Jsme vrženi doprostřed děje inscenace Smrt Jana Pavla II. To znamená, že vidíme Jana Pavla II. v prostoru, který je spíš nemocničním pokojem než komnatou ve vatikánském paláci. Shrbeně sedí v křesle, s námahou přijímá potravu, komunikace už prakticky není schopen. Přesto se od něj očekává, že požehná davům na Svatopetrském náměstí. Jsou totiž Velikonoce.
Nad jevištěm a po jeho stranách jsou umístěny obrazovky a promítací plátno. Sledujeme na nich jednak oficiální vyjádření vatikánských úředníků k papežově zdravotnímu stavu a taky vzpomínky lidí na to, jak prožívali smrt „svého“ polského papeže. Obrazovky nám také umožňují detailně sledovat péči o nemohoucí tělo Jana Pavla včetně výměny pleny. Tvůrci nám ukazují především utrpení odumírající tělesné schránky zasažené sepsí zcela věcně a se smyslem pro detail. Sdělují nám, že smrt je škaredá, bolestivá a v podstatě nechutná, ať už umírá kdokoliv. Není to tak úplně nová myšlenka zobrazit věcně úmrtí někoho, kdo hrál důležitou roli v duchovním životě věřících. Můžeme si vzpomenout na Caravaggiův obraz Smrt Panny Marie z roku 1606, kde je Mariino mrtvé tělo zobrazeno velmi věcně a bez příkras.
Režisérovi Jakubovi Skrzywankovi ale šlo ještě o něco jiného. Na pozadí velmi lidských projevů kolabujícího těla Jan Pavla sledujeme manipulaci, s níž se k němu chová jeho nejbližší okolí. To se týká především kardinála Dziwisze. Tomuto příteli a celoživotnímu souputníkovi Karola Wojtyly v inscenaci záleží nejvíc na tom, aby papeže předvedl na veřejnosti nebo aby s Dziwiszovou pomocí dokázal nastříkat svěcenou vodu na církevní artefakty.
Poté, co papež zemře, vidíme, co se děje s jeho tělem. Dá se říct, že jde vlastně taky o manipulaci. Tělo je omyto, různými otvory jsou do něj vpraveny balzamovací látky. Své udělá kosmetička, která si k tomu pustí nějaký popík z televize. Tělo je nakonec vystaveno v rakvi se vší parádou, která kontrastuje s tím, co všechno předcházelo, a diváci jsou vyzváni, aby je špalírem obešli.
Teatr Polski odvedl bezesporu kus poctivé práce. Téma není příjemné, ale je zpracováno věcně, bez agresivity. A v neposlední řadě také pečlivě. A to se týká nejen papežova umírání, ale také průvodu církevního hodnostářů zpívajících modlitby, který následuje po vystavení jeho těla. V souvislosti s tímto představením se píše a mluví o dokumentárním dramatu. V každém případě jde o působivé představení. Vše je provedeno na vysoké profesionální úrovni. Není tu nic prvoplánově parodováno. Ale také tu najdeme lehce ironické momenty. Třeba ve vzpomínce barmana, který poté, co dostal zprávu o papežově úmrtí, pustil hostům „vypalovačku“ od Metallicy. A ono to opravdu tak trochu zní, jako by se hroutila klenba katedrály. Představení ale není neosobně neutrální. Odchod Jana Pavla vrhá nepříliš lichotivé světlo přinejmenším na jeho okolí.
Teatr Polski v Poznani byl založen už téměř před 150 lety. Divadlo sloužilo k posílení národního uvědomění v době potlačování všeho polského, protože Poznaň byla tehdy součástí Pruska. Dnes se jedna z předních polských scén samozřejmě věnuje aktuálním tématům. Také se hlásí k základním textům moderní literatury a to tak, aby je divák vnímal jako součást světa, ve kterém žije. Divadlo například uvádí Odysea Jamese Joyce přeneseného do současné Poznaně, nebo představení Faustus, které vzniklo na základě románu Thomase Manna.
Smrt Jana Pavla II. také zpracovává téma, které je v současném Polsku živé. Určitě kontrastuje s pietním přístupem k slavnému papeži, v současnosti již prohlášeného za světce. Nezabývá se ani v nejmenším jeho myšlenkami a činy, ani výhradami k jeho osobě. Ukazuje, že odchod sebevíc výjimečného a významného člověka je především velmi lidský.
DIVADLO: SMRT JANA PAVLA II.
Autor: Jakub Skrzywanek, Paweł Dobrowolski
Režie: Jakub Skrzywanek
Scéna: Agata Skwarczyńska
Kostýmy: Paula Grocholska
Hudba: Karol Nepelski
Hrají: Mariusz Adamski, Alan Al-Murtatha, Piotr B. Dąbrowski, Michał Kaleta, Piotr Kaźmierczak, Barbara Krasińska, Jakub Papuga, Monika Roszko, Andrzej Szubski, Kornelia Trawkowska, Bogdan Źyłkowski
www.divadelnisvet.cz
