Seznamka
Petr Glogar
Autor: Fortna.eu
Kniha rozhovorů Josefa Beránka s karmelitánským knězem, terapeutem a stavitelem z nezbytí Petrem Glogarem nazvaná Tvořit nové věci je dalším příspěvkem do pozoruhodné osobní historie lidí, kteří se na své životní cestě za Bohem nedali znormalizovat pasivitou církevního prostoru a řečmi o tom, že nic nejde a všechno stojí za... (starou bačkoru).
Životní příběh Petra Glogara (nar. 1959) pocházejícího z podhůří Beskyd je v lecčems typický pro lidi jeho generace, které touha po duchovním přesahu přivedla nejprve do litoměřického kněžského semináře, o chvíli později pak do řeholní komunity salesiánů a po listopadu 1989 ještě o krok dál. Ačkoliv krátký, je popis litoměřického farářského učiliště podobný desítkám dalších, které jsem slyšel nebo četl. Šlo v něm o to – řekl by Petr Glogar, sopravvivere, a tedy přežít pět let roztodivné duchovní formace, která měla v čase po koncilu sloužit k uspokojování náboženských potřeb socialistického člověka. Tolik slovník církevních tajemníků.
Petr Glogar měl štěstí, že se už při své litoměřické anabázi potkal s řadou dnes legendárních postav salesiánů. Ti ho ovlivnili natolik, že se rozhodl (nejprve tajně, posléze, když to již bylo možné, oficiálně) spojit svůj život se Salesiány dona Bosca, kteří u nás měli už z meziválečného období silnou tradici a aktivní a úspěšný apoštolát mezi mládeží. Z pochopitelné, možná až přirozené konfrontace církve a všech společností zasvěceného života s požadavky a výzvami svobodné společnosti, a také skrze jeho osobní tázání a zrání, se také v Petru Glogarovi, tak jako v mnoha jeho vrstevnících a přátelích, objevilo určité váhání nad tím, jestli řád, který si vybral pro svoji kněžskou a obecně křesťanskou službu, odpovídá svou spiritualitou, svým založením a životem svých komunit tomu, co by rád ve své životě dělal. Na rozdíl od řady jiných, kteří deziluzi ze svobodného prostředí a to, jak s ním naložila církev, přetavili do rozhodnutí odejít z kněžské služby, z řádu a oženit se, se Glogarovi podařilo najít společenství Bosých karmelitánů, o němž se domníval a tušil (a zprvu o tom také pochyboval), že by mohlo vyhovovat jeho duchovnímu založení. Po úvodní italské anabázi se stal prvním českém členem rodící se české komunity a nedlouho potom se i díky svým schopnostem, talentům a dispozicím stal jednou z hlavních, později hlavní postavou českých Bosých bratří. Bod obratu – jeho vstup ke karmelitánům – poznamenal nejen jeho osobní život, ale také obsah knihy, jež i díky citlivému a poučenému tázání Josefa Beránka vyniká civilností, otevřeností a na české církevní poměry ne úplně malou mírou pokory a uvědoměním si vlastních limitů.
Kniha, kterou lze chápat i v žánru knižního interview jako práci biografickou, je rozdělena do do šestnácti úzce provázaných kapitol: Úvod, Vlastní cestou, V semináři a mezi salesiány, U karmelitánů, Manželská setkání, Převorem v klášteře ve Slaném, Muži v ohrožení, U Jezulátka, Duchovní cvičení jako cesta k dospělosti, Terapeutem, Na studiích v Římě, Nesvatá rodina, Křesťané ve společnosti, Fortna – otevřený prostor, Bůh a soucit přicházejí spolu a Životaběh Petra Glogara.
Tvořit nové věci
Autor: Vyšehrad
Potřeba znovu postavit na nohy společenství Bosých karmelitánů si na dlouhá léta vyžádala na Petru Glogarovi čas a značnou investici jeho času a energie, ať už při budování kláštera ve Slaném, při restrukturalizaci řeholního domu U Jezulátka, tak v obnově karmelitánského života jako takového, který – na rozdíl od salesiánů nebo premonstrátů – nikdy nepřitahoval zástupy postulantů. Je svým způsobem zázrak, že při množství úkolů, cest i potřebě osobního studia a vzdělávání, tu ještě zbyl nějaký čas na jádro zasvěceného života. A je to svým způsobem zázrak na druhou, že se to všechno mohlo podařit v čase a prostoru české společnosti a církve, které neoplývají, jak říkal teolog Josef Zvěřina o historičce umění Růženě Vackové, talenty, a které si, myslím církev i společnost, zvolily tři desítky let po sametové revoluci spíš kvantitu nad kvalitou, poohlížejíce se přitom po starých dobrých zlatých časech první republiky a mocnářství. Obnovit v síle karmelitánské tradice komunitu řeholníků, kteří by se nezdráhali žít ve 20., resp. 21. století, byla výzva, která se Petru Glogarovi a jeho spolupracovníkům za přispění italské provincie nakonec podařila a daří. A nejen to. Podařilo se jim navíc zachytit pozvolnou, ale kdesi v hloubce dramatickou proměnu společnosti, v níž se ti, kteří se nedali odradit impotencí běžného církevního provozu, snažili mnoha způsoby dopátrat nových forem duchovního života, které nejsou rezervovány pouze pro hrstku vyvolených. Z této potřeby se jak slánský klášter, tak Jezulátko a nakonec nejnovější projekt hradčanské Fortny staly vyhledávanými a cennými místy setkávání, místy duchovních a vzdělávacích programů a hlavně – místy přijetí a místem bezpečí.
Je dobře, že Josef Beránek nehovoří s Petrem Glogarem jen o budování. Kdyby totiž knihu někdo četl rychle a bez potřebného předporozumění, mohl by se právem zeptat, jestli Petr Glogar náhodou nedostal v řádu přezdívku Tatíček Stavitel. Nedostal. V knize je totiž řada důležitějších věcí – reflexe lidských vztahů, úvahy o zasvěceném životě, o zdobrovolnění celibátu, o manželství, o odchodu kněží do civilu, o světlých i stinných stránkách řehole, o těžkostech všedního dne, jimž čelí jak klerici, tak lidé žijící ve světě, o rozdílu národních povah i o výjimečnosti toho, když řeholní komunitu tvoří lidé různých zemí, kultur a jazyků, o neustálém učení se „porozumět příběhům druhého“, o pomoci ukrajinským uprchlíkům, o tichu a třeba i o tom, že u zedníka, který opravuje něco v klášteře, je nutné, aby byl dobrý fachman, a je-li nadto katolíkem, pak Bohu díky. Sama zbožnost padající zeď neopraví.
Kdyby nebylo knihy iniciované Josefem Beránkem, zdá se mi, že by osobnost Petra Glogara stála pro mimopražské (ale nejen pro ně) v pozadí a nevyčnívala nad míru nutnou pro jeho vlastní služebnou práci – kněze, terapeuta a z nezbytí i manažera, bez něhož se žádné řeholní společenství dneška už neobejde. Ostatně ve svých vzpomínkách křísí Glogar osudy výjimečných lidí církve, kteří si pobyli léta v komunistických kriminálech, i těch, kteří v šedi normalizačního církevního života působili na venkově i ve městech jako majáky církve, která si zachovala svoji autenticitu, autoritu i jí Bohem dané poslání. Komu dnes – a nemusí to být zrovna mileniál – říkají něco jména jako Beno Beneš, Pavel Klimovič, Petr Vaculík, Antonín Huvar, Ladislav Tomeček nebo Radim Hložánka? I v tom je tato kniha vzácná.
Bylo nutné, aby se kniha rozhovorů nerozrostla do neúměrné šíře, a tak v ní bylo třeba leccos jen napovědět, nakousnout, vzít na přeskáčku a hopem. Myslím si, že i díky Glogarově teologickému a psychoterapeutickému školení, jimiž u nás a v zahraničí prošel, i proto, že je první Bosý karmelitán v novodobé české historii, i proto, že se stal pro mnoho hledajících, křesťanů, manželských párů a lidí na různé trajektorii duchovních krizí autoritou a pro někoho přítelem, bude čtenář po přečtení titulu Tvořit nové věci netrpělivě vyhlížet jeho vlastní knihu, v níž bude moci zúročit své kněžské i řeholní zkušenosti. Zdá se mi, že církevní, teologické a konec konců i společenské prostředí této země na takovou publikaci čeká. Nebude jistě upovídaná ani, jak se občas stává, sebeoslavná. Rád bych si přečetl Glogarovy myšlenky o karmelitánské spiritualitě pro 21. století, a porovnal je s tím, co z četby Terezie z Ávily a hlavně Jana od Kříže vyzískal náš česko-římský teolog a děkan na Lateránu Vladimír Boublík, který si na dohled baziliky sv. Petra při sklence vína a dýmky čítal pozdě večer z jejich ikonických prací. Kromě laskavého čtenářského prožitku se ve mně rozhostil příjemný pocit určité hrdosti, že někdo jako Petr Glogar u nás žije, pracuje a slouží. Nakolik jsem mohl poznat dva z dalších karmelitánských bratří, mám za to, že až se pustí zase do nového díla, nebude muset mít o to, co založil, strach. Tohle si u nás ani jinde nemůže říct každý. Tak Bohu díky za to.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
