Skvělí lektoři a zajímavá témata – od judikatury Ústavního soudu ve věcech péče o nezletilé děti, přes chystanou novelu zákoníku práce, otázky kolem čerpání mateřské a rodičovské dovolené až po problematiku dětské práce a bezpečnosti dětí ve škole -– to byla konference „Děti, práce, rodina“ pořádaná Českou asociací právniček (CWLA) 25. května 2023 v prostorách Právnické fakulty UK v Praze. Moderovala ji prezidentka CWLA, advokátka JUDr. Klára Kořínková, Ph.D.

Konferenci zahájilo vystoupení ústavního soudce a zkušeného civilisty JUDr. Jaromíra Jirsy, který se v něm věnoval judikatuře Ústavního soudu ve vztahu k ochraně práv dětí od útlého věku po věk vysokoškolský. Jak úvodem poznamenal, od roku 1990 stoupl počet dětí narozených mimo manželství z 5 % na dnešních téměř 50 %, a i když Ústavní soud ve svém plenárním usnesení z 21. 3. 1917, sp. zn Pl-ÚS 36/16 uvedl, že ustanovení občanského zákoníku, která rozvod manželství podmiňují předchozím rozhodnutím o poměrech dítěte v době po rozvodu, nejsou ve vztahu k dětem nesezdaných rodičů diskriminační a ani nepředstavují nepřípustný zásah do rodinného života, vývoj společnosti je podle něj takový, že je čas na liberálnější přístup. „V evropských zemích se péče o děti po rozvodu nijak neupravuje, protože rozvod nemá vliv na společné rodičovství. Jen když to chcete jinak, musíte se obrátit na soud,“ řekl.

Prvním velkým tématem, kterému se doktor Jirsa věnoval, tak byla samozřejmě střídavá péče; úvodem odkázal na studii sociologů Petra Fučíka a Michaely Šolcové Nové formy rodičovství: střídavá péče a hledání jejích důsledky pro děti – přehledová studie. Jak ale doktor Jirsa upozornil, termín „střídavá péče“ v zákoně není a podle jeho názoru by se vůbec neměl používat a měl by se nahradit neutrálním termínem společné či sdílené rodičovství.

Aktuální nález Ústavního soudu z 3. 5. 2022, sp zn. I. ÚS3065/21, pak shrnuje, že „střídavou péči“ nelze odmítnout jen obecným odkazem na útlý věk dítěte, (ne)stabilitu výchovného prostředí, komunikační potíže rodičů, nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého, odmítavý postoj psychologů, pracovní vytíženost rodiče, vzdálenost bydlišť rodičů či logistickou a adaptační náročnost střídavé péče.

Doktor Jirsa dále zmínil nález IV. ÚS 2611/20 ze 22. 12. 2020, podle kterého není možné změnit rozhodnutí o péči ze střídavé na výhradní péči jednoho rodiče bez úpravy styku druhého rodiče s dítětem, či usnesení sp. zn. I. ÚS I955/15 ze 14. 3. 2017, které podle jeho slov otevírá velké téma tzv. „vnitrostátních únosů dítěte“ a jejich následků pro pachatele.

Co se týče druhého velkého tématu, který Ústavní soud ve vztahu k právům dětí řeší, tedy výživného, nepochybně zajímavou informací je, že v 84 % případů přiznávají obecné soudy vyšší výživné, než je výše uvedená v doporučující tabulce Ministerstva spravedlnosti; jak ale doktor Jirsa uvedl, tyto tabulky jsou dobré jako výchozí podklad pro dohodu rodičů.

Z rozmanitých témat, které s výživným souvisí, se doktor Jirsa dotkl tématu tzv. věčných studentů (nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze 30. 9. 2014), otázky maximální výše výživného (nález sp. zn. IV ÚS 650/15 z 16. 12. 2015) či otázky vyúčtování výživného (nález sp.  n. IV. ÚS 797/20 z 2. 6. 2020), ve kterém Ústavní soud jednoznačně potvrdil že povinnost vyúčtovat druhému rodiči poukázané výživné, o které s odkazem na § 896 odst. 1 rozhodl okresní soud, nemá oporu v zákoně.

Jako druhá na konferenci vystoupila JUDr. Nataša Randlová, Ph.D., advokátka se specializací na pracovní právo, která se věnovala aktuální novele zákoníku práce – sněmovnímu tisku č. 423, který by měl být 16. června 2023 projednán ve 2. čtení Poslaneckou sněmovnou a který by měl konečně, byť „po termínu“, implementovat do českého právního řádu směrnici EU č. 2019/1158 o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob (tzv. směrnici WLB). Na úpravu pracovní doby (kratší úvazek, posunutí pracovní doby) mají již dnes mají právo zaměstnanci pečující o dítě mladší patnácti let, těhotné zaměstnankyně a zaměstnanci, kteří převážně sami dlouhodobě pečují o osobu, jež se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na fyzické pomoci jiné osoby ve II., III. či .IV. stupni.

Podle návrhu bude muset zaměstnanec o tuto úpravu požádat písemně (i ten, kdo již tuto úpravu pracovní doby má), přičemž zaměstnavatel bude muset žádost vyhovět, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody; pokud ale žádost odmítne, bude ji muset písemně zdůvodnit. Zaměstnanec bude také moci požádat o změnu částečného úvazku zpět na celý, ale na tuto obnovu nebude mít právní nárok; zaměstnavatel ale bude mít povinnost také toto odmítnutí zdůvodnit.

Novela také pro výše specifikovanou kategorii zaměstnanců nově upravuje změnu místa výkonu práce – jinak řečeno tzv. home office (budou ale o něj moci požádat zaměstnanci pečující o dítě mladší nikoliv patnácti, ale jen mladší devíti let), který bude sice nenárokový, ale své odmítnutí bude muset zaměstnavatel písemně zdůvodnit. A jak poznamenala doktorka Randlová, u lidí, kteří byli během pandemie covidu-19 celé měsíce na home office, to půjde asi jen stěží.

Novela dále zavádí, nad rámec implementace směrnice, v § 317 zcela novou obecnou úpravu home office (což je podle Randlové unikátní český termín, jinak celý svět používá termín „práce na dálku“). Podmínkou bude uzavření písemné dohody s patnáctidenní výpovědní lhůtou pro obě strany; bude ale možné si sjednat delší výpovědní lhůtu či to, že dohodu vypovědět vůbec nelze. Co se týče nákladů na práci z domova, novela zavádí tři možnosti řešení – buď zaměstnanec náklady prokáže, nebo budou stanoveny na základě dohody či vnitřního předpisu paušálem, nebo si strany budou moci písemně sjednat, že zaměstnanci žádná náhrada nákladů nepřísluší. V praxi to podle slov doktorky Randlové dopadne nepochybně tak, že zaměstnanec se zaměstnavatelem uzavřou nevypověditelnou dohodu o práci z domova, a to bez úhrady nákladů pro zaměstnance.

Na základě zkušenosti s pandemií covidu návrh novely dále výslovně zakotvuje právo zaměstnavatele nařídit home office v případě mimořádného státního opatření, a to na nezbytně dlouhou dobu, pokud to povaha práce umožňuje a místo výkonu práce je pro její výkon způsobilé.

Na vystoupení doktorky Randlové navázala další odbornice na pracovní právo JUDr. Eva Janečková, s dlouholetou legislativní praxí na Ministerstvu práce a sociálních věcí, která se zaměřila na některé mýty a otazníky kolem mateřské a rodičovské dovolené. Úvodem se zaměřila na otázku, zda má žena nejen právo, ale i povinnost na mateřskou dovolenou vůbec nastoupit. Podle jejího rozboru z ustanovení §195 odst. 5 zákoníku práce vyplývá, že nástup na mateřskou dovolenou je povinností nejpozději ode dne, kdy žena porodí, a nesmí být kratší než 14 týdnů; na druhou stranu ale pokud zaměstnankyně místo toho využije pracovní neschopnost či řádnou dovolenou, tak se tato ustanovení vůbec neuplatní. V takovém případě by ale zaměstnavateli vždy doporučila poslat ženu na lékařskou prohlídku, zda je schopna výkonu práce.

Co se týče práce při mateřské dovolené, zaměstnankyně během ní nesmí pracovat pro svého zaměstnavatele, smí s ní pouze uzavřít dohodu o provedení jiného druhu práce; bez písemného souhlasu nesmí pracovat ani pro jiného zaměstnavatele se stejným předmětem či jako OSVČ; to ale neplatí u jiného druhu práce; omezení se nevztahuje ani na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti.

Při návratu do zaměstnání po ukončení mateřské dovolené je zaměstnavatel povinen zaměstnankyni zařadit na její původní práci a pracoviště, jen pokud bylo zrušeno, je povinen zařadit ji podle pracovní smlouvy; to poslední platí i pro návrat z rodičovské dovolené.

Problém nastává, pokud zaměstnavatel nemá místo odpovídající pracovní smlouvě, což v praxi podle doktorky Janečkové řada z nich řeší brutálním nátlakem na zaměstnankyni, aby pracovní poměr ukončila. Zaměstnavatel totiž často přijal na její místo někoho, kdo časem získal pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Jak ale dr. Janečková upozornila, judikatura již rozhodla, že v takovém případě nelze zaměstnankyni ani dát výpověď pro nadbytečnost a půjde o překážku v práci na straně zaměstnavatele.

Problematice ochrany dětí při práci se věnovala čtvrtá přednášející, předsedkyně Společnosti sociálních pracovníků ČR a autorka komentáře k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí JUDr. Věra Novotná. Jako vystudovaná historička se krátce věnovala i dřívějším snahám o ochranu dětí na našem území počínaje rokem 1774, na moderní evropskou úroveň se ale Česká republika dostala podle jejích slov až zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kde § 121 až 124 upravily působení dětí v umělecké, kulturní, sportovní a reklamní činnosti a vázaly je na povolení krajských poboček Úřadu práce, a dále úpravou přestupků v zákoně č. 25/2005 Sb., o inspekci práce, které práci dítěte bez patřičného povolení sankcionoval pokutou až dva miliony korun pro zaměstnavatele a pokutou až sto tisíc korun pro zákonného zástupci dítěte.

Konferenci uzavřel PhDr. Pavel Skácelík, bývalý místopředseda Rady vlády ČR pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, specialista na ochranu zdraví a bezpečnost ve školách a školských zařízeních, který se věnoval bezpečnosti dětí, žáků a studentů na školních akcích, zájezdech a programech, a to s důrazem na problémy, které školská legislativa neřeší.

Hned tím prvním je paradoxně samotná definice školního úrazu – ta jediná se nachází jen v zákoně 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů, a pokud školy tuto definici nepřevezmou do svých školních řádů, mohou pak v praxi čelit velkým problémům.

Legislativa také nijak neřeší zahraniční pobyty žáků a studentů kratší tří měsíců a přesnou úpravu postrádá i problematika dohledu při akcích mimo školu či školské zařízení – podle vyhlášky je tato věc v kompetenci ředitele školy a je na jeho úvaze, kolik pedagogů bude na děti dohlížet.

Žádný předpis také neřeší problém medikace dětí a studentů ve škole. Například diabetem již dnes trpí i děti v mateřských školách, řada dětí jsou alergici a rodiče po učitelích žádají, aby jim dávali léky či píchali inzulin. Jak uvedl doktor Skácelík, učitel by měl vždy takovou žádost rodiče odmítnout, protože pro něco takového není vyškolen. Velkou závěrečnou diskusi, do které se zapojila většina přítomných právniček, pak vyvolal také Skácelíkův seznam aktuálních problémů na školách: až 20 % žáků středních škol na antidepresivech, užívání nikotinových sáčků a lehkých drob, obezita, závislost na sociálních sítích, šikana mimo školní vyučování či nevhodná inkluze.

Redakce AD
Foto: redakce AD