Foto Bílý dům, Adam Schultz, CC0 1.0
Jake Sullivan v projevu z konce dubna oznámil, že éra americké neoliberální zahraniční politiky skončila. Poradce pro národní bezpečnost v něm uznal souvztažnost mezi touto politikou, zvyšující se nerovností a erozí demokracie. V projevu také zaznělo, že finanční trhy by měly fungovat ve prospěch lidí a nikoli naopak. Spojené státy tak chtějí podle Sullivana přijít s novou zahraničněpolitickou doktrínou, která bude globálně spravedlivější i pro země mimo Západ, pro klima nebo práva zaměstnanců. Dále by se měla zaměřit na odolnost dodavatelských řetězců, investice do čisté energie, efektivní zdanění velkých korporací a potírání korupce.
Dosavadní „Washingtonský konsensus“ přitom spočíval v politice prosazující naopak snižování daní, deregulaci, privatizaci na úkor veřejných služeb a liberalizaci ekonomiky. Sullivan v souvislosti s ním přiznal, že tento přístup selhal. „Ekonomická integrace nezabránila Číně v rozšiřování jejích vojenských ambicí v regionu ani Rusku v invazi do demokratických sousedních zemí,“ uvedl.
Dvojice politických insiderů v článku pro Foreign Policy poznamenává, že pro Bidenovu administrativu ale bude obtížné proměnit tuto rétoriku v realitu. Zejména v konfrontaci s tlakem lobbistických skupin, které ze současného stavu dlouhodobě těží. V článku například zmiňují, že velké technologické společnosti již lobbují za dohodu o digitálním obchodu, která by mohla zbrzdit vznikající nadstranické hnutí usilující o jejich regulaci.
Vedle Sullivanových myšlenek zaznívají ze Spojených států i jiné odlišné návrhy, včetně výzev k novému „velmocenskému“ blokovému uspořádání, izolacionismu nebo udržení dosavadního neoliberálního přístupu. Zatímco probíhá boj o přesnou definici nového zahraničněpolitického konsensu, blíží se i termín prezidentských voleb, které mohou finální debaty ještě výrazně proměnit.
Politická strategie Washingtonského konsensu, pocházející z éry vrcholící studené války, spočívá v deregulaci, privatizaci, škrtech ve veřejné sféře a liberalizaci trhů. Pro většinu lidí velké části světa šlo o destruktivní politiku.
Politická strategie Washingtonského konsensu, pocházející z éry vrcholící studené války, spočívá v deregulaci, privatizaci, škrtech ve veřejné sféře a liberalizaci trhů. Pro většinu lidí velké části světa šlo o destruktivní politiku. Nechvalně se proslavila zejména takzvaná „šoková terapie“, která byla poprvé testována za autoritářské diktatury Augusta Pinocheta v Chile. Důsledky této doktríny byly později hnacím motorem mnohých hnutí za globální spravedlnost, která v devadesátých letech a na počátku nultých let protestovala proti globálním ekonomickým institucím dominantně ovládaných z ekonomických center takzvaného globálního (bohatého) Severu, jako je Světová obchodní organizace, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond.
Neoliberalismus prokázal, že vedle korupce a ničení klimatu, vytváří také demokratický deficit, kdy se stále více rozhodovacích procesů v oblasti nejzákladnějších veřejných statků přenechává „neviditelné ruce trhu“ a nikoli celospolečenské demokratické kontrole. Systém také vytváří záchrannou síť pro ultrabohaté a zbytku společnosti naopak přenechává nahodilost dopadů tržních zákonitostí. Po čtyři dekády ale neoliberální paradigma převládalo v obou amerických stranách, a to v domácí i zahraniční politice.
Vzniká novodobý blok „nezúčastněných zemí“?
V kontextu aktuálního dění, kdy sledujeme stupňující se globální napětí hned na několika osách, zaznívají z úst mnoha politiků a komentátorů výzvy k postavení nové železné opony a smířlivá slova o nevyhnutelnosti novodobé studené války. Mnohé země takzvaného globálního Jihu, kde žije většina světové populace, tuto logiku ale odmítají. Bipolarita minulého století pro tyto země neznamenala „studenou válku“, ale naopak často destruktivní proxy války živené oběma mocenskými bloky, které za sebou zanechaly miliony obětí, stejně jako rozvrácené státy a živnou půdu pro řadu současných krizí.
S rostoucím významem mnoha zemí jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky nebo Afriky ve světové ekonomice a geopolitickém vývoji směřujícím k větší decentralizaci a multipolaritě se tyto země stávají stále důležitějšími. Mnoho států stojících mimo linie napětí mezi Spojenými státy a Čínou na jedné straně a Ruskem a Severoatlantickou aliancí na straně druhé, nemá v úmyslu uvíznout v logice blokového uspořádání a usilují naopak o rozšiřování různorodých partnerství, široké multilaterální vazby a mezinárodní řád založený na pravidlech.
Rostoucí význam těchto zemí prokázalo i několik summitů poslední doby. Německo a Japonsko na nedávném summitu G7 v Hirošimě zdůraznily, že mezinárodní organizace musejí odrážet „multipolární charakter světa“, jak uvedl kancléř Olaf Scholz. Japonsko na summitu v reakci na rostoucí vliv Číny deklarovalo, že země globálního Jihu by se měly více zapojit do spolupráce se zeměmi G7.
Také na letošní bezpečnostní konferenci v Mnichově silně rezonovalo téma širšího zapojení globálního Jihu do mezinárodních organizací, stejně jako nutnost jejich reforem. Vicepremiérka Kolumbie Francia Márquez ve své řeči vyjádřila očekávání, „že Evropa a svět se ujmou takové klimatické spravedlnosti, kterou předpokládá energetická transformace na udržitelnější zdroje, včetně sdílení technologického know-how“, které umožní vyrábět čistší energii i v zemích globálního Jihu.
Další klíčové téma vyslovil filipínský ministr zahraničí Enrique Manalo. Ten hovořil o nutnosti reformy OSN a dalších mezinárodních institucí, které jsou často zamrzlé v mocenské realitě minulého století a nejsou schopny reagovat na současné geopolitické proměny a globální problémy. Emmanuel Macron v této souvislosti přislíbil, že letos v červnu uspořádá konferenci, jejímž cílem bude urychlit reformu institucí, jako je Mezinárodní měnový fond a Světová banka směrem k více inkluzivnímu světovému řádu.
Nedávná analýza organizace Oxfam před summitem G7 uvedla, že bohaté země skupiny G7 dluží zemím s nízkými a středními příjmy 13,3 bilionu dolarů na nevyplacené pomoci a financování opatření v oblasti klimatu. „Přestože země G7 a tamní bankéři nesplácejí to, co dluží, požadují, aby země globálního Jihu platily 232 milionů dolarů denně na splátkách dluhu až do roku 2028. Tyto peníze by jinak mohly být vynaloženy na zdravotní péči, vzdělávání, rovnost žen a mužů a sociální ochranu a také na řešení dopadů změny klimatu,“ uvádí ve zprávě Oxfam.
Organizace také upozorňuje, že v zemích G7 žije 1 123 miliardářů s celkovým majetkem 6,5 bilionu dolarů. Jejich bohatství se za posledních deset let reálně zvýšilo o 45 procent. Daň z bohatství milionářů G7, která by začínala na pouhých dvou procentech a pěti procentech pro miliardáře, by mohla přinést 900 miliard dolarů ročně. Tyto peníze by mohly být použity na pomoc lidem v zemích G7 a v zemích globálního Jihu, které se potýkají s rostoucími cenami a reálně klesajícími mzdami.
Peking a Moskva coby falešní přátele globálního Jihu
Čína, stejně jako putinovské Rusko se pokouší pro země globálního Jihu profilovat jako alternativa vůči Západu. Čína se prezentuje jako velmoc, která vyrostla z geopolitické periferie. Přes časté upozorňování na kolonialismus bývalých evropských mocností a vojenské intervence Spojených států, utváří Peking svoji svébytnou novodobou formu neokolonialismu v podobě asymetrické závislosti. Už desítky let Peking rozšiřuje svůj vliv skrze investice, které nepodmiňuje nutností prohlubovat demokracii v daných zemích. Mnoho afrických a asijských zemí nakonec vůči Pekingu uvízlo v dluhové pasti, zatímco Čína může využívat bohatství tamních přírodních zdrojů a pracovních sil. Moskva a Wagnerovci zase razí strategii poskytování bezpečnostních služeb autoritářským vůdcům ve vnitropolitických bojích výměnou za nerostné suroviny.
Do role mluvčího globálního Jihu se snaží v posledních letech etablovat Indie. Ta letos v lednu uspořádala virtuální summit, kam pozvala na 120 zemí. Iniciativy také přichází z Latinské Ameriky, kde brazilský prezident Lula Da Silva zorganizoval jihoamerický summit prosazující větší integraci a spolupráci celého regionu. Lula v projevu podpořil myšlenku jihoamerické obchodní měny, která by mohla konkurovat americkému dolaru. Mezi současnými mocnostmi probíhá závod o získání podpory velkého počtu zemí, které sice často nemají velkou hospodářskou nebo vojenskou sílu, ale díky rapidnímu hospodářskému rozvoji a demografickému růstu jsou stále významnější.
Zatímco Evropa se často uchyluje ke kritice dopadů vlivové zahraniční politiky Číny i Ruska, není dlouhodobě schopna přijít s konkurenceschopnou alternativou. Strategie většinou utváří až reaktivně na politiku Pekingu nebo Moskvy a mnohdy jen účelově zaměřené na vlastní zájmy, ať už jde o migraci, energie nebo snahy o společný postup vůči Rusku a válce na Ukrajině. Země globálního Jihu pak zcela oprávněně namítají, že Západ ignoruje celou řadu konfliktů a problémů, kterým naopak jejich země a regiony dlouhodobě čelí.
Autor je spolupracovník redakce.