Třetí a finální část rozhovoru s oblíbenou herečkou, kterou bude většina diváků a divaček znát ještě pod příjmením Bárdos …
Judit Pecháček: Ne. Já si myslím, že co už je, tak to tak mělo být, a já bych to asi nezahrála líp. A tam, kde hraju já, to tak taky mělo být. Takhle vůbec nepřemýšlím. Ptali se mě třeba, koho bych si zahrála v Pelíškách. Tam vždycky řeknu, že Jindřišku. To je krásná postava. Nebo i ta, kterou hraje paní Emília Vašáryová. Tyhle Vánoce jsem se zrovna na Štědrý večer taky koukala na Pelíšky. Vždycky mě dojmou a rozesmějí. Ale ten film je dokonalý tak, jak je. Někdy, když dostanu nabídku na roli, tak si říkám: „Proč to mám hrát já? Jak to zahraju? Proč si mě vybrali?“ Ale když se do toho dostanu, tak si řeknu, že to tak mělo být a dá mi to něco nového. Před pár lety jsme s Evou Josefíkovou, teď už Podzimkovou, dělaly rozhovor, kde se nás ptaly na princezny. A pak ten rozhovor vyšel s titulkem „Princezny před důchodem“. Řekly jsme si, že princezny si už asi nezahrajeme. Přímo princeznu jsem si nezahrála, ale hrála jsem ve dvou pohádkách a bylo to super! Klidně bych si tam zahrála i nějakou zlou postavu. (smích) Ale jsem taková, že mi není nic líto.
Taky jste říkala, že se vám párkrát stalo, že jste šla na casting na jednu roli a vybrali vás pro jinou. U kterého to třeba bylo projektu?
U Fair Play. Tam jsme byly s Evou nejdříve obsazené obráceně, a pak si to režisérka Andrea Sedláčková rozmyslela. To je zajímavé.
Možná proto, že jste líp zvládala tu sportovní stránku té role …
Nevím. To jsou věci, na které se neptám. Asi šlo i o to, že jsem byla uvěřitelnější jako dcera Ani. Ale mě by bavilo hrát i tu Martinu, kterou hrála Eva. Nic bych proti tomu neměla.
Eva Josefíková vlastně měla hrát vaši postavu i v Posledním závodě …
Ano. My jsme v tomhle tak zvláštně spojené a zároveň jsme super kámošky. Já jsem na tom castingu byla. A bylo zvláštní, že mi pak zavolali, jestli bych zahrála tu roli. Původně to měla být česko-slovenská koprodukce. Jenže pak nedostali žádné slovenské peníze a rozhodli se to natočit jako český film. Takže jsem z toho castingu nějak vypadla. Tehdy mě ještě nebrali jako českou herečku, teď už možno ano. Tehdy jsem už viděla tiskové zprávy, kde bylo napsáno, že tam bude hrát Eva. Ale po několika měsících mi zavolali, že to nakonec Eva nehraje, a jestli bych to zahrála já. A hned jsem se ptala, co se stalo, protože je to moje kámoška. Řekli mi, že je těhotná a že by pro ni už bylo nebezpečné točit v tom stádiu, ale že o tom přeobsazení ví.
Trochu mě zarazilo, že pořád chodíte na castingy, když máte za sebou tolik výborných rolí …
Tak oni tomu říkají spíš kamerové zkoušky. A to chodí často i starší herci, když potřebují [tvůrci] mezi nimi zjistit tu chemii a energii. Nebo když mají udělat filmovou rodinu, tak někdy na těch kamerových zkouškách zjistí, že se ti herci k sobě nehodí. Ale pro mě jsou taky dobré, když si zjišťuju, jaký je režisér, jak o tom projektu mluví ... Takže je to pro mě zajímavé a nevadí mi to.
Jak teda probíhal casting na Piargy?
Tam to bylo tak, že si pronajali místnost v kavárně. Byl tam režisér Ivo Trajkov, castingová režisérka, pan Geišberg. Režisér nám tam vlastně jenom řekl, že viděl, v čem jsme hráli, a že by byl rád, kdybychom to hráli my. Pak jsme si povídali o scénáři, který jsem už měla přečtený. Takže se dá říct, že tam to bylo bez castingu. Ale vzniklo to tak, že jsem s producentkou spolupracovala i na Fair Play a Backstage. Na základě toho mě navrhla na roli v Piargy a Ivo Trajkov řekl, ať mi zavolají. Herecky mě ale nezkoušel.
(úsměv) Ne. Pořád dělám chyby. Ale když mluvím, tak to beru tak, že to trénuju. Ale když mluvím do rozhlasu nebo do televize, tak mluvím jenom slovensky. Tam dokonale ovládám gramatiku a vím, že neřeknu nic blbě, čemu by se pak mohli lidi smát. Někdy je totiž směšné, když se někdo ze Slovenska snaží zapadnout a mluvit česky, ale dělá přitom chyby. Ale tím, že tady žiju, si myslím, že se do toho už dostávám. Když hraju v češtině, tak se ten text naučím. A případné změny konzultuju s režisérem.
Víme, že mluvíte slovensky, maďarsky, česky. Ale jak jste na tom s angličtinou, němčinou, španělštinou?
Německy nemluvím, i když jsem dvakrát německy hrála. A teď jsem hrála v maďarském seriálu, kde jsem měla několik tureckých replik. Ale ta postava byla Maďarka, která se naučila turecky. Takže jsem se to musela naučit foneticky. Byla tam dialogová koučka, která nás opravovala. A to bylo super! Strašně mě to bavilo. V turečtině máte slovanské i maďarské znaky, takže mi to vlastně šlo. (úsměv) A zjistila jsem, že hudební sluch funguje, když si naposlouchám ty věty a řeknu to v té emoci. Anglicky umím, na festivalech se domluvím, i když třeba při rozhovoru v angličtině v tom nejsem až tolik svobodná.
U nás se točí dost projektů v angličtině …
Jo. Ale vždycky tam jsou jenom takové menší roličky. Jedna mi jednou i vyšla, ale pak jsem měla představení a nemohla jsem to vzít. Ta role se jmenovala The Girl with a Gun, nebo tak nějak, přesně si už nepamatuji. Ale to byla role ve stylu: „Máte čas? Tak pojďte. Nemáte? Tak dobrý, vezmeme jinou herečku.“ Teď byl nedávno casting, na který jsem měla poslat Self-Tape, ale kvůli té roli v turečtině jsem to neudělala, což mě trochu mrzí. Ale v zahraničních projektech si berou do těch hlavních postav svoje herce. A tady jsou to jen epizodky, které často i vystřihnou ... Na ty zahraniční projekty netlačím, i když bych si v nich taky někdy zahrála. Zatím mi ty tři jazyky docela stačí. (úsměv)
Ivo Trajkov dlouhé roky přednáší na Katedře střihové skladby na FAMU, ale Piargy si nestříhal sám ...
To říkal, že nesmíte, protože už nemáte ten odstup. Andrea Sedláčková je taky střihačka, ale Fair Play nestříhala.
Vy taky spolupracujete na studentských filmech. Se zlínskými studenty jste natáčela například Cenou české filmové kritiky oceněný a na Českého lva nominovaný Ostrov svobody, kde jste si zahrála s Jiřím Mádlem. Tenhle film se odehrává za minulého režimu a je o tom, že on nabádá vaši postavu k tomu, aby při letu mimo socialistické Československo utekla. Čistě hypoteticky, přemýšlela jste o tom, jestli byste sama utekla, kdybyste se ocitla ve stejné situaci, jako ta vaše postava?
Asi jo. Ale jestli bych tady měla rodinu, kterou bych nemohla vzít s sebou, tak bych možná neutekla. Při jednom z minulých rozhovorů mi redaktorka říkala, že se dívala na Krále Šumavy a její táta dělal v osmdesátých letech na hranicích. Tak se ho ptala, proč neutekl. A on odpověděl, že už měl malé děti a bál se. Ale věřil tomu, že ten režim skončí. A nelituje toho, že neutekl.
(smích) Něco mi tím ten život asi chce říct.
Nehrálo třeba roli právě to, že vás režisér Ostrovu svobody obsadil proto, že vás viděl ve Fair Play?
Ne, ne, ne. Dokonce tam původně měli hrát jiní herci, ale pak se to kvůli pandemii stoplo a oslovili nás. Nakonec se natáčelo v srpnu 2021, než jsem se stěhovala do Prahy. A na podzim 2022 s tím filmem byli tvůrci na festivalu ve Vancouveru.
Ale co vím, tak Česká televize vám tady nechala buď na Fair Play, nebo na některý seriál byt …
Jo, ale to bylo jenom na dobu natáčení. Soukromě jsem tady nikdy neměla base, vždycky jsem byla na Slovensku.
Takže jste to ze Slovenska měla na natáčení do Zlína alespoň blíž. Ale jak jsem říkal, už jste hrála ve víc studentských filmech …
Jo. Teď jsem hrála v absolventském filmu jednoho střihače. Nevím, jak to dopadlo, ale snad toho bakaláře dostal. (smích) Vím ale, že ještě na filmu pracují, protože ho chtějí posílat na festivaly.
Co jste tam hrála za roli?
Je to mladá žena, která dostane práci v jedné bizarní kuchyni. Je to krátký film, takže víc bych radši neprozradila.
Co vás baví na natáčení těhle studentských filmů, které jsou často úplně jiné, než ta obvyklá velká natáčení …
Většinou to je strašný punk, nejsou na nic peníze. Ale mě zajímá, jak oni přemýšlí. Myslím, že je tady hodně šikovných scenáristů a lidí, kteří přemýšlí moderně a inovativně, přestože jsou mladí. I na Slovensku, když mě oslovili, měla jsem čas a líbil se mi scénář, tak jsem to vzala. Párkrát jsem i odmítla, ale když mám čas a líbí se mi scénář, tak to vezmu a je mi jedno, že tam jsou horší podmínky. Mám pocit, že mi to hodně dá, něco se naučím, a taky do toho občas můžu kecat. Můžu do toho vnést svoje vidění a oni to akceptují. Vlastně přemýšlíme spolu.
Takže u těch velkých projektů nemíváte prostor například říct nějaké svoje poznámky k vaší roli?
Ne vždycky na to je čas. Na zkouškách se dá, ale ta postava je často tak komplexně napsaná, že to nepotřebuju řešit. Ale ti studenti do toho krátkého filmu často chtějí dát nějakou message a ne vždycky jsou ty postavy tak hluboko napsané. Studenti mají na napsání scénáře často měsíc, kdežto u těch velkých projektů vznikají scénáře roky.
Sám vím, jaké to je pracovat na studentském filmu, tak se nemůžu nezeptat, jestli si vybavujete nějakou veselou příhodu z natáčení?
Tam se smějeme hodně. Tím, že jsme všichni mladí, je to takové uvolněné. Teď jsem třeba zažila, že nějaká asistentka režie mi vykala. Přitom já na vykání a rozdělování věkových pozic nelpím a nemám to ráda. Tím, že si tam všichni tykáme, je to takové uvolněné. Ale přímo vtipné příhody většinou vyplynou z nějaké konkrétní situace.
PR měla na Ostrově svobody na starosti Jana Bébarová (rozhovor), která je taky dramaturgyní Noir Film Festivalu. Vy jste tam minulý rok byla patronkou. Co to přesně obnášelo?
Bylo to týden před mou svatbou. A tehdy začaly docela zase být covidové případy. A na svatbě měli být obecně starší lidé, tak jsem se začala bát, abych týden před svatbou nedostala covid. Nechtěla jsem ji zrušit, ale zároveň jsem nechtěla rušit ani tu patronku. Tak jsem se domluvila s Vítkem (Grigartzikem, výkonným ředitelem NFF – pozn. aut.), že vždycky přijedu, uvedu film, ale zůstanu jenom venku a ne v těch zavřených prostorech. Takže jsem přijela třikrát, uvedla jsem tři filmy, pokřtila jsem DVD. Potkala jsem se s Ivanou Chýlkovou, Tomášem Hanákem, Markem Adamczykem, kteří byli taky patroni. Vítek to pochopil a řekli jsme si, že příště to bude lepší.
Jak zmiňujete, v roce 2022 jste se vdala za herce Miloslava Pecháčka. Takže aby nedošlo k chybkám, jak máme teď správně uvádět vaše celé jméno?
Judit Pecháček.
V současné době je v kinech film Plastic Symphony. Jak byste ho přiblížila divákům a divačkám?
Je o dvou bratrech, kteří, dá se říct, představují naše dvě vnitřní polohy, které jsou pro nás, lidi, hodně důležité. Jeden se snaží najít štěstí v kariéře, ten druhý to štěstí nachází v malých věcech a v pomáhání slabším lidem. Přes celý film se nese krásná hudba Aleše Březiny.
A v jakém dalším filmu nebo seriálu vás budeme moct vidět?
V už vzpomínaném filmu Sucho Bohdana Slámy, ve filmu Michala Hogenauera s názvem V korunách stromů je klid, v jednom slovenském dobovém seriálu s názvem Niekde v Európe a v jednom maďarském dobovém seriálu, jehož název je zatím tajný.
A letos na podzim vás uvidíme ve filmu Přišla v noci. Co tam hrajete za roli a bylo pro vás natáčení tohohle nízkorozpočtového projektu v něčem specifické?
Do filmu Přišla v noci mně zavolal Tomáš Pavlíček, se kterým jsem před pár lety točila film Chata na prodej. Říkal, že by se mu moc líbilo, kdybych tam byla znovu po boku Honzy Strejcovkého, s kterým jsme v Chatě na prodej taky hráli pár. Bylo to týden před samotným natáčecím dnem, šlo pouze o dva obrazy. Taky mi to přišlo jako skvělý nápad. S Honzou se hraje skvěle, mám ho moc ráda, Tomáše taky. Tak jsem do toho šla a moc se mi to natáčení líbilo. Měla jsem pocit, že Tomáš s Honzou Vejnarem jsou skvělý tým. Moc fandím jim i celému týmu. Snad mě z filmu nevystřihli :-)
PRVNÍ ČÁST JE K PŘEČTENÍ TADY
DRUHÁ ČÁST JE K PŘEČTENÍ TADY
FOTO: Česká televize, Film Europe, ceskylev.cz
.jpg)
