Z Hodkova až do baziliky v Sieně – Adam Oldřich Bohdanecký z Hodkova

V bazilice sv. Domenica (a sv. Kateřiny) v Sieně v Itálii, jejíž kaple sv. Barbory se stala v 16. století centrem německého univerzitního národa ve městě, se nachází epitaf skládající se z plasticky, v barvách provedeného, úplného erbu českého rytířského rodu Bohdaneckých z Hodkova, přičemž znamení „šraňku“ (turnajový šraňk, otáčecí záhrada mezi jezdci i ohrada pro pěší boj)obsažené i v klenotu se ve štítě přesouvá do horní poloviny znaku, spodní polovina obsahuje napříč položený rozlomený meč.  Je to velmi zajímavá památka na českého rodáka v daleké Sieně.[1] Samotná bazilika je ze 14. století a uchovává ostatky sv. Kateřiny a je to jedna z nejvýznamnějších monumentálních památek ve městě. [2]

Je třeba uvést, že v dnešní bazilice bychom kapli sv. Barbory hledali marně a sám epitaf není autory, kteří ho zmiňují, přesně lokalizován. V tomto tedy čeká na případnou fotodokumentaci na místě samém v Sieně, pokud je tam ještě po staletích dostupný.

Jméno na epitafu je Adam Oldřich Bohdanecký z Hodkova.[3] Mladého rytíře připomíná i sienský univerzitní rukopis Album inclytae nationis Germanicae, kam se mladý pan Bohdanecký zapsal. Rukopis obsahuje jména studentů, kteří se zde učili i ty, kteří směřovali přes Sienu do Říma, nebo šlechtice učící se v Sieně uměním nezbytným pro tehdejší kavalíry – šermu a tanci. Tj. mladíky, kteří podnikali tzv. kavalírskou cestu.

Adam Oldřich se však ze své kavalírské cesty nikdy nevrátil, zemřel v Sieně v důsledku nemoci. Je velmi zajímavé, že ve stejném roce se spolu s Bohdaneckým zapsal na zdejší univerzitu i slavný lékař Jan Jessenius a o rok později i Tobiáš Jesenský z Jesenného, příbuzný Jessenia z rodu uherských zemanů Jesenských.[4]

Tzv. kavalírské cesty českých šlechticů doby předbělohorské byly v tehdejší společnosti mezi zámožnějšími rody považovány za součást nezbytného vzdělání mladíků. Katolíci, ale i evangelíci, nejčastěji cestovali do Itálie či Francie, kde se zapisovali na místní univerzity na určitou omezenou dobu, kde studovali nejen vědní obory – univerzitní vzdělání získávali povětšinou v domácím prostředí, ale učili se kavalírské dovednosti – tanec, šerm, kultivované chování, a to vše v kulturně bohatším prostředí středomoří, jejíž města a univerzity nabízely mnohé, co naše prostředí nemohlo ani zdaleka nabídnout. Přijížděli pak domů na své tvrze a zámky se znalostí jazyka, rozhledem a zpětně obohacovali prostředí Čech a Moravy snahou dovést k nám tehdejší módní prvky architektury, umění a životního stylu. Samozřejmě dle svých finančních možností.

Nejiná byla i cesta rytíře Bohdaneckého. Siena se svou univerzitou se stala poslední zastávkou na cestě Adama Oldřicha Bohdaneckého, ale ten již měl za sebou řadu cestovatelských zážitků. Adam podnikl pětiměsíční kavalírskou cestu, při níž navštívil také Francii. Když přicestoval do Itálie, zapsal se nejprve dne 11. 5. 1617 na univerzitu v Padově, která patřila k oblíbeným cílům šlechtických studentů ze zaalpské oblasti, a následně 16. 8. 1617 na sienskou univerzitu. Bohužel nedlouho po příjezdu onemocněl a následně zde zemřel.[5]  

Jeho rodiči byli Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova a na Adršpachu a Beata rozená Kahlová ze Sondershausen. Adam Abraham měl mnohé kulturní zájmy. V jeho službách se objevuje malíř Georg Helwig nebo architekt dolnoadršpašského zámku a zároveň autor přestavby zdoňovského kostela z roku 1608 Carlo Valmadi. Sám také podnikl v mládí kavalírskou cestu, stejně jako později i jeho syn.

Ovšem je velmi zajímavé, že rodina mladého pana Bohdaneckého byla augšpurského vyznání, byli protestanté, přičemž epitaf a pohřeb byl uskutečněn v kostele katolickém. Navíc pečeť Adama Abrháma  na listě ze dne 11. 12. 1612, uloženém v Archivu Národního muzea[6], zobrazuje polcený štít, v levém poli jeruzalémský kříž, v pravém pak rodový znak šraňk. Tento erb by naznačoval, že Adam Abraham Bohdanecký vykonal pouť do Jeruzaléma a stal se rytířem Božího hrobu (ti pak měli právo umisťovat tento kříž do svého erbu). Nicméně jeho víra něco takového vylučuje. Jsou to otázky, které se zaslouží další výzkum.

Vladycký rod Bohdaneckých žil ve čtyřech rodových liniích, které vymřely v 17. století. Linie Adama Oldřicha vymírá po meči s jeho otcem Adamem Abrhámem, který zahynul při výbuchu jičínského zámku roku 1620 i se svým druhým synem a bratrem Adama Oldřicha Rohoslavem. Ještě se v dějinách po roce 1620 objevuje Jiří Mařan Bohdanecký z Hodkova, kterému bylo jako císařskému důstojníkovi povoleno užívat predikátu z Hodkova (Jiří Mařan patřil k nově povýšené šlechtě) a jeho syn Jan Nikodém byl roku 1678 povýšen do rytířské stavu. Syn Jana Nikodéma Jan Karel umírá po roce 1727 jako poslední toho jména po meči.[7] Tím mizí predikát z Hodkova z dějin.

Epitaf nechali zbudovat rodiče zemřelého. Patrně návštěvníkům baziliky jméno rytíř Bohdanecký mnoho neřeklo ani v době vzniku, snad jen českým studenům, protože rod to byl vysloveně regionálního významu. Ale epitaf je důkazem toho, že se rodiče Adama Oldřicha považovali za součást širšího kulturního okruhu než jen svého domovského regionu a přinejmenším otec mladého rytíře vnímal určitý vztah rodiny k italskému prostředí.

1.Jiří WOLF, Epitaf českého studenta Adama Oldřicha Bohdaneckého z Hodkova v bazilice sv. Dominika v Sieně, Epigraphica et Sepulcralia 4, Praha 2013, str. 553-558

2.Basilica Cateriniana San Domenico Siena

3„D(EO) O(PTIMO) M(AXIMO) /ADAMVSVDALRICVSBODANECZKY NOBILITATE GE / NERIS ILLVSTRIS VT HANC IPSAM NOBILITATEMSTVDIO/VIRTVTVM ET RERVM EXPERIENTIA EXCOLERET VARI / AS REGIONES PERMIGRAVIT AC TANDEM SENAS VENIT / SED ACRI MOR- BO CONSVMPTVS IN IPSO IVVENTVT[IS]/CVRSVEXPIRAVITVI.D(IE)SEPTEM(BRIS) A(NNO) D(OMINI) M.D.C.XVII /MONVMENTVM HOC DEFVNCTO FILIO / MOESTI PARENTES EREXERVNT“

4.KALISTA, Zdeněk, Češi v Sieně 1574–1646 , Československý časopis historický 1927,s. 117–127

5.Jiří WOLF, Epitaf českého studenta Adama Oldřicha Bohdaneckého z Hodkova v bazilice sv. Dominika v Sieně, Epigraphica et Sepulcralia 4, Praha 2013, str. 553-558

6. Archiv Národního muzea Praha, genealogická sbírka H 4, „Bohdanecký z Hodkova“

7.Zde je třeba uvést, že veškerá dostupná literatura uvádí, že rod Bohdaneckých vymřel na úsvitu 17. století. Pouze Milan Mysliveček ve svém Erbovníku (MYSLIVEČEK, Milan. Velký erbovník. Svazek 1. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Fraus, 2005 na str. 114) uvádí tvrzení, že rod pokračoval i po Bílé hoře Fridrichem Bohdaneckým. Přičemž odkazuje na zdroje Siebmacher a Ottův slovník naučný a Heraldika A. Sedláčka a Koláře. Nicméně Ottův slovník (str. 248-250), ani Siebmacher (tafel 130, Abgestrorbener Adel) nebo Sedláček nic takového neuvádí a naopak shodně tvrdí, že rod vymřel v 17. století a zmiňují jen Mařana z Hodkova, jehož rod také vymřel (přičemž tyto zdroje jsou již i bez toho dnes překonané. O vymřelých Mařanech se zmiňuje nejnověji Petr Mašek v Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha, 2008). Proto zůstává informace uvedena u Milana Myslivečka jako zcela irelevantní, protože obsahuje pouze tvrzení bez opory v literatuře či pramenech. Je třeba dodat, že v prvním vydání Erbovníku v roce 1993 Milan Mysliveček uváděl totéž jako Petr Mašek – že rod Bohdaneckých vymřel v 17. století.