Serhij Žadan (48), jeden z nejpopulárnějších ukrajinských spisovatelů a rozhodně ten nejaktuálnější a politicky nejvíc angažovaný, v Praze na Světě knihy debatoval o literatuře a válce, představil Internát, svůj česky právě vydaný válečný román popisující boje na východní Ukrajině v lednu 2015, a zahrál nadšenému, převážně ukrajinskému publiku ska kapelou Žadan i sobaki.
Válku Serhij Žadan, v současnosti nejvýraznější ukrajinský spisovatel, zažil na vlastní kůži – z rodného Charkova se nikdy neodstěhoval do bezpečí, naopak tam, pouhých čtyřicet kilometrů od ruských hranic, organizuje humanitární pomoc pro obyvatele i zásobování armády a koncertuje. Kapela Žadan i sobaki hrála třeba jen s kytarami v metru, kde se obyvatelé města ukrývali během ruského bombardování. I o tom jsme mluvili v rozhovoru, který v tištěném Reflexu vychází právě dnes, 25. května.
Odvaha i vědomí, že svět nezapomněl
Probírali jsme třeba netečnost umělců vůči válce. Dokáže někdo na Ukrajině tvořit, jako by se ho válka netýkala? „Takoví teď u nás na Ukrajině prakticky nejsou,“ říká Serhij Žadan. „Ostatně sám jsem v těch prvních měsících po začátku války byl tak otřesený, že jsem na nějaké psaní nebo skládání vůbec nedokázal pomyslet… Velká část spisovatelů a lidí od kultury vůbec sama bojuje nebo se zabývá dobrovolnickou činností, případně jezdí po světě, šíří povědomí o Ukrajině, sbírají podporu. Všichni chápeme, že když dnes z ciziny zvou ukrajinské umělce, jde především o projev solidarity s Ukrajinou. Aby se, řekněme, Češi dozvěděli přímou cestou o tom, co se u nás, vlastně docela blízko, právě děje.“
Česky Serhiji Žadanovi před Internátem, několika povídkami a publicistickými texty vyšla básnická sbírka Dějiny kultury začátku století (2003, č. 2013) nebo povídková kniha Big Mac (2003, č. 2011). V Praze je poněkolikáté, naposledy hráli loni 31. srpna v pražském Rock Café. „Rád zajíždím do Prahy číst nebo hrát, ale ten přístup se opravdu změnil, tonalita, zabarvení i četnost pozvánek z ciziny jsou nutně jiné. Nezmiňovat se dnes o válce je luxus, který si nemůžeme dovolit, a já jsem vděčný za to, že o ní můžeme svobodně mluvit. Včera jsem chodil po Praze a viděl, kolik vám z obchodů a oken vlaje ukrajinských vlajek, kolik je ve výlohách ukrajinských nápisů…Ani nevíte, jak zásadní je pro nás cítit podporu z jiných zemí. Obzvlášť důležité to bylo loni zjara, chvíli po začátku války, když někteří západní státníci mluvili o nutnosti příměří, o tom, že má Ukrajina Rusku ustoupit. Na naše zahraniční koncerty přichází spousta lidí jiné než ukrajinské národnosti podpořit nás, projevit nám soucit a dodat nám odvahu i vědomí, že na nás svět nezapomněl.“
Jasně, čtyři sta euro, davaj
Čtyři hodiny po našem interview se v podvečerní Stromovce shromáždilo zhruba třísethlavé fanouškovské jádro mladých Ukrajinců. Byli to především oni, kdo posílal v dražbě před koncertem finanční dary na Ukrajinu. Černý prapor s logem kapely? „Jasně, čtyři sta euro, davaj,“ přihodí vedle mě vysokánská Darina v béžovém plášti. Ukrajinské vlajky vlají, při společném bouřlivém zpěvu ukrajinské hymny solidárně vstáváme (a slzíme) i my, Češi. Pak už nastoupí hutné ska, dav zná všechny texty, každá píseň je hit, zpívá se ironicky i láskyplně o vlasti. V poslední řadě obecenstva tancuje jak ředitel Světa knihy Radovan Auer, tak Milan Gelnar řečený Geňa, jehož tým z nakladatelství Argo nedávno vydal Internát.
Serhij Žadan, muž s bezmála dvěma sty tisíci followerů na Twitteru, je evidentně nejen jednou z největších letošních hvězd Světa knihy, ale také významným ukrajinským opinion makerem. Na svém účtu sdílí kromě postů týkající se hudby taky obrázků osobních aut, která pro Ukrajinu nakoupil za peníze, co Sirožovi štědří donoři posílají na transparentní účty.
Mimochodem, náklady koncertu, stejně jako ukrajinskou prezentaci na festivalu, zaštítila Nadace PPF a celý výtěžek vstupného z koncertu, tedy 248 000 korun, byl věnován charkovského dobrovolnému praporu Chartija. Podívejte se do naší fotogalerie na snímky Richarda Klíčníka z energií nabitého koncertu. Je to úplně jiná energie, než jakou najdete v silných reportážních pasážích románu Internát.
