těla, Mary přejížděla prsty po fialových rtech malého chlapce a bylo vidět, že si to užívá. Normino vyprávění policii šokovalo a kriminalisté okamžitě Mary zadrželi.
Dívka se odmítala přiznat, s detektivem Dobsonem mluvila velmi chytře, vyptávala se, jestli je místnost napíchnutá, a Normu označila za lhářku. Detektiv však viděl, že je dívka vyděšená a že je jí jasné, že spadla klec. Později se k činu přiznala. Tedy přiznala se k tomu, že byla přítomna u Brianovy smrti, ale její slova nabrala nečekaný směr.
„Nedokázala bych ani zabít ptáka,“ hlásala Mary. Pak začala popisovat, jak to skutečně bylo s Brianem. Spolu s Normou jej prý potkaly na ulici a Norma ho začala pronásledovat. Pak Brianovi napovídala, aby šel s nimi, neboť za ním přijde paní s krabicí plnou sladkostí. Když byli daleko od lidí, Brian začal brečet a Norma se jej měla zeptat, zda ho bolí v krku. Pak mu měla začít mačkat krk. Když došli k velkým betonovým blokům, řekla mu, aby si lehl, a začala ho dusit. Mary se mu prý snažila pomoci, avšak marně.
„Ale ona to necítí. Ráda ubližuju malým tvorům, kteří se nemohou bránit.“
„Pak už Brian bezvládně ležel. Tvář měl celou bílou a modrou a oči otevřené. Jeho rty byly nafialovělé a měl je celé jako chmýří. Norma ho přikryla a já řekla: ‚Normo, já s tím nemám nic společného, měla bych to na tebe prásknout, ale neudělám to.‘ (…) Po návratů domů Norma řekla, že tohle je první, a ne poslední. Tehdy jsem se vyděsila,“ popisovala Mary. Její výpověď však byla plná lží.
Detektiv zatkl obě dívky a uvěznil je na policejní stanici West End v Newcastlu. Tam byly až do soudního procesu. První noc prý dívky byly neklidné, křičely na sebe a Mary odmítala jít spát. Bála se, že se v noci pomočí (ostatně to se jí stávalo celý život) a že přijde její matka, která jí opět v moči vymáchá obličej.
Policisté začali Mary postupně více poznávat a usoudili, že je velmi inteligentní, ale také velmi nebezpečná. Jednou prý chytla pod krkem toulavou kočku, a když ji strážný okřikl, aby jí neubližovala, řekla: „Ale ona to necítí. Ráda ubližuju malým tvorům, kteří se nemohou bránit.“
„Neprojevovala výčitky svědomí ani lítost“
Dne 5. prosince 1968 byly Norma a Mary postaveny před soud za vraždu Martina Browna a Briana Howea. Soudní proces trval devět dní a těšil se obrovskému zájmu médií i veřejnosti. Norma vinila z činů Mary, Mary zase Normu, avšak policie měla již brzy jasno.
Soudní psychiatr, který Mary vyšetřoval, vypověděl, že se u ní projevují klasické příznaky psychopatologie a že nechová city k ostatním. „Neprojevovala vůbec žádné výčitky svědomí, žádné slzy ani lítost. Celou záležitost vnímala naprosto bez emocí a byla pouze rozhořčená ze svého zadržení,“ uvedl doktor Orton.
„Ale mami, proč jsi mi to neřekla? Byla jsi ještě dítě, mladší než já.“
Mary Bell byla shledána vinnou ze zabití Martina a Briana. Rozsudek zněl „doživotní vazba na dobu neurčitou“. Norma od soudu odešla s tříletou podmínkou a byla umístěna pod psychiatrický dohled.
V Británii však nebylo zvykem věznit malé holčičky a otázka, kam Mary umístit, tak vyvolala rozruch. Vězení pro 11letou dívku nepřipadalo v úvahu, psychiatrických léčeben bylo málo a ústavy s problematickými dětmi byly příliš nebezpečné. Mary nakonec skončila ve věznici pro malé chlapce, odkud byla ve 23 letech propuštěna.
Tajemství bylo odhaleno. Co na to dcera?
Mary Bell byla propuštěna 14. května 1980 a začala nový život. Pracovala jako servírka, nastěhovala se ke své tyranské matce a v roce 1984 porodila dceru. Panovaly obavy, aby své dítě nezavraždila, ale jak se zdá, Mary se ze své minulosti ponaučila. Právě po narození dcery si prý začala uvědomovat své zločiny. „Jestli se mnou bylo něco špatně, když jsem byla dítě, tak teď už je to v pořádku. Měla jsem pocit, že kdyby mě mohli zrentgenovat zevnitř, viděli by, že všechno rozbité bylo napraveno,“ tvrdila.
Mary Bell se proměnila v milující matku, potkala muže, do kterého se zamilovala, a usadila se s ním v malém městě. Dostala novou identitu, ale probační úředník musel o její přítomnosti informovat místní úřady. Mary tak žila v neustálém strachu, že bude odhalena, a její obavy se naplnily. Novináři tehdy vystopovali jejího manžela, před domem si pak postavili tábor a nepomohlo ani Maryino přesunutí na jinou adresu. I tu jednoho dne novináři vypátrali, a když ven vyšla její dcera, řekli jí pravdu o její matce.
„Ale mami, proč jsi mi to neřekla? Byla jsi ještě dítě, mladší než já,“ reagovala prý dcera a své matce odpustila. Mary i její dcera mají nakonec od všetečného bulváru pokoj, získaly soudní ochranu a jakákoliv média už nesmí doživotně odhalit identitu ani jedné z nich. A tak nikdo vlastně neví, jak příběh Mary končí.
