Kdy vás napadlo, že je takový mezigenerační slovník potřeba?
Skládalo se to postupně. Hodně jezdím do firem školit bezpečnost (při práci na počítačích, pozn. red.) a vedle toho pracuji i pro Národní pedagogický institut, jezdím do škol přednášet o tom, jak chránit děti na internetu a jak nastavit rodičovskou kontrolu (omezuje malým uživatelům možnosti stahování a nákupu, pozn. red.). Je mi 37 let, jsem ještě relativně mladý, tedy něco mezi dvěma generačními světy, navíc odmala hraju počítačové hry. A jak se pohybuju mezi dětmi, jsem s nimi na stejné vlně, co se týče jazyka. Zároveň jezdím do korporátů a třeba i výrobních firem a tam ti lidé také úplně nevědí, „vo co go“ (o co jde, pozn. red.), protože na počítačových hrách nevyrostli a celá tahle popkultura jde úplně mimo ně. Navíc se dost často neučili anglicky. A rodiče si mi často stěžují, že dětem ani nerozumějí, co říkají. Mluví na ně totiž slovy, která rodiče nechápou. Zároveň mám to samé doma, protože máme děti ve věku 6 a 9 let a manželka jim také nerozumí. Takže tohle se všechno postupně potkalo a mně došlo, že nějaký takový slovník tady chybí. Existuje sice na internetu projekt Čeština 2.0, ale ten není tak hravý.
Mladí někdy přebírají slova a hlášky jiných generací. Nedávno jsem třeba viděl, jak si děcka před školou pouštěla muziku Jiřího Schelingera.
