Jedna z hvězd rakouské literatury po pětačtyřicátém roce, spolu s Artmannem, Bachmannovou, Bernhardem, Handkem, Jelinekovou, Schwabem – anebo Ernstem Jandlem.
Tomu posledně jmenovanému, Jandlovi (1925–2000), který byl skoro půlstoletí jejím životním druhem a pár let i blízkým spolupracovníkem, věnovala Mayröckerová rok po jeho smrti básnické Rekviem. Po pěti letech na ně navázala titulem A zatřásla jsem miláčkem. Rekviem vyšlo v češtině v roce 2006, druhá kniha pak před pár týdny.
Kočkodan u mandlu
Jakkoli ti dva spolu dlouho žili a občas i pracovali, byl každý jiný, vlastně opačné nátury. Jandl, v češtině známý z výborů Mletpantem (1989) nebo Rozvrzaný mandl (1999), působil jako trochu hřmotný řečový komik, spisovatel podvratné jazykové grotesky, často sázející na zvukové kvality a možnosti slova; Mayröckerová pak představovala senzitivní, lyrický typ, psala básně-koláže, kde vířily a mísily se rozličné kousky reality, ať přítomné, nebo minulé, blízké, nebo vzdálené, osobní, nebo nadosobní, žité, nebo filtrované přes jiné texty.
Jandl mířil svými verši vždycky ven, k druhému, jeho texty naplno ožívaly v dramatickém přednesu, v živelné recitaci před publikem. Mayröckerová mířila vždycky k sobě, byla autorkou totálně dostředivou, v jádru neurotická, zranitelná, křehká, navenek pak v neproniknutelné masce chladu a mlčení. Takový je hlavně výbor z její rané poezie Kočkodan samota, vydaný roku 1984 v Odeonu v překladu Bohumily Grögerové.
V přítomné knížce je té výrazové divočiny podstatně míň, přestože i tady doznívají některé prvky takzvané experimentální (anebo konkrétní) poezie, pod jejíž hlavičkou se Mayröckerová s Jandlem realizovali, a to nejvíc na sklonku 50. a během 60. let. Záměrná „přeřeknutí“ a „překlepy“, zkratky a značky, vykotlaná interpunkce, různé řezy písma – prostě občasný důraz na samotnou řeč, na její vizuál, na výsledný obrázek, který průběžně skládají řádky na stránce.
A pak taky refrény napříč knihou: opakované fráze a motivy, textové mantry, zaklínadla. Jsou to takové drobné provokace, jemné autorské naschvály, sémantická zneklidnění. Čtenáře to ale drží spolehlivě naživu – je bdělý a kouká, aby v textu nešlápnul vedle.
To se může u Mayröckerové stát raz dva. Její próza je otevřená, je to široké hrací pole. „Asociativní koktání,“ jak sama říká. Anebo prostě šifra. Šifra lidské existence. Samotné autorky i těch druhých. Mayröckerová se totiž v textu vnímá jako kolektivní identita: rezonují, spoluvytvářejí ji četní přátelé plus rodina; nejvíc vlastní matka, jistý Ely – a samozřejmě Jandl.
Vztah k nim má ale dvojaký. Jak řečeno, je senzitivní typ, jenže taky plná bázně. Ráda by se projevila, ale má strach. Scénu zakončuje vesměs momentální paralýzou, tichým pláčem, po němž útěšně mizí za obzorem textu. Text je pro ni autentičtější než reálný život. „Světu cosi předstírám,“ píše, „odcizila jsem se mu, vystačím si sama.“ Proč tohle všecko? Protože v textu lze zapisovat, co bylo, ale taky, jak by to mohlo či mělo ideálně být. A pak samozřejmě průběžně reflektovat způsob, jakým se to všecko děje, způsob psaní, textové konstrukce.
FRIEDERIKE MAYRÖCKEROVÁ: A ZATŘÁSLA JSEM MILÁČKEM Překlad: Zuzana Augustová Praha, Dybbuk 2022, 156 s. |
Tedy text a metatext, stavba a nadstavba. Známe to dobře třeba od Nezvala, z jeho Papouška na motocyklu, který vyšel v roce, kdy se Mayröckerová narodila: „Jsem zaujat pro svůj způsob.“ Ona taky. A je to zaujetí jak pro všednodenní skutečnost, tak pro všechnu tu metafyziku, co ji přesahuje, hlavně literaturu a výtvarné umění, Steinovou a Derridu, stejně jako Picassa nebo Bacona.
Mayröckerová referuje o stárnutí svého těla, hovorech s doktorkou, lécích, jejichž dávky rostou, slábnoucím zraku, mátožných stavech, z nichž ji vysvobozuje snění. Není to ale žádné melodrama, stížnosti a remcání, je to prostě konstatování skutečnosti. Daleko důležitější je ta metafyzika: přivolávání mrtvého Jandla zpátky do života, vzpomínání na výlety, setkání, rozhovory a telefonáty, posezení v kavárně. Čas tu vlastně stojí: všecko minulé je tady a teď.
Do věčnosti
Podobně komunikovala Bohumila Grögerová se svým zemřelým partnerem Josefem Hiršalem, mimo jiné překladatelem Jandla do češtiny. Podobně, ale nikoli stejně. Zatímco Grögerová v ceněných knížkách Čas mezi tehdy a teď (2004) a Rukopis (2008) rekonstruuje Hiršalův odchod, drží smutek a loučí se, Mayröckerová jako by nechtěla Jandla pustit. Integruje mrtvého do svého živého textu, dává mu druhý život. Jako by měl být navěky s ní.
„Chytám tě za ruce / už tě neudržím / do usínání se nevracíš / ze snů ses vytratil,“ píše Grögerová. Rakouská básnířka se s mrtvým rozloučila teprve vlastní smrtí. A teď: V čem je víc lásky? Jaké z těch gest se vepíše do věčnosti?
