Hlavní obsah

Michal Pavlíček: Jsem teď víc srdcař

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Kytarista a skladatel Michal Pavlíček rekapituluje svou rockovou tvorbu na rozsáhlém čtyřalbovém výběru Faces. Dvě části jsou věnované Pražskému výběru a Stromboli a dvě jeho sólové tvorbě a písním pro BSP, Moniku Načevu, Zuzanu Michnovou, Big Heads Trio, Richarda Müllera či Vlastimila Třešňáka.

Foto: Roman Černý

Michal Pavlíček vždy seděl na několika stylových židlích.

Článek

Čtyřalbum je velký projekt, přesto na něm z vaší kariéry není zachyceno vše. Proč jste nebyl důsledný?

Chtěl jsem ho poskládat hlavně z rockových nahrávek, ale přesto na něm bohužel některé věci chybí. Komplet měl původně vyjít v roce 2021, k mým pětašedesátinám. Kvůli zdlouhavému získávání práv na mé nahrávky, které vyšly u vydavatelství Sony Music v rozmezí let 2001 až 2010, však došlo ke zpoždění. Jedná se o víc než deset titulů včetně trojalba Srdeční záležitosti, desky Big Heads Čombio nebo Beatové síně slávy.

Když zástupci Warner Music napsali do Sony, že by chtěli vydat velkou kompilaci, reakce byla zdlouhavá, jednání se táhla, vydání se neustále odkládalo a nakonec jsme ta práva nedostali. Vůbec nikdo netuší proč. Tento problém má ale se Sony řada českých interpretů, kteří u nich vydávali. Já tam mám zabetonovaných deset let svého tvůrčího života. Všechny tituly, které u té společnosti vyšly, jsou mrtvé, protože si je většinou už nikde nekoupíte. Proto není na výběru Faces vše tak, jak bych si představoval.

Mělo to zpoždění i nějakou výhodu?

Díky tomu, jak se to posunulo, jsem aktualizoval výběr o pár současných živých nahrávek.

O jaké?

Pět skladeb je od Pražského výběru a Stromboli, jsou pořízené z loňských koncertů. Také jsem na jednom starém harddisku vyšťoural záznam koncertu Big Heads, nejspíš z pražského Lucerna Music Baru někdy z let 1999 až 2001. Musím říct, že to byla jízda, opravdu se nám to povedlo. Na kompilaci jsem z něj zařadil tři věci.

O živé záznamy mi nakonec šlo především, neboť jsou pravdivé, autentické, mají atmosféru a někdy i lepší zvuk. Lidé si na nich mohou porovnat energii současných koncertů a dávných studiových nahrávek.

Co vaše hraní s různými kapelami a projekty na kompilaci spojuje?

Obal Faces vizuálně spojují mé různé tváře, můj kytarový škleb, který mám skoro stejný od mládí. Obsahově jsou na kompilaci ty nejzásadnější věci z rocku, které jsem udělal.

Nedal jsem na ni ale například písničku Život je ples, kterou jsem napsal pro Jiřího Suchého. Je to jeden z jeho posledních velkých hitů. Chybí i záznam z mé spolupráce na albech Lenky Filipové, Ivy Kubelkové, Jany Koubkové, Jany Kratochvílové, Ivy Marešové, Dana Hůlky, Kamila Střihavky, muzikálů a dalších. Jsou spíš pro nějaké budoucí písničkové best of.

Záběr vašich spoluprací je široký. Má v současné době nějaké meze?

V muzice jsem si meze nekladl, je to pro mě svobodný obzor. Co jsem vytvářel, vnitřně cítil a s kým jsem spolupracoval, ke mně přicházelo přirozeně. Jsem různobarevný, nejel jsem nikdy dlouho po jedné koleji.

Hledal jsem svůj skladatelský rukopis, svůj kytarový výraz a mám už nějakou svou stopu, kterou jsou lidé schopni identifikovat, i když se pohybuju v tolika různých žánrech, od rocku přes pop, jazz, scénickou hudbu až po symfonickou muziku. Během toho jsem potkal spoustu úžasných muzikantů a mám mezi nimi mnoho přátel.

Vím, že sedím na několika židlích. Je to pro mě ale velký umělecký a lidský přínos. Bylo by samozřejmě snazší hrát celý život v jedné kapele, jenže v takové roli bych se cítil sevřený. Není to nějaká umělecká nevěra, nestálost, je to touha svobodně tvořit a mířit více směry.

Foto: Milan Malíček, Právo

Michal Pavlíček je vynikající kytarista i autor.

Zvládáte to pořád v takové míře jako před lety?

Cítím, že hranice mé energie se zužují. Nejsem schopen už absolvovat tolik koncertů s různými kapelami, trochu jsem to omezil. Skladatelsky jsem ale pořád vytížený, možná až moc. Navíc mám choutky skočit stylově zase někam úplně jinam.

Máte v tomto ohledu nějaký plán?

Zkouším jednodušší věci a chci víc využít svůj krabičkový arzenál, lesopark, který mám doma. Rád bych šel alternativnějším směrem a pohrával si s psychedelií.

Sledujete, jak se vyvíjí kytarová hra?

Jen částečně. Vývoj hudby je rychlý, přehlcený a je těžké se v něm orientovat. Dřív jsem to sledoval víc, ale stejně se toho v poslední době moc nestalo. Žádný nový kytarista mě zásadně neuhranul svou originalitou a úplně novým pohledem, který nakopne kytarové hraní dál, jako to udělal třeba ve svém rozkvětu Američan Steve Vai. Ale třeba o nich jen nevím. U tvrdé muziky je to nyní hodně o virtuózní rychlosti a já jsem asi teď víc srdcař.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám