Foto Alarm
Moje kolegyně, zasloužilé mámy, skvělé profesionálky a veteránky sociální a komunitní práce, obě z romské komunity, mi navrhly, že by bylo fajn s našimi dětmi otevřít téma existence LGBTQ+ lidí. Jsme služba, která připravuje rodiče i děti se sociálními problémy na vstup do školek a škol a nebojím se říct, že odvádíme skvělou práci. Blížící se brněnský Pride Week nám nabídl skvělou příležitost vzít děti do knihovny Jiřího Mahena, kde měla číst drag queen Ivory Divine. Akce se po nátlaku nenávistných občanů přesunula do kina Art, kam jsme se nakonec na úterní čtení pohádek v podání drag královny vypravili. Děcka prostě milují kostýmy, tučňáky, královny, výlety a pohádky.
Obavy jsme moc neměli, podle fotek podobná čtení probíhají skvěle a pro mne osobně se drag asociuje především s komunitní prací, jak to dobře ukazuje například populární dokumentární reality show We’re Here. Drag je subkultura, která se kultivovala i radikalizovala, původně stála na performování ženského genderu, lásce ke kýči, výraznému líčení, komedii, tanci, nádherně přehnaným kostýmům a popovým divám. A samozřejmě na vytváření prostoru, kde se dá žít mimo úzké mantinely mužského a ženského. Dneska je ale drag tak populární, že se stává i silou, která láskyplně a shovívavě léčí traumatizované komunity. Prostor původně určený pro utlačované a ostrakizované menšiny se stal emancipačním a posilujícím fenoménem. Úterní čtení nebylo o ničem jiném.
Poněkud tristní ale je, že parta dvaceti homofobních fašounů narušující čtení pohádek vyvolá větší mediální ohlas než životní situace, ve kterých musí děti z naší skupiny žít.
Je škoda, že čtení, které mělo původně proběhnout v knihovně, nenávistná medializace pod taktovkou Aliance pro rodinu vytlačila do kina Art – přece jen na čtení se má chodit do knihovny. Předsedkyni Aliance pro rodinu Janu Jochovou naštvala podpora Pride Weeku ze strany primátorky Markéty Vaňkové a hejtmana Jana Grolicha. Požadovala po nich odebrání podpory a také vyhrožovala: „Pokud tak nebude učiněno, budeme nuceni naše jihomoravské podporovatele (a vězte, že jich není málo) o vaší podpoře této akci informovat. Protože nečinností schvalujete veřejné zneužívání bezbrannosti malých dětí.“
Protistrana si nejspíše drag zaměnila s travesty, které stojí spíše na zpěvu z playbacku a rafinované zábavě a hravosti a je určena především pro dospělé, často pro heteráky z vesnic a menších měst. Čeští konzervativci se nejspíše vyděsili, že by něco takového mohly zažít děti ze školky, což je pro lidi, které nadzvedne i osvěta v podobě sexuální výchovy, zřejmě příliš silná káva. Právě tato záměna dle mého mínění mobilizovala fašizované padesátníky vstát na desátou, ale kdo ví, homofobie není racionální.
Nemálo podporovatelů v malém hloučku jsme promeškali
„No to ať si zkusí přijít!“ nenechala se zastrašit moje militantní spolupracovnice a levou rukou hrozila homofobním fašistům, pravou měla v ortéze. Nebojí se rasistů, je to skvělá pedagožka. Naštěstí v den čtení šla na nemocenskou, takže míra rizika fyzického střetu mezi učitelkou z instituce předškolního vzdělávání a prošedivělým homofobním padesátníkem poklesla. Děti jsme řádně nadchli, že královna bude číst pohádku o tučňácích, informovali rodiče a vyvěsili leták. Den D se blížil, bitva o duhové pohádky začala. Fašistů se nebojíme.
Přicházíme o 30 minut dříve, svačina a záchody nějaký ten čas trvají. U vchodu do kina nikdo, kdo vypadá jako posluchač Ortelu, není, vpouští nás dovnitř. Zatímco nějakou dobu jíme tousty, přijde z venku a pozdraví nás kamarádka: „To buďte rádi, že jste přišli dřív, na mě křičeli buz… do sklepa.“ Venku už stojí dvacet hysterických padesátníků a sprostě nadávají kolemjdoucím s dětmi.
U našeho dětského stolu sedí potomci národa, jehož takřka polovina tragicky zmizela v koncentračních táborech a podobný osud na stejných místech potkal evropskou gay komunitu. Ale mlčím, naše děcka znají zatím jen partyzány, na příběhy o obětech bude ještě dost času. V naší školce totiž nabíráme občanské a politické kompetence, pojmenovali jsme je jako partyzánské.
Příchod královny
Organizace události je profesionální a na vysoké úrovni, naštěstí žádné fašouny neslyšíme, naše děti se těší na čtení a já jsem nervózní, které z těch našich děcek, která podporujeme v sebevědomém projevu, ukradne Ivory Divine show. Tuším, že to bude zrovna kluk, který od vedlejšího stolu vymámil asi 15 bonbónů a který je hyperaktivní i bez cukru. Nemýlil jsem se. „PŘIJDE KRÁLOVNA! Přijde královna!“ skáče do řeči uvaděčce náš na cukru rozdováděný svěřenec. Sedíme totiž vepředu na polštářích u hraček, díky nimž mám naději, že zvládneme víc než pět minut. Ivory Divine přichází, má krásné červené šaty, perfektní náušnice a je moc milá na děti. Náš zcukrovaný hoch opět zasahuje: „A kde je královna?“ „Já jsem královna,“ odvětí Ivory Divine. „Ty seš královna?“ „Nemá korunu,“ šeptá mi. Jak mu vysvětlit rozdíl mezi opresivním feudalismem a queer komunitou? Drží v ruce knihu o páru tatínků králů s korunou čili nijak.
V plném sále je skvělá atmosféra, děti dojme tučňáčí pár, který se postará o osiřelé vejce, a ještě se s nadšením dívají na obrázky. Jsem na naše děcka hrdý, že zvládla celou pohádku. Po čtení jdeme dojíst svačinu a vybarvovat omalovánky s tučňáky.
„Tak už běž,“ vyhodí nebohou paní knihovnici od stolu ten stejný bonbóny posilněný hoch. Naše děti totiž podporujeme v bránění a pojmenování svých osobních hranic. Je to trochu ostuda, ale pedagogický úspěch. Po čtení jdeme na hřiště a na zmrzlinu. Pořád nikde žádný fašoun. Co by asi říkali na naši třídu a učitelstvo? Půl na půl Romové a gadže. Jdeme s dětmi ještě na hřiště, kolegyně jim koupí zmrzlinu, děti jsou pro ni na prvním místě, a s fleky od čokoládové zmrzliny se vracíme do školky. Každý, kdo nás potkal, musel jasně vidět, jak jsou děcka šťastná.
Proti pohádkám
Podle reakcí lidí v kině, fotek a videí se prostě parta padesátníků rozhodla svou nenávist ke queer komunitě zahojit před kinem křikem vulgarit na rodiče s dětmi. Nemohou se zbavit sexualizovaných představ o dragu a Pride Weeku. Pro ně jsme úchylové posedlí sexem. Netuším, co je k tomu vede a ani nechci. Naše děti ovšem prožily skvělou atmosféru diverzity, tolerance a přátelství. Zas tak často se jim to v centru města bohužel nestává.
Poněkud tristní ale je, že parta dvaceti homofobních fašounů narušující čtení pohádek vyvolá větší mediální ohlas než životní situace, ve kterých musí děti z naší skupiny žít. Denně se v práci potkáváme s tíživou sociální situací matek samoživitelek, naprosto otřesným začarovaným kruhem generační chudoby a prací načerno, krizí bydlení, každodenním institucionalizovaným rasismem, a hlavně segregovaným školstvím, jehož alternativou jsou majoritní školy a školky, kde romské děti čelí bezprecedentnímu násilí a šikaně. Naše děti žijí v tzv. vyloučené lokalitě, kde stát ignoruje kriminalitu a přivírá oči nad policejním násilím. Alianci pro (bílou a bohatou) rodinu to nezajímá. Zneužívá slovo rodina pro svůj homofobní a extremistický lobbing.
Vyhlížím, kdy se začne o životní situaci našich malých klientů aspoň víc psát, teď se to neděje. Pevně doufám, že to není tím, že v médiích „jsou samé gadže“, ale jen zatím nemají čas.
Autor vede dětskou skupinu.