Houslista Frank Peter Zimmermann, dirigent Tomáš Netopil a Essenští...

Houslista Frank Peter Zimmermann, dirigent Tomáš Netopil a Essenští filharmonikové na Pražském jaru | foto: Petra Hajská

GLOSÁŘ: Kožená si hrála se zvukem a barvou, Essenští zazářili s Dvořákem

  • 1
První týden Pražského jara přinesl recitál Magdaleny Kožené nebo koncerty České filharmonie a Essenských filharmoniků. Mnohaletá souhra zapůsobila víc než hostování vycházející dirigentské hvězdy.

Magdalena Kožená se v neděli vrátila na Pražské jaro spolu s japonskou klavíristkou Mitsuko Uchidou. Obě dámy spolu koncertovaly v Praze naposledy v lednu roku 2019; český a německý romantický repertoár ale tehdy odhalil některé limity Kožené. Tentokrát se pěvkyně přiklonila k čistě francouzské hudbě, jež vždy patřila k tomu, co umí nejlépe.

V Rudolfinu postupně zazpívala písňové cykly od Clauda Debussyho Tři Bilitiny písně, Pět Baudelairových básní a Zapomenuté arietty. Vložila do nich pečlivost deklamace, smysl pro poetiku, lehkost a schopnost vystihnout zvláštně odtažitou či zastřenou krásu těchto zpívaných básní, která ostatně dobře ladí s hlasovým i osobnostním typem Kožené.

Také cyklus Básně pro Mi od Oliviera Messiaena z 30. let 20. století Kožená zvládla vkusně a inteligentně. Jakkoli je tato skladba dramatičtější, nevznikal pocit, že se pěvkyně snaží zpívat něco, na co nemá hlas, naopak, vytěžila z něj víc efektu než některé pěvkyně s mohutnějšími hlasy. Vlastní bohatou paletu odstínů přidala i Mitsuko Uchida. Jako přídavek Kožená nabídla píseň Lavečka od Leoše Janáčka.

V hlavní roli viola

Středeční koncert České filharmonie patřil k nejočekávanějším akcím festivalu, protože s orchestrem se měla představit vycházející hvězda světového dirigentského nebe, 27letý Fin Klaus Mäkelä, jehož si za nového šéfa vybral Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam.

V Koncertu pro violu od Alfreda Schnnitkeho (1934-1998), rusko-německého skladatele s židovskými kořeny, jednoho z největších autorů 20. století, pak vystoupil Francouz Antoine Tamestit, rezidenční umělec letošního festivalu a předseda jeho soutěžní poroty v oboru viola.

Jeden z velkých koncertů pro violu, která jinak nemá obsáhlý repertoár, pochází z roku 1985 a zajímavostí je, že v orchestrálním doprovodu nejsou housle, ze smyčců pouze violy, cella a kontrabasy, nadto třeba cembalo nebo cellesta. Takové obsazení posiluje ponuré vyznění skladby, která osobitě moderním rukopisem propojuje dřívější styly.

Sám Schnittke ji nazýval „předtuchou toho, co mělo přijít,“ čímž narážel na záchvat mrtvice, který utrpěl nedlouho po dokončení díla. Interpretace Tamestita byla technicky famózní, jeho nástroj i v přetěžkém partu zněl hebce a krásně se poslouchal. Orchestr je tu stejně důležitý jako sólista a výsledný dojem z nastudování díla byl silný.

Po pauze zazněla Symfonie č. 1 od Gustava Mahlera, proslulá mimo jiné pohřebním pochodem, v němž se ozývá motiv písně Frère Jacques. Mäkelä byl výborně připraven, orchestr hrál též výborně, vlastně nic nemělo chybět k vrcholnému zážitku. A přesto – začátek působil poněkud rozpačitě v jakési zdrženlivosti či nejistotě, co vlastně dirigent chce.

Pak se „vlak“ rozjel, nicméně v sousedství dvou dalších orchestrálních večerů, předchozí Mé vlasti v podání Orchestru Velšské národní opery a následného hostování Essenských filharmoniků, jakoby celé provedení připomínalo perfektní prezentaci perfektního produktu, ale bez posluchačsky chytlavé bezprostřednosti.

Možná proto, že dirigenti oněch dalších koncertů, Tomáš Hanus a Tomáš Netopil, přijeli jako šéfové a s hudebníky byli jedna duše, kdežto Mäkelä k České filharmonii, jež navíc Mahlerovy symfonie provádí a natáčí s vlastním šéfem Semjonem Byčkovem, zavítal poprvé, takže to celé dělalo dojem vzájemného seznamování.

Lepší obrázek si člověk nejspíš udělá, pokud Mäkelä s Českou filharmonií nastuduje nějaký abonentní program. Každopádně Mahler má v sobě tolik síly a efektu, že kvalitní provedení vždy zdvihne lidi ze sedadel.

Loučení na úrovni

Koncert Essenských filharmoniků se uskutečnil v pátek a byl jakýmsi završením desetiletého šéfování dirigenta Tomáše Netopila u tohoto německého tělesa. V Praze spolu nevystupovali poprvé, a i tentokrát to byl příjemný večer.

Napřed zazněl Koncert pro housle a orchestr od anglického skladatele Edwarda Elgara, proslulého hlavně svými pochody, případně Variacemi na vlastní téma. Houslový koncert z roku 1910 je spíše lyrický, intimní, hloubavý, melodicky ne zrovna nápaditý, poměrná dlouhý (trvá kolem 50 minut), takže se občas dostavuje pocit, že se autor zamotává sám do sebe.

Svou komplikovaností nicméně představuje výzvu, proto jej dodnes studují i nahrávají mnozí sólisté. Na festivalu se ho chopil německý virtuoz Frank Peter Zimmermann. Bylo to vyzrálé provedení, výrazově měkké a ladné, s orchestrem sladěné, přesto posluchačsky nevděčné, což v tomto případě nebude jen vina posluchače, ale tak trochu autora.

Po pauze jakoby se rozsvítilo. Po trochu únavném Elgarovi do sálu doslova vtrhl Antonín Dvořák se svou invencí. A to přesto, že jeho Symfonie č. 5 ještě nepatří k těm vrcholným, byť už k nim má nakročeno. Ale Dvořákova lyrika, to je svěžest a jiskřivost a vrchol díla už směřuje k dramatickému výrazu Symfonie č. 7. Orchestr hrál krásným jasným zvukem, jímavě vyzpíval melodie, ani na okamžik neztrácel kultivovanost.

Dramaturgicky to nebyla nelogická sestava. Jak připomněl text v tištěném programu, Edward Elgar se jako mladý houslista podílel ve Worcesteru roku 1884 na provedení Dvořákova oratoria Stabat mater pod autorovou taktovkou a setkání s Dvořákovou osobností i hudbou na něj hluboce zapůsobilo.

Zlatou špici celému večeru dodal přídavek – předehra ke Smetanově Prodané nevěstě, nadupaná energií a současně podaná s lehkostí a grácií. Netopilovo působení v Essenu bylo bezesporu úspěšné.