Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Pachatelé znásilnění jsou po pachatelích vražd nejčastějšími vězni. Za nejzávažnější formy znásilnění se neukládají systémově odlišné tresty než za jiné trestné činy s podobnými sazbami. U prvopachatelů platí, že pokud se dopustí znásilnění, s největší pravděpodobností, hned po pachatelích vražd, budou uvězněni a to na delší dobu.
Možným důvodem častějšího ukládání podmíněných trestů odnětí svobody, veřejností „někde vnímané tak, že soudy ,podceňují‘ závažnost znásilnění“, může být velmi silný důraz kladený na trestní minulost, menší důraz kladený na závažnost trestné činnosti a široká možnost podmíněného odložení trestu odnětí svobody. I to jsou některá důležitá zjištění nejnovější studie, kterou dnes představilo ministerstvo spravedlnosti.
NE! Anebo souhlas?
Hlavním bodem programu tiskové konference ministerstva spravedlnosti bylo nastínění dvou variant redefinice znásilnění, po kterém už téměř dva roky volají různé lidskoprávní organizace, jako je Konsent nebo Amnesty International. Novela trestního zákoníku umožní odsoudit i dosud netrestatelné případy sexu bez souhlasu. Výsledek ale lidé z odborných kruhů považují za špatný, protože v jedné z variant návrh v podstatě vyžaduje NE, aby to bylo znásilnění. A ten druhý sex proti nesouhlasu ani nepovažuje za znásilnění ale za nějaký jiný trestný čin.
„Určitě nepodporujeme, aby vznikal nějaký nový trestní čin pro skutek, který odborná veřejnost, mezinárodní instituce nebo Evropský soud pro lidská práva popisují jako znásilnění a vyžadují, aby jako znásilnění byl tento skutek trestaný,“ uvedla exkluzivně pro Alarm Johanna Nejedlová z Konsentu. „Jsme rádi, že ministerstvo spravedlnosti konečně přispělo k tomu, aby se situace začala řešit, ale uvítali bychom, kdyby se skutečně podařilo naplnit zadání, které minulý měsíc vzešlo od politických stran ve sněmovně. To bylo, že by měly vzniknout variantní znění, které definují znásilnění jako akt souhlasu nebo jako akt bez souhlasu. Z toho, co teď víme, se ministerstvo tímto směrem nevydalo,“ uzavírá Nejedlová.
Přitom právě k této problematice také probíhala dnešní debata v Senátu, kde různé odbornice a odborníci představovali koncepty definice znásilnění, které by mohly inspirovat českou debatu.
Debata o výši trestů má ale ještě jednu konsekvenci: a tou je otázka fungování justice a spravedlnosti jako takové.
„Trestní zákoník v České republice nedefinuje znásilnění souhlasem, ale donucením či zneužitím bezbrannosti. Současná definice je nedostatečná, protože často nepokrývá případy, kdy byla oběť tak paralyzována strachem, že se nedokázala aktivně bránit. Z odborných studií vyplývá, že tuto reakci má až 70 % obětí znásilnění. Prosazujeme proto, aby nová definice byla založena na absenci souhlasu oběti,“ uvedla dnes v Senátu Irena Hůlová z Amnesty International.
Ministerstvo na tiskové konferenci nakonec představilo i několik dalších změn v oblasti znásilnění, včetně stanovení zákonného věku určujícího stav bezbrannosti u dětí, a sexuálního zneužívání. Tu však ministerstvo stanovilo na pět let, což je odbornými kruhy vnímáno jako velká chyba. Doporučený věk pro tuto hranici je totiž patnáct let.
Mýtus nízkých trestů
Součástí prezentovaných materiálů byl i analýza Legal Data Hub s názvem Tresty za znásilnění jsou druhé nejpřísnější po vraždě. Za touto analýzou, která zkoumá způsob trestání znásilnění u nás, stojí analytik a právník Jakub Drápal. „Trestání znásilnění je jedním z nejožehavějších témat posledních let. Mezi kritizované skutečnosti patří časté ukládání podmíněných trestů odnětí svobody, ukládání trestů pod dolní hranicí trestních sazeb a méně časté ukládání trestů odnětí svobody v horní polovině trestní sazby,“ vysvětluje Drápal okolnosti vzniku analýzy.
„Zanalyzovali jsme tresty uložené v letech 2015 až 2022 dospělým pachatelům. Jednalo se o přes 400 tisíc trestů. Porovnáme-li tresty za jednotlivé trestné činy a zaměříme-li se na faktory, které ovlivňují závažnost trestné činnosti, tak znásilnění je trestáno nejpřísněji po vraždě. Což znamená, že pachatelé jsou nejčastěji uvězňováni a zároveň jsou jim ukládány nejdelší nepodmíněné tresty odnětí svobody,“ vysvětluje Drápal.
„Jeden z impulsů tak byly argumenty vznášené ve veřejné debatě, o kterých jsem měl pochyby, že jsou pravdivé, a to na základě jiných výzkumů, které jsme realizovali,“ uvádí Drápal.
Nejpřísněji po vraždě
„Studie ukazuje, že české soudy považují znásilnění za nejzávažnější trestný čin po vraždě a že ve všech kritizovaných aspektech nejsou tresty za znásilnění ukládané odlišně než za ostatní trestné činy,“ shrnuje Drápal výsledky své analýzy a částečně tak nabourává obecně sdílenou představu o tom, že pachatelé znásilnění jsou v České republice trestáni nedostatečně. To potvrzují i někteří právníci a právničky, podle kterých je problém spíše v definici znásilnění – některé skutky prostě tu současnou úpravu nenaplňují. I proto je tu ambice zákon změnit.
Výzkum například dokládá, že u nejzávažnějších forem znásilnění je četnost podmíněných trestů srovnatelná s jejich trestnými činy s podobnými sazbami.
Důležité bylo také srovnání takzvaných prvopachatelů, tedy lidí, u kterých roli nehraje jakákoliv trestní minulost. Data ukazují, že pachatelé znásilnění z řad prvopachatelů jsou uvězňováni nejčastěji po pachatelích vraždy a jsou uvězňováni na jednu z nejdelších dob.
Analýza také přináší celoevropské srovnání. A dokládá, že napříč Evropou se přístupy k trestání znásilnění významně liší, ale takové Finsko, Belgie, Německo či Polsko ukládají za znásilnění podmíněné tresty odnětí svobody podobně často jako Česko.
„Jedním ze závěrů studie tedy je, že bychom neměli tvrdit, že znásilnění je trestáno (v porovnání s jinými trestnými činy) příliš mírně: je trestáno nejpřísněji po vraždě,“ uzavírá Drápal a varuje: „V diskuzích o trestání znásilnění by tato skutečnost měla zaznívat. Druhým závěrem by mělo být, že pokud dojdeme k závěru, že i tak jsou tresty ukládané za znásilnění příliš mírné, tak bychom se měli zaměřit na systémové otázky, nikoli na specifika trestání znásilnění.“
Trestat nebo hledat řešení?
Debata o výši trestů má ale ještě jednu konsekvenci: a tou je otázka fungování justice a spravedlnosti jako takové. I v Česku sílí hlasy volající po uplatňování konceptu restorativní justice. Tento typ justice se považuje za koncept, hnutí a také novou vizi trestněprávní politiky, která říká, že trestný čin primárně nenarušuje právní normy, ale způsobuje újmu a narušuje mezilidské vztahy.
Petra Masopust Šachová, předsedkyně Institutu pro restorativní justici, k celému konceptu dodává: „V neposlední řadě pak restorativní justice usiluje o zapojení těch, kterým trestný čin vstoupil do života, do řešení jejich vlastní věci. Činí tak zejména pomocí tzv. restorativní programů, v jejichž rámci má oběť a pachatel, případně další osoby za účasti vyškoleného facilitátora, možnost společně hovořit o tom, co se stalo a jak danou věc napravit. Celkově tedy restorativní koncept proměňuje naše nastavení a pohled, co bychom jako společnost v 21. století mohli od systému trestní justice chtít a očekávat,“ vysvětluje Masopust Šachová.
Podle ní je třeba si v kontextu tohoto typu uvažování o vině a trestu klást různé otázky: Stačí nám jen někoho potrestat, nebo usilujeme o to, abychom hledali řešení, která budou reflektovat potřeby obětí, nechají zaznít jejich hlasy a příběhy a umožní pachateli nazřít dopady, které jeho čin způsobil, a motivovat ho ke změně jeho životní cesty? Chceme jen trestat, nebo chceme hledat dobrá a smysluplná řešení a vytvářet pro jejich nalezení příležitost?
Nejde jenom o sazby
Podobným směrem uvažuje i Jakub Drápal. „Při úvahách o častějším ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody bychom však neměli zapomínat, že postkomunistické země mají běžně vyšší trestní sazby než ty západní, a že Česko sice uvězňuje pachatele trestné činnosti méně častěji než některé západní státy, ale uvěznění je na delší dobu. Případné zpřísnění v pravděpodobnosti uvězňování by tedy mělo být doprovozené snížením trestních sazeb,“ píše se ve studii. A dbát by se, nejen dle Masopust Šachové, mělo především na potřeby obětí.
„Každá oběť má v rámci restorativní justice možnost pachateli sdělit, co jí svým činem způsobil, zeptat se pachatele přímo na to, co potřebuje, slyšet případnou omluvu a vlastně svým způsobem získat zpátky kontrolu nad svým životem. Pro každého účast v restorativním programu může představovat něco jiného. Oběti obecně hovoří o zážitku spravedlnosti, možnosti být doopravdy slyšen a přijat, o zmírnění negativních emocí, o jejich transformaci až uzdravení. Oběti sexuálních trestných činů hovoří o tom, že postavit se pachateli tváří v tvář a říct mu, co jim v životě způsobil, jim vrací zpět jejich sílu, přispívá k uzdravení a umožňuje jít v životě dál,“ přibližuje dále Petra Masopust Šachová. Jenom trestat jednoduše nestačí.
„Z širšího hlediska nám výsledky studie říkají nejen něco o trestání znásilnění, ale i o možnosti debat v Česku: Potřebujeme více akademiků, kteří vidí problémy v širších souvislostech. Bohužel společenské vědy jsou v ČR dlouhodobě podfinancované. Snad i tento výzkum ukáže, že i relativně krátká studie provedená řádně, může ukázat, že diskuze o určité problematice se dlouhodobě vede nevhodně – a jak moc jsou společenské vědy podstatné,“ uzavírá autor studie Jakub Drápal.
Nově předložené legislativní změny by sněmovna měla projednat koncem června, očekává se její diskutování se zástupci všech poslaneckých frakcí. Ještě předtím, 14. června, by mělo dojít k projednání tzv. Istanbulské úmluvy. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek předpokládá, že vláda pustí tuto Úmluvu do dalšího projednávání a časem tak dojde k její ratifikaci.
Autorka je redaktorka Alarmu.