Představme si na moment, že osud je naším partnerem – jako zvíře po našem boku, osoba nebo jen energie. Možná by to mohl být horkovzdušný balon, který nás někam nese. A teď si zkusme představit, že tento balon všemi silami řídíme a snažíme se, aby nabral kýžený směr. Křičíme, foukáme, kopeme, děláme všechno možné. A on si prostě pluje, aniž by se ptal – zkrátka nás někam zanese. A my máme na vybranou, zda na této cestě budeme koukat obdivně do krajiny, užívat si zapadajícího slunka, mraků a výhledů, nebo vyčerpáme veškerou energii k tomu, abychom ho přiměli letět tam, kam sami chceme.

Někomu může připadat až komické, že bychom se neměli o nic snažit. Že bychom mohli jen tak být, a dokonce být klidní, i když se nám nedaří: Co je to za nesmysl? Co když můj život není podle mých představ a plánů? Když něco ztrácím? Když mě něco bolí? Když se něčeho bojím? Jak mám být asi v klidu?

A přesto je to mnohdy to jediné, co pro sebe opravdu můžeme udělat. Je totiž dost možné, že se samotnou situací nic udělat nemůžeme. Možná sebevětší vůlí či usilovnou snahou nespravíme svoje zdraví, nezískáme lepší práci nebo nový vztah, nepřivedeme zpátky lidi, o které jsme přišli. Ale něco můžeme: najít v sobě klid. Dýchat, přijímat a dívat se. Můžeme poodstoupit a soucítit se sebou, být k sobě laskaví a vlídní. A přečkat tak i těžká období.

Možná jsme i trochu naučení obávat se o svoje štěstí, úspěch, spokojenost, vztahy či zdraví. Ke každodenní rutině patří starosti s tím, co a jak bude. A naši blízcí nás v tom často podporují: Hlavně ať doděláš školu! Jenom ať tě z té práce nevyhodí! Hlavně nebuď sám, sama. Zdraví je nejdůležitější, když tělo nefunguje, je všechno k ničemu. Nemůžeš selhat. Nemůžeš být přece poslední! Hlavně se nevzdávej.

Dělám, co můžu

Tři hrdinové tohoto článku prožívají svůj život v obavách a jsou z toho nešťastní. Hledají cestu ven, usilují, bojují, dělají, co mohou. A přesto to nestačí.

• Ema je v práci od rána do večera. Buduje kariéru. Advokacie byla jasná volba, něco, co se od ní samozřejmě očekávalo. A teď už to přece nemůže opustit. Musí být úspěšná, samostatná, tvrdá a z toho všeho šťastná. Ale necítí se tak. Není jí v tom dobře. Už dlouho chce pryč, ale ani se to neodvažuje vyslovit nahlas. Těch zklamaných očekávání, toho nepochopení. Rodina by to nepřežila a ona asi taky ne.
  
• Radim touží po vztahu. Touží po něm intenzivně a z jeho perspektivy až příliš dlouho. Seznamuje se, chodí na rande, řídí se všemi doporučeními. Hledá v sobě příčinu, proč to nejde. Přátelé mu říkají: Nesmíš to řešit a pak to přijde. Jenže jak to neřešit? Nechce být sám, není mu v tom dobře. Nerozumí tomu, co se děje. Neví, proč s ním žádná žena nechce navázat hlubší vztah. Co je v něm špatně? Bude to takhle vždycky? Má vůbec cenu hledat? Samota ho zahlcuje, a čím déle trvá, tím nešťastnější Radim je.
  
• Katka je zmatená. Neví, co je správně, kterou cestu si má vybrat. Doktorka ji nutí k založení rodiny. Buď teď, nebo nikdy. Katka právě ukončila vztah a v práci jako by uvízla na pustině. Nic dobrého tam není a nic dobrého ani nepřijde. Jenže ona přirostla k místu a změna je tak těžká. Tolik věcí, co by měla. Pustit se do studia, najít si novou práci, rychle založit rodinu. Jako by jí na hrudník padal těžký balvan, zalehl ji a ležel tam. Nemůže se nadechnout. Selhává ve všech směrech, a přitom by toho měla tolik splnit.
  

Možná vám některý z příběhů zabrnkal na osobní notu, prožíváte podobné myšlenky nebo okolnosti. Všichni jsme tak trochu zvyklí přemýšlet o tom, co bude. Jak se s životem popereme. Jak dokážeme překlenout ta nanicovatá období, ve kterých se nám nedaří. Kdy máme pocit, že selháváme, opouštíme životní cestu vysněnou námi samotnými nebo našimi blízkými. Období, ve kterých je zkrátka těžké najít vnitřní klid.

Život na mělčině

Bohužel (a možná taky trochu bohudík) nás život mnohdy zavane do zákoutí, která nejsou nijak žádoucí. Nezaměstnanost, samota, nedokončená škola, rozpadlý vztah, zdravotní komplikace. Nehodí se nám to. Nechceme to. Jsou to nepříjemné věci, které nám jen překáží na cestě ke štěstí. A když tyto stavy zažíváme, jsme schopni se ještě ke všemu bičovat za to, že to takhle je.

Každý z našich tří hrdinů statečně vší silou bojuje, aby vyřešil situaci, ve které se ocitl. Upíná k tomu své myšlenky, energii a zároveň pociťuje frustraci a obavy, že to nedopadne dobře. Že jeho životní situace je neřešitelná. Cítí velký tlak a zároveň tíži, že neexistuje žádná cesta ven.

Stejně tak se ve své praxi často setkávám s tvrdými přesvědčeními o tom, jak bychom měli fungovat – od výkonů po vztahy. A když tyto výkony neplníme, znamená to, že jsme špatně. Musíme to v sobě napravit. Oddřít a odpracovat. A při této vší snaze možná trochu zapomínáme na jednu velmi důležitou věc, že náš život někdy zkrátka NEMÁME ve svých rukou.

Teď se možná v mnohých zvedla vlna odporu: No to ne! Já mám svůj život pevně ve svých rukou! Jsem plně zodpovědný, zodpovědná za to, co se mi děje! Když budu dostatečně chtít, když se budu dostatečně snažit, stane se cokoliv. Když si to budu správně přát a zároveň na to nemyslet, přivolám si to dobré. Všechno záleží jen na mně, mé perspektivě. Můžu se přemoci k čemukoliv.

A to je hodně tlaku na jednoho člověka. Hodně zodpovědnosti a myslím, že tak trochu i hodně neštěstí. Jelikož ona urputná snaha něco změnit, rozhodnout či předurčit nás vyčerpává. Já osobně se domnívám, že někdy do našeho života přicházejí záhadné (někdy i velmi těžké) věci. Období, kdy to vůbec není lehké, a právě snaha změnit svůj osud, rychle se vrátit do původního dobrého života nebo vytvořit život ještě lepší nás stojí nezměrné úsilí.

Ema, Radek i Katka žijí ve velkém dilematu. Většinu svého času se zaobírají myšlenkou: Jak to mám udělat, aby mi bylo dobře? Co jsou další kroky? Trápí se tím, co mohou a nemohou. Zároveň jsou přesvědčeni, že je to čistě v jejich rukách. Že záleží jen na jejich rozhodnutích, větách, činech a krocích. A trápí se, protože mají pocit, že něco dělají špatně nebo že jsou špatně oni. Že v nich něco musí být pokažené, nesprávné či nekompetentní. A že jen oni to mohou změnit.

Kde to vlastně jsem?

Dobrá, chápu… snaha změnit, zvrátit, zlepšit svůj život může být náročná. Ale co teda mám dělat? Jak si poradit s tím, když se děje něco nedobrého?

První krok: Zastavit se. Co se teď děje? Kde jste se to vlastně ocitli? Jak se cítíte? Co za emoce prožíváte – vy sami? Bez tlaku okolí, rodiny, partnerů, příbuzných, sociálních sítí. Jaká je představa, že byste v této situaci mohli být a nic s ní nedělali? Dali si svůj čas? Nechali to být? Prožívali to s klidem, že právě tak, jak to je, je to správně, i když jste to nečekali. Co kdyby to bylo to nejlepší, co vás v životě mohlo potkat? Co dobrého, zajímavého, nového (možná ne na první ani druhý pohled) by to mohlo přinést?

Vím, tlak okolí si jen tak neodmyslíme, bude tam. Ale možná bychom mohli podpořit náš vnitřní pocit. Můžeme si dopřát opravdu moment klidu, moment uvědomění, co se s námi teď děje.

• Jaký je teď vlastně můj život? Jak o něm přemýšlím?
• Co se v něm teď děje?
• Může to být v něčem příležitost? Dobrý směr? Dobrá zkušenost?
• Můžu si z toho něco pro sebe teď, právě v tuto chvíli vzít?
• Můžu díky tomu zažít něco, co jsem vlastně neplánoval/a, nečekal/a?
• Mohla by se mi díky tomu otevřít alespoň v nějakém ohledu nová cesta?

A možná čtenáři pomůže k pochopení mých myšlenek špetka z mého příběhu. Čekáme miminko, což je radostná zpráva, ale těhotenství není od začátku snadné. Vlastně spíše naopak: je náročné fyzicky i duševně. Jsem zvyklá, že můžu cokoliv. Že zvládnu jakoukoliv činnost, práci, fyzickou aktivitu. Jsem zvyklá se o sebe postarat. Ale již několik měsíců mám pocit, že se nejenže nemohu úplně postarat o sebe, ale občas ani o miminko, které v sobě nosím.

Těhotenství může být pro někoho spojeno s prostým pocitem: Neuvěřitelně se těším a všechno je v pořádku. A já se těším, až toto období bude za mnou. Až po roce odložím konečně berle, až půjdu na ortopedickou operaci, až se mi v těle uleví. Až bude miminko v pořádku na světě. Až budu moci zase běhat se starší dcerkou. Jenže co když se to nestane? Co když nebudu v pořádku? Co když se už nikdy nevrátím ke svému „plánovanému životu“?

A bylo období, kdy mi tyto otázky přicházely na mysl často. Kdy provázely můj odpočinek a nedovolovaly mi usnout. Kdy mě tížily na duši a já jsem si říkala: Co když se to nevyřeší? Co když už nikdy berle neodložím? Co když už nikdy nebudu fungovat? Co když se stane něco s miminkem? Co když se narodí s postižením? Zvládneme to? Zvládnu to já? Zvládne to naše dcera? Zvládne to naše rodina? Zvládnu jiný život než ten, o kterém jsem přesvědčená, že nastane?

A pak, ve vhodnou chvíli přišla věta: Pusť to. Nech to být. Nevyřešíš to. Nepřipravíš se na to. Nezměníš to. Můžeš dělat jen to, co je teď nejlepší. Můžeš se snažit jen tak, jak to dovolí dnešek. Zbytek můžeš pustit. Můžeš ho pustit s důvěrou, že život to vymyslí za tebe. A můžeš v tom najít klid. Den po dni…

Přijímat, co je

Ema, Radim i Katka to taky zvládnou, i když tomu teď nevěří. Možná je ale daleko více sil stojí boj proti tomu, čeho se obávají. Třeba je jejich vnitřní pocit vede dobře: Ema může opustit advokacii, jelikož je tam nešťastná. Radim může hledat jinou společnost než partnerskou a nemusí se bát, že samota je něco špatného. Katka nemusí dělat vůbec nic a může si dát tolik času, kolik potřebuje.

Myšlenka, že máme život plně ve vlastních rukou, je velmi náročná. Neustále nás nutí k akci, činnosti, povinnosti. A když se něco nedaří, když něco nedopadá, jak má, je to jenom na nás. Jenomže život sám o sobě nás vystavuje situacím, na kterých je vlastně nejtěžší jejich přijetí. Že tak jsou. Plné bolesti, nejistoty, pochybností, výzev. Ale stejně tak plné nových věcí, otevřených dveří, nečekaných zvratů, nových lidí, příležitostí, uvědomění, poznání, dobrodružství.

Ema, která opustí advokacii, pravděpodobně naštve svoji rodinu, zklame otce – ale možná uvěří ve svoji sílu a naplní svůj sen, založí vlastní podnik. Zrealizuje nápady, které nosí už mnoho let ve své hlavě, ale nenašla k nim odvahu.

Radim, který všechny svoje dřívější myšlenky směřoval ke kýženému partnerskému vztahu, přistoupí ke svému životu jinak. Začne se věnovat druhým. Začne asistovat u lidí, kteří něco nemohou. Najde nové přátele a třeba více blízkosti, než kdy dřív zažil. Časem, kdo ví, možná potká někoho, kdo mu porozumí. Nebo začne víc rozumět sám sobě. Objeví laskavost, sílu, dobro a lásku, které pro druhé má. Vlastně se hodně soustředil na sebe, tak začal dělat šťastné ostatní.

Katka se možná nikam neposune. Nebude hledat vztah, aby založila rodinu. Nechá to životu a tomu, co přijde. Nebude měnit práci ani dělat žádné velké kroky. Bude trávit čas se svými kamarády. Pořídí si pejska. Bude zatím sama pro sebe a nechá to být. Teď to pustí, protože to prostě svými silami nevyřeší. Nechce být do něčeho tlačená. Nechce, aby dělala něco, na co se teď necítí připravená.

Kdybychom jen tak nemuseli neustále něco měnit, kdybychom mohli nechat náš život plynout! Kdybychom mohli jenom být! Odevzdat se tomu, co přichází. Být v tom. Pozorní, ale ne úzkostní. Bdělí, ale ne vyčerpaní. Bez obav, že zvládneme cokoliv, co přijde. Beze strachu, že to, co přichází, je něco zlého.

Pusť to. Nech to být. Nesnaž se. Neusiluj. Dýchej a ono to dopadne tak, jak to dopadnout má… Tahle slova ale moc neslýcháme – od druhých a často ani od sebe. Nejsme na ně zvyklí. Přesto myslím, že bychom je tolikrát opravdu potřebovali slyšet. Upřímně, bez náznaku ironie. Antoine de Saint‑Exupéry v Malém princi napsal: Nedovedete si představit, jak je hrozné mít naplánovaný celý život.

Mnohdy se ale plánování neubráníme – nikdo z nás. Možná jen buddhističtí mistři a mistři mindfulness, a to já nejsem. Mně samotné hodně pomohla věta: Pusť to. Nepřipravíš se na to, nenaplánuješ to. A právě v tom můžeš najít klid.

A tak mám touhu předat ji dál, čtenářům. Aby i pro ně mohla být v náročných životních obdobích útěchou. Nemusíte všechno vyřešit, zvládnout ani naplánovat. Můžete se nechat nést balonem a rozhlížet se. Sednout si, odpočinout si a nechat život plout. Moje víra je taková, že balon pluje správným směrem. A tím největším uměním je dovolit si nechat se unášet a chvíli pustit kormidlo. Protože jsou věci, které zkrátka ve svých rukách mít nemůžeme.