Dá se říct, že se chalupáři dělí do dvou skupin. V té první jsou ti, kdo chtějí mít chalupu maximálně hodinu a půl cesty od domu, a v té druhé ti, kteří dávají přednost konkrétní lokalitě a třeba i výrazné změně prostředí, přestože jim cesta do jejich druhého obydlí zabere mnohem více času. Jistě, je to velmi zevšeobecněno, navíc nechceme chalupáře nijak srovnávat. V každém případě bychom manžele Martinovičovy ze Zlatých Moraviec zařadili spíše do té druhé skupiny.
Na konci tiché uličky, kousek pod lesem, proti bývalému napajedlu, stojí nádherná, citlivě zrekonstruovaná chalupa. Čelní stěna s bílou omítkou a se soklem navozuje dojem zděného přízemí. Jde ale o klasickou dřevěnici. Prostorný dvůr, kterému dominuje vzrostlý ořech, uzavírá stodola. Domácí příkladně zkrášlili její průčelí i okolí. Oceňujeme, že ozdobných chalupářských prvků tu není přehršle – neboli není to „přeplácané“. První dojem prostě na jedničku.
Luboš a Silvia Martinovičovi se k chalupě v Šumiaci dostali poněkud nečekaně – prostřednictvím zcela náhodně objeveného inzerátu. Nevadila jim ani více než dvouhodinová „štreka“ a hned druhý den se vydali na obhlídku. Během zpáteční cesty se definitivně rozhodli a také hned zavolali majitelce, že chalupu berou.
 |
Dnes říkají, že vůbec netušili, do čeho jdou a že je čekají tři roky namáhavé práce. Nicméně ihned dodávají, že mají aspoň na co vzpomínat. První věcí, kterou Luboš udělal, bylo, že strhl ze střechy satelit. Pod střechou na něj však čekalo překvapení – půda plná sazí. Dřevěnice totiž neměla komín a dým z pece směřoval po století do podkroví a ven unikal mezi šindeli.
Náročná rekonstrukce
Jak už to bývá, odhadnout čas a náklady se ne vždy podaří. Rodina, ale i nejbližší přátelé jen kroutili hlavou nad tím, do čeho se manželé pouštějí. „A měli rozhodně pravdu,“ usmívá se pan Martinovič.
„Snažili jsme se toho původního zachovat co nejvíc, ale stejně jsme museli přistoupit na velkou rekonstrukci. Kromě střechy se musely komplet vyměnit podlahy včetně izolací a betonů. Jeden plný domíchávač betonu přišel také do spodní strany dřevěnice, aby se zabránilo dalšímu naklánění stavby. Šest nebo sedm nákladních aut činila vyvážka. Spodní trámy už také nešlo zachránit a tak bychom mohli pokračovat. Zkrátka bojové podmínky. Ale zvládli jsme to, a to i díky skvělým přátelům, kteří nám jezdili pravidelně pomáhat. Také máme obrovské štěstí na sousedy, kteří nás nechali u sebe přespávat, dokud se chalupa nedala aspoň trochu obývat,“ dodává Silvia. Jistě, s odbornými pracemi pomohli manželům firmy, ale s mnohými si poradil i místní šikovný řemeslník mistr Miro.
Zimu neradno podceňovat
Dnes je chalupa kompletně hotová a přímo láká k návštěvě, a tak vcházíme. Trefit akorát poměr tradičního a moderního, vkusného a nevtíravého, útulného a ne jen zbytečně přepychového, zkrátka vyhnout se chalupářskému kýči nedokáže každý. Tomuto pohlednému vesnickému příbytku se to však úspěšně daří.
Slavná moderátorka má chalupu na samotě u lesa. Začínala bez vody a WC |
„I v interiérech jsme se snažili zachránit co nejvíc,“ vysvětluje Luboš. „Strop je takřka celý původní a z vybavení jsme také využili maximum toho, co se dalo, ať už lustr, lampu, poličky, komody, posezení, abychom zachovali duši toho místa. U oken a vytápění jsme se ale rozhodli jít do nového. Zimy jsou tu tuhé a dlouhé.“ No jistě, vždyť nadmořská výška vrchařské obce Šumiac je téměř shodná s tou v Dolním Smokovci ve Vysokých Tatrách! Jen sníh se tu drží mnohdy až do května.
Otevřenému prostoru chalupy dominuje nádherná „moderně-tradiční“ kachlová pec. Z kuchyňské strany funguje jako sporák, z obývákové zdobí krb. Toto propojené výkonné těleso navíc vytopí celý dům.
Patro je zařízené moderněji, stejně tak toalety a koupelna. „V domě se vyspí plno lidí. Dokonce i ti, kteří se častokrát tak divili, k čemu tu chalupu vlastně kupujeme,“ usmívá se paní domu.
Na Kráĺovej holi
Obce Telgárt, Vermár, Pohorelá a Šumiac spojuje nejen lidová architektura, ale také místní folklor. Dokonce jedno z nejznámějších lidových seskupení – Horehronskí chlopi, pochází z těchto podhorských spřátelených obcí. Člověk by při poslechu rázovitých slovenských písní ani neřekl, že Šumiac je jednou z nejzápadnějších rusínských vesnic na Slovensku. Místní jsou však hrdí lokální patrioti nejen co se týče zvyků, ale také víry. V místním kostele se tu například stále slouží bohoslužby ve staré slovenštině.
„Říká se, že nekrásnější pohled na Slovensko je z Kráľovy hole, ale pokud máte okolní kopce přece jen trochu obšlápnuté, tak víte, že ze sousední Andrejcové s jejími 1 519 metry je výhled ještě o kousek krásnější. Navíc bez davů turistů.“
Chalupu v Sudetech jsme zachránili. Překvapila nás návštěva z Německa |
Martinovičovi jsou nejen zapřisáhlými skalními turisty, ale přímo v obci si rádi občas půjčují také elektrická kola. Možností vyžití v tomto směru je tu totiž opravdu nepřeberně. Můžete vyrazit do Nízkých Tater, na Muráňskou planinu, do Slovenského ráje.
Konečně mají po dlouhých čtyřech letech od koupě chalupy čas také na podobné aktivity. „Během sezony si jen tak vyběhneme z chalupy a za chvilku jsme zpět s plným košem hub. Úplná paráda. Po třech letech ustavičné dřiny jsme ale teď trochu zlenivěli. Rádi grilujeme na zahradě, jen tak si vegetíme. Takhle na podzim například rádi pozorujeme veverky lezoucí po našem ořešáku. Člověk by ani nevěřil, kolik ořechů dokážou dát dohromady a nanosit si do svých hnízd,“ směje se Silvia.
„A jaké máme plány do budoucna? Koupit si lehátka na terasu, abychom si mohli ještě víc vychutnávat zasloužený relax,“ přidává se se smíchem pan domácí. Všem nám je samozřejmě jasné, že v této malebné šumiacké chalupě ještě spousta krásných a originálních věcí přibude a také, že práce tu budou mít majitelé stále dost.
