Z rozsáhlého bloku věnovaného v právě vycházejícím čísle RR francouzskému básníkovi, překladateli a také nezištnému vydavateli české poezie ve Francii Cédricu Demangeotovi (1974–2021) vybíráme dnes na Bubínek Revolveru několik jeho dopisů překladateli Petru Zavadilovi. Další ukázky z korespondence i z Demangeotovy tvorby, jeho rozhovor s Jérômem Thélotem a esej Xaviera Galmiche najdete v letním 131. čísle Revolver Revue.
3. 7. 2013
Les Cabannes
Čeští básníci mě nutí, abych trochu přehodnotil svůj pohled na dějiny. Nikdy jsem si opravdu neuvědomil, že Mnichovská dohoda nebyla pouze ona všeobecně známá zbabělost, ona předčasná francouzská prohra s Hitlerem, ale že to pro naše české přátele byla tak hluboká rána, tak hluboce zakořeněná ve vědomí celého národa. Je to prosté: VŠICHNI básníci o tom mluví. Dosud jsem znal pouze Holanovu Odpověď Francii. Ale teď vidím, že stejným způsobem odpovídají Francii úplně všichni. Nejen Holan, ale i Seifert, Nezval a dokonce Milena*. Skoro by se z toho dala sestavit antologie.
Postupně začínám chápat důležitost tohoto data v historii vztahů mezi našimi dvěma zeměmi. Je opravdu významné. (U nás se o tom samozřejmě mluví co nejméně.)
Před rokem 1938 se všichni francouzští intelektuálové (každopádně ti, které znám, tedy básníci) zajímají o mladé Československo nebo alespoň dávají najevo cosi jako zájem, bratrství atd. Pravděpodobně proto, že je to v jejich vlastním zájmu, a protože tehdejší Československo představuje něco, s čím je dobré se ztotožnit. Éluard mluví o „krásném Československu, drahém všem lidem“, Philippe Soupault vychvaluje český jazyk coby „jeden z nejbohatších a nejbarevnějších, jakým se na naší planetě mluví, ale také jeden z nejtěžších“, atd. atd.
Po roce 1938, konec. Ani stopa po tom slavném přátelství našich milých intelektuálů. Pak je tu Stalin, železná opona atd. Jenže… tahle železná opona toho unese spoustu. Nezabránila nám (nám Francouzům) v tom, abychom se dál zajímali například o Rusy. Tak proč ten náhlý nezájem o naše „drahé“ Čechy? – Tuším, že tady francouzskou inteligenci ochromilo její špatné svědomí. Ba co hůř (a zbaběleji), že se pokusila toto špatné svědomí setřást tím, že prostě setřásla Čechy.
Bude nezbytné počkat do jara 1968, než znovu, pyšní na náš malý květen, napřáhneme bratrskou ruku do Prahy, nepochybně v naději, že tam najdeme lichotivé zrcadlo… Právě v tomto roce začíná Gallimard vydávat Holana. Řada revuí a nakladatelských domů tehdy vydává svého „českého autora“ nebo svůj „český blok“.
Pak je tu dalších dvacet let znovu poušť, až do let devadesátých, kdy se „Východní“ Evropa, znovu v módě díky revolucím z roku 89, trochu vrací do regálů našich knihkupectví. To je období prvních Králových antologií.
A od té doby už nic. Řekněme až… dodnes (fissile & fra).
Nicméně tentokrát už nemáme žádnou výmluvu v podobě železné opony…
Toto drobné zamyšlení zasluhuje pokračování. Protože další věc, kterou se v tomto příběhu snažím pochopit, je to, proč jsem jediný, kdo se zajímá o současnou českou poesii. Když je přitom v Evropě jednou z těch, které vedou s francouzskou poesií možná nejintenzivnější dialog.
A závažné je na tom to, že teď máme strašlivé zpoždění. Surrealisté překládali básníky své generace: Éluard, Breton, Péret, Soupault atd. znali a překládali první Nezvalovy a Seifertovy knihy. Co máme od té doby? – Nic, jen část Holanova díla. To, co hodlám dělat ve fissile (vydat Hejdu, Blatného, Zábranu, Weinera atd.) mělo být dávno hotové! – abych se já tím pádem mohl zajímat o své současníky.[1] Dějiny letí rychle a ujíždějí nám vlaky, snadno nás to může vykolejit o jedno nebo dvě století.
Ach!
tvůj
c
* Mileninu knihu, na kterou jsem si, jak si určitě vzpomeneš, dělal zálusk na Belle-Île, jsem nakonec přečetl teprve… minulý týden. A podle mě je od začátku do konce obdivuhodná. Určitě ti k tomu ještě něco povím.
– – –
Les Cabannes, 9. 7. 2013
óó, zapomenuté světlo.
když si pomyslím, jak jsem ti před několika týdny psal, že jsem si spletl Demla & Reynka…
ve skutečnosti jsem si oba dva označil, jak to děláme u autorů, které jsme ještě nečetli, obecnou nálepkou „katolík z okraje“. Potom jsem četl jednu Reynkovu knihu (jednu z prvních, prózu) a spíš jsem se u toho nudil. O něco později nepořádek v mém životě a zahrabání mé knihovny na dno krabic skoro na 2 roky rozmazaly, ba úplně vymazaly mé chabé vědomosti. A tak se v mé mizerné paměti zničehonic nuda vyvolaná Reynkovou knihou postupně připojila i k Demlovu jménu…
óó, jaký omyl.
jaký text. jaká ryzost až po zmar. je to stejně holé jako nenapadnutelné.
nedokážu otočit stránku
aniž bych vykřiknul
ohromením nebo škobrtnul
o děsivě přesnou vizi
nicoty, žití. Tohle je
fissile! – je to nenapravitelné & pravdivé.
(…)
(Vydání v nakladatelství Café Clima je z roku 1984, ta kniha se těžko shání z druhé ruky. Erika nabízí, že svůj překlad zreviduje. Jakub Deml se tedy brzy stane součástí edice háček…)
(Mimochodem souběžně s Klímou vydávám ještě jeden sešit – v „hubeném“ formátu –: Zbyňkův Pobyt v sanatoriu.)
(a už zase dýchám, je mi lépe.)
tvůj,
c
– – –
Les Cabannes, 27. 8. 2014
Právě jsem dočetl antologii polské poesie (Le Castor Astral, 1983), která na mě udělala silný dojem. Člověk by řekl, že má před sebou číslo revue moriturus…
Jinak pokračuji v procházkách českou literaturou. Četl jsem velmi zajímavý svazek českých barokních autorů (Bedřich Bridel atd.).[2] A také Labyrint světa… který mě nadchl & pobavil! Trochu proplouvám i vaším 19. stoletím, ale… prozatím jsem nenašel nic lepšího než Nerudu. Četl jsem první z Malostranských povídek, Týden v tichém domě, to je opravdu malý skvost. Němcová je půvabná, ale člověk rychle dostane zuřivou chuť vrazit jí pár facek, ne? No nic, přese všechno je to pěkné a člověk s údivem zjistí, že knihu dočetl do konce, aniž by si položil otázku jak nebo proč. Musí to být zkrátka půvabem. Ale půvabem natolik a tak poklidně totalitním, že to může časem začít krapet popouzet…
– – –
Les Cabannes, 28. 8. 2014
Milý Petře,
jestliže jsem Babičku dočetl do poslední stránky, myslím si, že je to kvůli… Kafkovi (který někde říká, že se mu tahle četba líbila). Ta kniha je opravdu zvláštní. Ta almanachová počestnost, ta neochvějná domácká radost, ta poctivost duší, která jim přitom nebrání v něze atd.: to není nic jiného než Ráj! – a tedy peklo. Od prvních stránek je to ohavné a zůstává to ohavné až do konce. Je to nesnesitelné… – a přesto to snášíme. Pokračujeme ve čtení. Právě v tom patrně vězí ona zvláštnost. Anděl, který fascinoval Kafku. Nevím.
Abych si trochu překroutil duši, čtu znovu Weinerova Lazebníka…
(…)
(Mám dojem, že českou literaturu pravidelně ochromuje otázka… národní identity. Přestože ji Historie bohatě ospravedlňuje, ve výsledku je to obtížné břímě. Daří se Polsku tomuto fenoménu unikat? Ještě toho o něm nevím dost na to, abych se mohl vyjádřit. Jenom si kladu otázku, ve jménu čeho by jedna z těchto dvou poesií mohla „nemít váhu“ v porovnání s tou druhou.)
(…)
tvůj přítel
c
– – –
Les Cabannes, 7. 11. 2015
(…)
Má poslední cesta mi poskytla přímo na místě příležitost k tomu, abych si ověřil jisté pokroky. A dodalo mi to nové síly k tomu, abych se znovu pustil do nikdy nekončící práce, kterou jsem před několika měsíci téměř vzdal.
Musím si to přiznat: v posledních letech byly skoro všechny mé řídké radosti spojené s prací na tomto jazyku. Proto nemám právo ji vzdát. CHCI MLUVIT ČESKY – je to jedna z posledních opravdových tužeb, které mi zbyly. Přinejmenším z intelektuálního hlediska.
Takže pracuju. To potřebuju jako sůl. I když to nemůžu vysvětlovat. Poněvadž, nejduležitějši je tohle, co člověk nemůže vysvětlovat. Ani tomu rozumět. Ne?
Tak zase někdy brzy,
cédric
– – –
Les Cabannes, 16. 12. 2015
Milý Petře, další jazykový dotaz, který mi přijde sám o sobě zábavný, a dokonce naplněný jistým básnickým neklidem:
Všiml jsem si, že pro slovo „jeden“ existuje skloňování v množném čísle.
Je to velmi vzrušující, ale… jak je to vůbec možné?
Můžeš mi dát v češtině nějaké příklady, kdy se slovo „jeden“ používá v plurálu?
(Ve francouzštině vidím jen výraz „jedni i druzí“ a… nakladatelství Unes!)
díky!
c
– – –
Les Cabannes, 7. 1. 2016
Co se Demlovi neodpouští?
Podle mě není pochyb. Jde o to, že Deml říká – zuřivě, neúnavně, bez jediného zachvění v hlase – pravdu. I tehdy, když odpudivě brblá, když se uchyluje ke krajnostem a urážkám: jeho jazyk se pořád tetelí mrazením pravdy. Právě té pravdy, kterou nedokážeme, kterou nechceme poslouchat. A to (ve zkratce): že život je stejně zázračný jako nesnesitelný a že nemá naprosto žádný smysl (každopádně žádný byť jen trochu přijatelný) – snad kromě těch nejponíženějších forem lásky. Deml to ví, pochopil to lépe než kdokoli jiný. Má tuto pravdu – která ho osvěcuje a mučí zároveň – v krvi. A v Zapomenutém světle nám tuto krev plive do tváře. Bez sebemenších ohledů. Protože nás miluje, možná.
Pro mě je tato kniha zázrak.
Je to proto, že chápu, že Deml mě miluje?
Bohužel, většina čtenářů ho přijímá pouze jako plivanec.
Je to příběh zrcadla, které začne říkat to, co si opravdu myslí… To je vždy trochu protivné.
Nicméně – toto určitě není Rodrigueův názor.
Možná byl zkrátka hlavou někde jinde.
Někdy to stačí k tomu, aby člověk prošvihl zázrak.
tvůj
c
Poznámky
[1] K francouzským překladům české literatury viz Patrick Beslon, Xavier Galmiche, Benoît Meunier, „Bibliografie českých literární děl ve francouzských překladech“ [„Bibliographie des oeuvres littéraires tchèques traduites en français“], in Cahiers slaves, č. 5, 2002; Xavier Galmiche, Lenka Pokorná Korytarová, Tomáš Kubíček, Česká literatura ve francouzských překladech (1989–2020). La Littérature tchèque et ses traductions françaises (1989–2020), Brno, Moravská zemská knihovna, 2021.
[2] Hana Jechová, Marie-Françoise Vieuille (ed.), Antologie české barokní poesie [Anthologie de la poésie baroque tchèque], Lausanne, L’Âge d’homme, 1981.
Přeložil Petr Zavadil. Blok v Revolver Revue č. 131/2023 připravil Jean-Gaspard Páleníček.