Jan Schneider sleduje současnou vlnu neo-normalizace, ve které se ti nejhalasnější „antikomunisté“ a „liberálové“ proměnili v ty nejtupější kádrováky… už zase.

Člověk by nesměl sledovat média, aby se neděsil. Pak by však zestárl nepoučen. Avšak je tu i třetí cesta, avšak jen pro ty, kteří mají životní zkušenosti z normalizace, ovšemže z té spodní, normalizované části společnosti, která se nejprve propadla do undergroundu a pak tam za ní popadaly různé zajímavé disentující osobnosti.

Současná neo-normalizace takového člověka vrací do mladých let, vrací mu sílu, energii, motivaci i chuť zase „škodit režimu“. Alespoň trochu, neboť historie se neopakuje, ale pouze rýmuje. V čem například?

Kohopak by napadlo, že ti současní nejhalasnější antikomunisté a liberálové vstoupí do stop těch nejtupějších kádrováků? Od těch východních „komunistických“ až po ty západní „mccarthyovské“? O nichž jsme naivně doufali, že už je vzal čert?

Spouštěč toho šlápnutí do kádrováckého průjmu je vždy stejný: obrana útokem v situaci, kdy vládní průšvihy už nelze zatajovat, tudíž se musí veřejně přiznat, ale současně se musí asertivně, tedy velmi rychle najít vhodný viník. Vnější nebo vnitřní, nejlépe kombinace obou v hybridně konspirační kombinaci. Mnohokrát v historii použito, vycizelováno, v digitální době dovedeno k dokonalosti.

Od starověku za všechno mohlo židovstvo, v „moderní“ době pak židobolševici na jedné straně či židovská oligarchie na straně druhé, anebo taky pátá kolona, desperáti, dezoláti, disidenti, trollové, oportunisté, revolucionáři či kontrarevolucionáři, Západ s jemu zaprodanými zlovolnými slouhy – a nyní Východ s jemu neméně zaprodanými slouhy. Slovník se trochu aktualizoval, nicméně metody „očisty“ společnosti od těchto „živlů“ zůstaly k uzoufání stejné.

Repríza aféry Oleksy?

Příklady? Stačí si přečíst zprávu, že polský prezident Andrzej Duda nedávno podepsal zákon o zřízení komise pro posouzení vlivů Ruska v Polsku v letech 2007 až 2022. Cholera jasna! Dokonce by ho prý rád prosadil v rámci celé EU!

Člověku nemůže v této souvislosti nevzpomenout polskou „aféru Oleksy“ z konce roku 1995. Tehdejší premiér Józef Oleksy měl mít kompromitující styk s perestrojkově orientovaným sovětským diplomatem Vladimirem Alganovem. Ten však působil v Polsku již od osmdesátých let, takže jeho kontakty s polskými politiky byly oboustrannou denní rutinou. Polští zpravodajci ale nejsou včerejší, a nedají se nepřítelem jen tak obelstít! Bystře usoudili, že „Alganov je ve skutečnosti příslušníkem KGB“ a začali Oleksyho vyšetřovat. Ten radši odstoupil z funkce, aby omezil touto trapnou aférou Polsku působené škody v zahraničí. V poměrně krátké době se všechna obvinění proti němu sesypala, neboť důkazy byly nedostatečné a „ostatní nebylo pro utajení možno provést“.

Otázkou tedy je, proč bylo vyšetřování vůbec zahájeno, když stálo na hliněných nohách. Možná šlo jen o bratrovražednou interní polskou záležitost. Nelze ale zcela vyvrátit, že této polské kádrovací lidožravosti mohli k destabilizaci Polska využít sami Rusové. Porovnáme-li cenu (odstřelení jednoho emeritního diplomata označením za agenta, ať již pravdivým, či nikoliv) s mohutným účinkem, mohli by se v Moskvě na Lubjance pochechtávat.

Nyní tak Poláci kvůli svému protiruskému fanatismu možná již podruhé lezou do stejné pasti!

Jeden významný, systémově protestní hlas nutno ocitovat. Někdejší politický vězeň Adam Michnik (proslulý výrokem, umravňujícím všechny ex-post antikomunisty: Nebyl jsem s vámi zbabělý, nemusím být nyní s vámi „statečný“) nyní přirovnal chystaný zákon o zřízení komise pro posouzení vlivů Ruska v Polsku k nacistickým norimberským zákonům a celou situaci k počátkům stalinských politických procesů!

Koudelka si chce prýmky vysloužit

Počátkem devadesátých let, když na chvíli přestala studená válka, nastalo v západní zpravodajské komunitě určité analytické vakuum: kdo je vlastně nepřítel? Pak se ale američtí zpravodajci znovu usnesli na staronové prioritě: jsou to Rusové! Protože o Rusku toho věděli nejvíc a rusky uměli, a protože k nim přeběhl nejeden dolarů chtivý ruský zpravodajec, byli schopni občas nějakou informaci získat, nemuseli si ji z gruntu vymýšlet. Arabsky totiž uměl v americké zpravodajské komunitě málokdo, a persky skoro nikdo. O čínštině vůbec nemluvě. A to nemluvíme o znalosti reálií, tedy skutečné, zpravodajsky užitečné znalosti, nikoliv o svých ideologicky „cinknutých“ představách o té které zemi.

Zřejmě i proto ředitel BIS, generalissimus Michal Koudelka stále preferuje Rusko, vždyť na protiruském oboru kontrašpionáže vyrůstal a kdoví, o kolik si svůj znalecký profil vůbec rozšířil. Pikantní ovšem je, že na tomto oboru mladého nastoupivšího Koudelku počátkem devadesátých let zaučovalo několik příslušníků StB, kteří prošli nejen prověrkami, ale předtím i sovětskými zpravodajskými kurzy. Je proto možné, že Rusové mají Koudelku psychologicky přečteného jako málokoho druhého.

A tento Koudelka nedávno ve Sněmovně vyprávěl o tom, že Rusové se zřejmě budou snažit zabránit schválení americko-české obranné smlouvy, protože ruské zpravodajské operace jsou prý otevřeně agresivní. Je ale přitom prý nutné rozlišovat mezi běžnou politickou debatou, která patří k demokracii, a dezinformačními útoky proruských aktérů, včetně páté kolony (!) u nás, které směřují proti dohodě nebo proti lidem, kteří za ní stojí.

Z toho vyplývá ten generálně jednoduchý Koudelkův klíč k rozeznání dezinformací a proruských aktérů: jsou to ti, kteří jsou proti vládě a obranné smlouvě! Božská prostoto, to už nejsme v normalizaci, to jsme v padesátých letech!

Koudelka dále mluvil o dezinformacích, které mají cíleně snížit morální a psychologický duch veřejnosti v demokratických zemích a rozbít soudržnost a jednotu Severoatlantické aliance. Za psychologickou manipulací je pak podle Koudelky snaha snížit důvěru v demokratické instituce, zvolené politiky a ve stát.

Koudelka tančí na velmi tenkém laně! Pozvedávají-li naopak jeho řeči morální a psychologický duch veřejnosti a zvyšují důvěru v demokratické instituce?! Jestli ne, zařízne ho jeho vlastní kritérium!

Přitom problematiky značně znalejší ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Vladimír Posolda na téže seanci poznamenal, že v informačním prostředí působí mnoho aktérů a není možné každou dezinformační kampaň či dezinformaci připsat státnímu aktérovi, přičemž najít důkaz je složité. „Prostředí internetu, elektronických sítí, je natolik komplikované, a způsoby, jak zakrýt původ informace, jsou natolik sofistikované, že se to ne vždy podaří,“ uvedl.

(Nevím ovšem, jestli toto Posoldovo odborné, avšak ideologicky nevyhraněné mudrování v někom nevzbudí podezření, že Posolda je ideologicky nepevný, ba rozviklaný – a kdoví, jestli není vlastně proti!?)

Angleton

Někdo by se mohl zajímat, nakolik Rusům vadí západní protiruská hysterie? Zdá se, že ne, ba dokonce, že se to Rusům  v dlouhodobém výhledu vyplácí.

Nevím, jestli měli Rusové prsty v úžasném kariérním vzestupu příslušníka CIA Jamese Jesuse Angletona, ale nic lepšího si nemohli přát, než aby ve funkci zůstal „mnogaja leta“! Angleton byl totiž protikomunistický fanatik, který zcela bezdůvodně, jen na základě svého chorobného přesvědčení, že v CIA je sovětský „krtek“ a on ho najde, zničil životy mnoha profesionálům v americké zpravodajské komunitě.

Když se konečně zbláznil, byl v reakci na jeho působení nastaven v CIA práh podezíravosti naopak tak vysoko, že v té době nastoupivší Aldrich Ames mohl začít zcela v klidu provozovat svoje rejdy, a každý, kdo by vyslovil po Angletonově způsobu podezření, že to je komunistický „krtek“, by riskoval, že bude následovat Angletona do blázince. Amesovi se tak povedlo za dlouhé roky působení zmařit na 30 zpravodajských operací CIA a prozradit Rusům dvě desítky agentů.

Proto tvrdím, že protiruská hysterie vlastně nechtěně slouží Rusům. Šachy totiž nejsou baseball ani wrestling.

Inzeráty

Komickou bezradnost projevily západní zpravodajské služby, když cestou inzerátů vyzvali Rusy nespokojené s Kremlem, životem ve vlasti nebo válkou na Ukrajině, aby zradili svou vlast a začali práskat.

Ústřední zpravodajská služba (CIA) zahájila tuto kampaň pod heslem, že prý chce znát „pravdu o Rusku“ a proto hledá mezi Rusy „spolehlivé lidi“: armádní důstojníky, zaměstnance ve zpravodajství, diplomacii, vědě, špičkové technologii nebo ty, kteří se stýkají s lidmi, kteří se těmto odvětvím věnují, nebo mají informace o ekonomice nebo nejvyšším vedení Ruska. Američanům by se měli svěřit prostřednictvím tzv. dark webu.

Zbytek si domyslí každý sám. Například mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová se kampani vysmála, s tím, že účet CIA označila za „velmi vhodný zdroj pro sledování uchazečů“.

Západní politici jsou však přesvědčeni, že současná doba je pro nábor nových, protirusky zaměřených agentů přímo ideální. Nebudu asi daleko od pravdy, když vyslovím domněnku, že Rusové si to myslí taky. Zbytek si opět domyslí každý sám. Dám malou nápovědu.

Zpravodajské služby Spojených států po skončení druhé světové války umožnily stovkám, možná tisícům nacistických, ustašovských a japonských válečných zločinců najít azyl ve Spojených státech, aby mohli pokračovat ve své protisovětské a protikomunistické (a také protižidovské) činnosti. Oběti nacismu tehdy s rozhořčením sledovaly marnou snahu dostat tyto zločince před soud. Když těmto únikům nešlo zabránit, zvolili sovětští zpravodajci jinou, doslova asijsky filosofickou techniku: když to nejde proti proudu, půjde to po proudu. A tak sami Američané velmi pečlivě a skrytě propašovali vlastní pílí k sobě domů mnoho sovětských agentů, maskovaných jako esesáci či ustašovci. Někteří američtí zpravodajci tušili, že tomu tak je, ale fanatický antikomunismus politiků a jejich nadřízených jejich námitky ještě mnoho let po válce vždy převálcoval…

Podnět

Mluvě o zpravodajských službách, dosti již o tom, co by neměly dělat. Pojďme se zajímat o to, co dělat měly. Co například udělala Bezpečnostní informační služba (BIS) či Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) na ochranu ekonomických zájmů republiky, když to mají výslovně uvedeno v § 5 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky? Ano, s troškou do mlýna mohlo přispět i Vojenské zpravodajství (VZ), jehož zaměření se v mnoha oblastech s působností obou civilních zpravodajských služeb prolíná.

Jde zejména o devastaci naší ekonomiky obrovskými a zčásti dokonce zbytečnými výdaji na vakcíny (když hrozí, že likvidaci těch objednaných, i když třeba ještě nedodaných, ba co hůře, ještě ani nevyrobených, budeme musel smluvně uhradit)? Jak informačně přispěly k ochraně segmentů kritické infrastruktury (například energetika, voda, zemědělství), které nejsou ve vlastnictví státu? Jak přesvědčivě jsou zdůvodněny výdaje na zbrojení? Posílí skutečně obranyschopnost republiky? Nejde jenom o vstřícnost některých politiků vojensko-průmyslovému komplexu, nota bene ke všemu ještě ani ne našemu (který bude vyvážen jakousi skrytou, zpětnou almužnou do stranické pokladny)?

Jak probíhá kontrola výstupů zpravodajských služeb zákonným adresátům? Ptal se na to někdo? Ptal se někdo na to, jaké mají zpravodajské služby priority? Ptal se někdo, zda mají zpravodajské služby skutečně relevantní poznatky? Jak varovaly vládu a další zákonné adresáty svých výstupů?

Zkrátka a dobře – nejsou současné plytké řeči o hypotetických hrozbách únikem od vlastní zbabělosti, nečinnosti a neodpovědnosti?