Jednou jsem se na tomto blogu vyjádřil ke sporu scénáristy, výtvarného fotografa a režiséra Ivana Fíly a producenta filmu Muž, který stál v cestě. Od té doby jsem opakovaně v peripetiích této kauzy citován, jako bych se přikláněl k některé ze stran sporu. Rád bych to uvedl na pravou míru

Musím znovu zdůraznit, že oba režiséry I. Fílu i P. Nikolaeva osobně znám pouze z náhodných společenských pozdravů. Vůbec neznám původní scénář, ani jeho úpravu v definitivní podobě filmu. Nemám tušení, jak vypadaly smlouvy a vztahy mezi producentem a I. Fílou.

Viděl jsem filmy Lea a Král zlodějů, které I. Fíla režíroval. Oba filmy považuji za výborné. Spolupracoval jsem s producentkou filmu Lea, Eliškou Sekavovou. Trpce si stěžovala na ekonomickou libovůli režiséra, díky které se léta vyrovnávala se vzniklým dluhem. Eliška byla ovšem v té době nezkušeným producentem a při spolupráci se nemohla opírat o předběžnou finanční opatrnost. Zkušený producent filmu o MUDr. F. Krieglovi informace o producentských obtížích spolupráce s I. Fílou jako režisérem, předpokládám, znal už na samém počátku. Navzdory tomu do tohoto rizika vstoupil.

V článku Parlamentních listů na margo letitého sporu jsem na otázky redaktora odpovídal v obecné rovině dle vlastních zkušeností.

Každý režisér přirozeně vnímá velmi úkorně, když je mu projekt filmu, který připravuje, odebrán. Zejména pak v situaci, kdy je autorem scénáře (předpokládám schváleného producentem, ale i Fondem pro podporu kinematografie).

Tím není nijak dotčeno právo producenta od realizace filmu odstoupit. Na druhé straně je každé umělecké dílo chráněno autorským zákonem. Praxí ve světě běžnou, uplatňovanou i u nás, je závazná smluvní podmínka, že autor scénáře postupuje za finanční plnění své dílo producentovi. Jde o smluvní volnost, ve které si producent kupř. vyhrazuje právo výsledný film prodávat, postoupit ho za úplatu k televizní exploataci, šíření na různých nosičích atd. Ve všech případech bývá ve smlouvě zakotveno, zda autor tato práva postupuje za úplatu, či se těchto práv vzdává.

Přirozeně nemám sebemenší tušení, jak smluvní vztahy mezi I. Fílou a producentem byly formulovány. Vedle tzv. majetkového práva (smluvní plnění finanční, či věcné) existuje právo osobnostní, kterého se autor nemůže vzdát (§11, odst.4 AZ). K osobnostním právům patří i „právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla“(…) „nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla“ (§11, odst.3). Spor I. Fíly a producenta se patrně týká této části AZ.

Nejsem právník a mohu se k tomuto sporu vyslovit jen na základě zkušeností. Spory obdobného typu jsou u nás spíše výjimkou, než pravidlem. Osobnostních práv se obvykle striktně domáhají renomovaní autoři – spisovatelé. Režisér proto s autorem scénáře obvykle veškeré změny konzultuje a diskutuje o nich, dokud nedojdou konsensu.

Jako příklad jsem uvedl spolupráci na televizním projektu Jan Hus s autorkou scénáře, spisovatelkou Evou Kantůrkovou. O scénáři jsme vedli diskuze na mnoha schůzkách asi půl roku, než jsme dospěli k oboustrannému souhlasu. Taková je běžná praxe. Obdobně jsem debatoval se spisovatelkou Jaromírou Kolárovou, než jsem začal natáčet film Jen o rodinných záležitostech.

Uvedl jsem i jiný příklad spojený s filmem Lidice. Autorem scénáře byl významný spisovatel Zdeněk Mahler. Oslovili mne tehdy producenti jako režiséra. Se Zd. Mahlerem jsem absolvoval nad scénářem řadu setkání, na něž mám krásné vzpomínky. Samozřejmě jsme nezůstali během schůzek pouze u scénáře. Každý rozhovor se Zd. Mahlerem byl nesmírně zajímavý a inspirativní.

Producenti od smlouvy na vytvoření filmu odstoupili pro nedostatek finančních prostředků. Tím skončila i má mise. Jen z doslechu vím, že se u projektu vystřídalo několik režisérů.

Mrzí mne, že jsem v souvislosti s peripetiemi vývoje filmu o MUDr. F. Krieglovi citován, jako bych se ve sporu mohl přiklánět k některému účastníku této kauzy. Jak jsem uvedl, vážím si filmů režiséra I. Fíly, které jistě patří mezi vynikající kinematografická díla.

Redukovat fascinující osobnost MUDr. F. Kriegla, která jako podobenství prochází dějinami XX. století, na krátký výsek jeho života bych se neodvážil.

Nemohl bych pominout jeho účast v občanské válce 1936 ve Španělsku na straně Interbrigád (občanské válce, která inspirovala P. Picassa k vytvoření monumentálního díla Guernica), kde byl denuncován do Moskvy jako trockista. Následně pak přemístění do Číny (1937), kde byl vyloučen z komunistické strany a v občanské válce působil jako lékař v armádě gen. Čankajška pod americkým velením.

Po návratu do Čech (údajně se v roce 1945 vracel v uniformě americké armády) se v roce 1948 stal politickým zástupcem velitele lidových milicí a aktivním účastníkem únorového převratu. Na konci padesátých let byl oceněn Řádem vítězného února a Řádem rudé hvězdy.

Později se stal poradcem vlády F. Castra na Kubě při budování kvalitního zdravotnictví a školství. V roce 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a členem ÚV KSČ.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 unesen a zavlečen do Moskvy, kde jako jediný vrcholný československý politik odmítl podepsat kapitulační tzv. Moskevský protokol. Jako poslanec hlasoval spolu se čtyřmi kolegy proti přijetí agresí vynucené smlouvy o pobytu sovětských vojsk.

Posléze patřil k prvním signatářům Charty 77.

Po smrti byl pohřben v poloutajení za úsvitu s asistencí dohlížejících agentů StB…

Šestnáct dílů filmového seriálu by na tak fascinující osobnost, plnou velkých konfliktů a velkých rozporů, sotva stačilo.

Film režiséra P. Nikolaeva jsem neviděl a nikdo dnes už nemůže posoudit, jak by se se svým scénářem vyrovnal jako režisér Ivan Fíla. Celý spor přitom zanechává hořký pocit, jelikož MUDr. F. Kriegel by si zasloužil velkou historickou fresku, provázející jako podobenství část XX. století.