Ohnivý kohout, jak se po staletí přezdívalo požárům, je už od pradávna obávanou katastrofou. Obzvlášť bolestivou tragédií je, když se plameny pustí do nějaké historicky či kulturně významné stavby.
V roce 1881 se chuchvalce tmavého dýmu objevily nad střechou čerstvě postaveného Národního divadla. Co toto neštěstí způsobilo?
Pozvednout český jazyk, motivovat obyvatele k národní hrdosti, a zformovat tak moderní český národ. Takové cíle si už na konci 18. století kladou mnozí významní buditelé a vlastenci v rámci českého národního obrození. Jedním z vrcholů jejich snah se stává záměr vybudovat samostatné české divadlo.
Cesta je to trnitá
Vyjednat potřebná povolení dá mnoho práce. Daří se to až v roce 1845, k samotné stavbě je ale ještě dlouhá cesta.
Vše brzdí byrokracie i fakt, že iniciátoři záměru v čele s českým historikem, politikem a spisovatelem Františkem Palackým (1798–1876) nemají dostatek prostředků.
V dubnu 1851 je proto vyhlášena první ze série sbírek, s jejichž pomocí se měla stavba nového kulturního centra české společnosti zaplatit. Trvá to dlouho, ale nakonec se to podaří.
Díky příspěvku od státu, ale i od celé řady dárců z řad obyčejných lidí, institucí i šlechticů se v květnu 1868 konečně mohlo začít stavět.
Šokující zpráva
Projekt českého architekta Josefa Zítka (1832–1909) je skutečně velkolepý a jeho stavba je náročným procesem, trvajícím třináct let.
V červnu 1881 je divadlo poprvé otevřeno na počest návštěvy korunního prince, a to premiérou zpěvohry Libuše známého skladatele Bedřicha Smetany (1824–1884).
V té době se zdá, že dokončení stavby už nic nezabrání a že se český národ konečně dočká důstojného kulturního zázemí. Po jedenácti představeních je budova znovu uzavřena, aby mohly být provedeny poslední práce.
Jenže 12. srpna 1881 se přihodí něco, co celou zemi uvrhne do smutku. „Dvanáctý srpen roku jedenaosmdesátého – požár Národního divadla! Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního.
K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu a maminka jak v koutku plakala,“ popisuje ten moment český spisovatel Jaroslav Kvapil (1868–1950).
Poslední šance na záchranu
Jako první si plamenů všímá hasič, který je právě na obchůzce divadlem. Urychleně spíná požární hlásič, který má upozornit nedalekou hasičskou centrálu. Jenže to je moment, kdy dochází k první zvláštní události.
Ve stejný okamžik totiž nahlašuje požár i strážník z nedaleké Poštovské ulice. Do centrály tak přichází místo obvyklého kódu v morseovce jen podivná čára, ze které nelze vyčíst, kde vlastně hoří.
Hasiče, kteří na místo přijíždí pozdě, tak předběhnou někteří dobrovolníci. Mezi prvními, kdo spatřili kouř vycházející zpod střechy, je i český sochař Bohuslav Schnirch (1845–1901).
Ten vbíhá do budovy ve společnosti stavitele Antonína Kusého (1847–1906). Muži se setkávají s hasičem a všichni tři táhnou hadici na doutnající střechu, kde chtějí začínající požár zavčas uhasit. Marně. Z hadice totiž nestříká žádná voda.
Kouře přibývá, objeví se plameny, a místo hašení tak musejí všichni tři uprchnout po hromosvodu.
Veřejnost chce odpovědi
„Slyšeli jsme onen zdrcující rachot, který se rozléhal, když obrovské těleso železného přístřeší se řítilo, když stropy se bořily a vnitřek krásné a nákladné budovy našeho znovuzrození měnil se v děsnou zříceninu,“ píšou v dalších dnech o požáru Národní listy a požadují, aby bylo vše důsledně prošetřeno a aby byly zodpovězeny některé velmi palčivé otázky.
Jak je kupříkladu možné, že se rozpoutal požár v divadle, zabezpečeném novým a velmi drahým vodovodem? V divadle, které stojí u řeky a je obklopeno asi tuctem hasičských sborů?
Podobně se kromě novin začínají brzy ptát i příslušníci vlasteneckého hnutí, mezi kterými se šíří podezření, že šlo o úmyslnou sabotáž ze strany pražských Němců. Jenže úřady se zaměří úplně jiným směrem a záhy předkládají výsledky svého vyšetřování: Za vše podle nich může nedbalost dvojice klempířů.
Byli to řemeslníci?
Faktem je, že toho dne na střeše opravdu dva klempíři instalovali hromosvod. Využívali k tomu kamínka s rozžhaveným dřevěným uhlím, s jejichž pomocí rozehřívali páječky ke spojování plechů.
Kolem půl páté odpoledne údajně kamínka uhasili, uhlíky vysypali do žlabu a zalili vodou. Jenže podle vyšetřovatelů to nestačilo. Okap se od uhlíků rozžhavil, což zapálilo dřevěné bednění střechy.
Při následujícím požáru byla zničena nejen střecha, ale i velká část vnitřního vybavení budovy.
S tímto výkladem událostí zamířila celá záležitost k soudu, který je však dodnes některými historiky považován za účelový a zaměřený na co nejrychlejší uzavření případu.
O tom, že o vině mužů bylo prakticky rozhodnuto předem, svědčí jednostranně vedené výslechy i fakt, že jejich obhájci nebylo umožněno provedení praktické zkoušky.
Pochybnosti trvají
Klempíři jsou nakonec označeni pouze za jednoho z viníků výsledné katastrofy. Požár se údajně rozšířil také kvůli špatně fungujícím hydrantům, zmatečné organizaci a nedostačující technice hasičů.
Ostatně celý incident stojí místo dlouholetého velitele pražského hasičského sboru Josefa Lammera (1812–1894). Podrobnou zprávou, popisující výše uvedené skutečnosti, je celá záležitost pro velkou část společnosti ukončena.
Čas od času se však objeví pochybnosti, zda se všechno skutečně seběhlo tak, jak to lidem tehdejší úřady prezentovaly. Jedním z badatelů, který se požárem intenzivně zabýval, byl český spisovatel a historik Miroslav Ivanov (1929–1999).
Ve své knize poukazuje na celou řadu zvláštních okolností, které se v souvislosti s požárem objevily. Co všechno na této národní tragédii nehraje?
Česko-německá nenávist
První podivnou náhodou je onen zmíněný nedostatek vody. Podle dosavadních zjištění ho způsobil znatelný pokles tlaku, ke kterému došlo z nejasných příčin toho samého dne, kdy vypukl požár.
Den předtím navíc v nedaleké vodárně prasklo potrubí, což ještě snížilo hladinu vody. S požárem si neporadila ani železná bezpečnostní opona, instalovaná v divadle. Kvůli lešení pro štukatéry se totiž nedala ovládat.
V neposlední řadě Ivanov upozorňuje na to, že jen pár týdnů před požárem došlo v Chuchli ke střetu mezi německými a českými studenty a celkové napětí mezi Čechy a Němci bylo v době požáru na samém vrcholu. A co víc:
Dvojice klempířů pracujících na střeše pocházela z německé firmy a po svém obvinění dostali prakticky jen symbolický trest. Mohl být požár jednoho z klíčových symbolů českého národního obrození nakonec přece jen založen úmyslně?
Tajemný student
Teorií o tom, co se tehdy v srpnu 1881 v divadle odehrálo, je dnes už několik. Vedle možnosti, že vše úmyslně či neúmyslně udělali zmínění klempíři, se často objevuje i teorie o německých agentech či možnost, že za vším stáli zradikalizovaní němečtí studenti.
Jistý Rudolf Štechmiler například v článku z roku 1936 tvrdil, že během svých cest vyslechl muže, který zapálení divadla přihlížel. Čin měl podle něj provést student vystupující pod jménem Kurt.
Právě on si prý sehnal klíč od zadního vchodu a láhve s petrolejem, s jejichž pomocí střechu podpálil. Štechmilerův článek se však dodnes nepodařilo ověřit a není ani jasné, co se s oním Kurtem mohlo stát.
Navzdory mnohým analýzám tak zůstává požár Národního divadla jednou z největších záhad české historie.
