Jiří Malínský připomíná osudy a osobnost československého armádního generála Karla Klapálka, od jehož narození dnes uplynulo 120 let.

Ruský legionář

Dlouhý život blízkého přítele prezidenta Ludvíka Svobody armádního generála Karla Klapálka je ozvučnou deskou složitosti moderních nejen československých dějin a důkazem absurdnosti povrchních přístupů, které se vyznačují manicheistickým vnímáním světa a nálepkováním, jež svou tupostí ze všeho nejvíc připomíná rutinní chod automatické výrobní linky na výrobu konzerv. Kořeny tohoto útržkovitého osvojování světa najdeme nejen v minulém století, ale i v stoletích předcházejících.

Jméno armádního generála Karla Klapálka je lučavkou královskou pro všechny představitele černobílého vnímání světa. Narodil se 26. května 1893 v Novém Městě nad Metují; byl tedy o dva roky starší než jeho prezidentský přítel a o rok starší než třetí muž tohoto úzkého přátelského trojlístku, rovněž armádní generál Bohumil Boček (1894–1952). Z rodiny železničáře prožil v mládí po předčasné otcově smrti skutečnou bídu a nouzi. Přesto absolvoval r. 1911 reálné gymnázium na holešovickém Strossmayerově náměstí; po maturitě nastoupil do malé firmy na výrobu čerpadel, odkud byl r. 1915 přesunut na východní frontu první světové války. 23. září 1915 byl na Volyni zajat ruskou armádou a odveden do zajateckého tábora v Taškentu.

11. března 1916 se mezi prvními přihlásil jako vojín do ruských legií a 2. července 1917 bojoval se stovkami dalších v krvavé bitvě u Zborova i proti svým krajanům na opačné straně fronty. Projevená udatnost byla oceněna povýšením do praporčické hodnosti. Do Československé republiky se vrátil po dovršení sibiřské anabáze ruských legií až r. 1920. Podobně jako generál Ludvík Svoboda působil mj. i na vojenské důstojnické akademii v Hranicích na Moravě a na Podkarpatské Rusi (1924–1932). Oženil se se spisovatelkou a učitelkou Olgou Klapálkovou-Košutovou (1901–1989), s níž měl dvě dcery. Při pádu První republiky byl velitelem pěšího (v mladším vojenském názvosloví motostřeleckého) českobudějovického pluku.

V druhém odboji   

Po vnucení protektorátu se stal spoluzakladatelem odbojové vojenské organizace Obrana národa. Působil v její českobudějovické organizaci a aktivně pracoval v domácím druhém odboji; současně byl zaměstnán jako ředitel místního Živnostenského úřadu. Po rozbití českobudějovické pobočky Obrany národa uprchl do zahraničí a 20. června 1940 se v Bělehradě stal vojákem benešovské západní armády. Jako voják armády Spojeného království na Blízkém Východě byl v hodnosti podplukovníka velitelem proslulého 11. východního československého praporu a aktivním účastníkem obrany Tobruku r. 1941. Po porážce vojsk Osy se spolu s ostatními vojáky tato tobrucká krysa (tak nazvali angličtí kolaboranti hrdinstvím proslulé obránce tohoto severoafrického libyjského předmostí) vrátila do Velké Británie a stala se vojákem zde dislokované 1. československé brigády západní části československé exilové armády.

Situace naší exilové armády byla nesnadná pro její deformovanou personální infrastrukturu. Zatímco na západě „strádala“ nadbytkem důstojníků (řada z nich byla služebně zařazena na nižších funkcích než odpovídalo jejich vojenské kvalifikaci), na východě bylo její složení a potíže právě opačné. Píkovy snahy o převelování důstojníků západní armády na východ zprvu narážely na odpor sovětských vojenských a stranických struktur; po stažení Svobodovy brigády do týlu na počátku roku 1944 však byly v souvislosti se zahájeným budováním 1. československého armádního sboru posuzovány Moskvou podstatně vstřícněji. Mezi těmi, kdož se dobrovolně přihlásili k převelení na východ, byl i čerstvě povýšený brigádní generál Karel Klapálek, v té době přednosta prvního odboru exilového ministerstva národní obrany v Londýně.

V září 1944 byl generálem Ludvíkem Svobodou povýšen na velitele 3. brigády 1. československého armádního sboru, se kterou prošel krvavou karpatsko-dukelskou operací, během níž byl dvakrát raněn. V březnu 1945 se po jmenování generála Ludvíka Svobody ministrem národní obrany stal třetím velitelem 1. československého armádního sboru a dovedl ho přes Pováží, západní Karpaty a Hanou do Prahy; 17. května vedl sedě na bílém koni přehlídku pochodujících vojáků východní československé armády. Během této doby se postupně dostával do bezprostředního kontaktu s nositeli počínající sovětizace Československa. Prezident Edvard Beneš se neúspěšně pokoušel prosadit ho do klíčové funkce náčelníka Hlavního (dnes generálního) štábu obnovované domácí československé armády.

V čele pražské skupiny poválečné armády

Klapálkova statečnost a špičková velitelská způsobilost však zůstávaly i tak mimořádné a jeho pozice v dobovém veřejném mínění neoddiskutovatelná. Zprvu se stal zástupcem velitele klíčové 1. vojenské oblasti a od října 1945 (od počínajícího odchodu vojsk Rudé armády z Československa) jejím velitelem. 1. dubna 1946 ho prezident Beneš povýšil do nejvyšší dosažitelné hodnosti armádního generála. Během Třetí republiky proslul generál svou zjevnou nechutí vůči osvětovým důstojníkům, kteří byli infikováni až příliš často sovětizátorskými vmetky typu Bedřicha Reicina (1911–1952) nebo Karla Vaše (1916–2012). Sovětizace byla, jak se dá předpokládat, jedním z Klapálkových ústředních životních traumat. Jako konec konců celé této generace vesměs vynikajících vojenských velitelů s kořeny v legionářských vojscích prvního československého odboje.

Široce diskutováno je Klapálkovo – podobně jako Svobodovo – jednání během únorových událostí roku 1948. Z toho, co je dnes o této době známo, je zřejmé, že zejména poúnorové první týdny a měsíce byly chaotické a byly relativně otevřeny víceré současnicky dobové interpretaci. Úsilí vynaložené na Benešovo setrvání v prezidentské funkci (generál je sdílel) – v této věci se angažoval nejen Ludvík Svoboda, ale i muž 28. října Vavro Šrobár – bylo neseno úpornou snahou o uchování třetirepublikové demokracie. Umožnilo to mj. i odchod řady významných osobností do exilu – např. Ferdinanda Peroutky, Růženy Bernardové-Volínové a řady dalších, jež v řadě případů znamenalo zachování života a časem i důstojné existence. Generál Moravec ve svých vzpomínkách uvádí až 3 000 takto zachráněných osobností demokratického tábora. Není pochyb o tom, že to byly rozhodující impulsy, které vedly k účasti obou generálů při ustavení Ústředního akčního výboru Národní fronty i neutralizaci armády (nemohly se jim nedonést zprávy o připravenosti Sovětské armády bezprostředně vojensky intervenovat v ČSR v případě „nutnosti“ při prosazování ruských zájmů). Pokud jde o Klapálkův vstup do KSČ v červnu roku 1948, byl nesen stejnou pohnutkou – snahou bránit vojáky západní druhoodbojové armády před politickou perzekucí, ohrožováním jejich služebních a hodnostních nároků, perzekucí členů jejich rodin a příbuzenstev apod.

Klapálek také – konec konců – sdílel na počátku padesátých let osudy svých přátel Ludvíka Svobody a Bohumila Bočka. 1. února 1951 byl penzionován, 20. listopadu 1952 zatčen a převezen do věznice ve Valticích, následně vyloučen z KSČ a v listopadu 1954 v protiprávním procesu pod falešnou záminkou údajné sabotáže Košického vládního programu (při různočtení to naopak svědčí ve prospěch Klapálkových snah při hájení zájmů a oprávněných potřeb veteránů obou odbojových exilových armád) odsouzen k šestiletému žaláři, odkud vyšel r. 1956 na základě intervence Nikity Sergejeviče Chruščova, Ivana Stěpanoviče Koněva a Georgije Konstantinoviče Žukova. Následně byl plně rehabilitován a byla mu vrácena hodnost i zabavený (ukradený) majetek. Roku 1968 byl prezidentem Svobodou vyznamenán titulem Hrdiny ČSSR (generálu Píkovi normalizační stalinisté tento titul in memoriam upřeli) a v úmrtním roce 1984 (zesnul 11. listopadu 1984) Řádem rudé zástavy. Tím byl dotvořen pozoruhodný komplex Klapálkových vyznamenání, k nimž vedle řady jiných náleží i Řád britského impéria, Řád čestné legie a Řád 25. února.

Generálův druhý život

Klapálkova žena Olga napsala i generálovu vzpomínkovou knihu Voják vypravuje (první vydání vyšlo roku 1948, druhé, rozšířené, pod názvem Ozvěny bojů v roce Pražského jara r. 1968). Armádní generál Karel Klapálek se těšil mezi znalým obyvatelstvem za svého života mimořádné úctě a byl chápán jako významný prvek protirežimní opozice. Je čestným občanem svého rodného města (od r. 1993), má i svou bustu v Aleji hrdinů v Dukelském průsmyku podobně jako prezident Ludvík Svoboda. R. 2009 podala městská rada Klapálkova rodného Nového Města nad Metují Klapálkovu nominaci na udělení Řádu Bílého lva; „vždy vlastenecký“ prezident Václav Klaus jí však nevyhověl. Ulice generála Klapálka najdeme v Českých Budějovicích, Kladně, Kralupech nad Vltavou, Kroměříži, Novém Městě nad Metují a ve Vsetíně.

Odlišné interpretace hrdinova dlouhého života dnes ukazují na někdy až příliš výrazné politováníhodné limity polistopadové demokracie, nedostatek elementárních faktových i kontextových informací a jen znovu dokládají dalekosáhlé mezery znalostí polistopadových politických špiček zejména novodobých českých soudobých dějin . Schematické přístupy předchozích dob a období tu získávají až nepochopitelně velký prostor pro působení svých páchnoucích reliktů.