Vnímat svět jinak. Rozhovor s nejúspěšnější českou umělkyní dneška

S Evou Koťátkovou o jejích zahraničních úspěších, hráškovém pyré a proč má smysl dělat umění.

Už před lety se jí podařilo uspět na mezinárodní scéně a stát se nejúspěšnější českou umělkyní současnosti. Ve své tvorbě nechává zaznít hlasy a příběhy těch, kteří nejsou slyšet. Staví zrcadlo společnosti, která škatulkuje, nemá ráda výjimky a často jí chybí empatie. Eva Koťátková má nyní svou první velkou výstavu i v Česku – v Národní galerii.

Je to už druhý rozhovor, který s Evou Koťátkovou dělám. První nám před dvěma lety narušila pandemie a naše setkání se muselo odehrát v online prostoru pozdě v noci, když všechny naše děti usnuly. Ani na podruhé se nám nepodařilo sejít se osobně, byť se často potkáváme v Praze na Malé Straně, kde obě žijeme. Dostihnout Evu není snadné. Pandemie skončila, a Eva tak může opět jezdit po světě, kde chystá svoje výstavy. Jedna byla konečně k vidění i v Česku. Jmenuje se Moje tělo není ostrov. Tři dny před rozhovorem se na ni jdu podívat. Jsem unavená po celém dni, ale když vyjdu do Velké dvorany Veletržního paláce, dojde mi, že to nevadí.

Dílo Evy Koťátkové je typické tím, že nabízí divákovi různé typy zážitků – její instalace bývají živé, správně by se řeklo multimediální, a ta v Praze není výjimkou. Na některé exponáty můžete sahat, vybízí vás k tomu, svěřit se se svým příběhem a pověsit svá slova na sdílenou nástěnku. A taky, což dělám já, si můžete lehnout do peřin položených ve skeletu velrybí hlavy. Tady můžete poslouchat audio nahrávky o tom, jak se nám žije v obklopení striktních pravidel a představ o tom, kým smíme být a kým nikoli.

Neo: Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla věnovat umění jinak než jen pro zábavu?

Nečekaně brzy, už na prvním stupni základní školy. Ale ty představy, které jsem o světě umění tehdy měla, byly velmi zkreslené, vlastně skoro žádné. Nemohla jsem tušit, jak vypadá život profesionální umělkyně. Tvořit byla ale jednoznačně jedna z nejčastějších a nejpřirozenějších věcí, kterým jsem se jako dítě věnovala. Nic moc jiného mi ani nešlo.

Neo: A co konkrétně jste dělala? 

Kreslila jsem, malovala a postupně začala dělat drobné pokusy o instalace, ale to bylo až na druhém stupni základky. Nechci říkat, že to byl nějaký začátek mého instalačního umění, spíš to byly takové pokusy. Trávila jsem tehdy hodně času v různých zákoutích pražského sídliště v Modřanech, kde jsme bydleli. Byly tam takové vystouplé různě vysoké betonové kanály nebo výduchy, z nichž se ozýval hukot, dodnes ani nevím, k čemu přesně sloužily. A tam jsem z nalezených věcí instalovala různé situace.

Neo: Pak jste se dostala na Střední uměleckou školu Václava Hollara. Vaše směřování, jak se zdá, bylo jasné.

Opravdu se to jevilo jako jedna z mála možností, kterou mohu dělat, která mi jde a naplňuje mě. Moje tehdejší představa, co obnáší být umělkyní, byla ale stále hodně zkreslená. Znala jsem jen klasické dějiny umění plné životopisů a děl mužských umělců. Pak jsem dostala k Vánocům knížku Art now. Obsahovala řadu žen umělkyň a taky umění, které bylo performativní, instalační, tělesné. 

Neo: Co to ve vás změnilo?

Dodalo mi to odvahu a inspiraci, že dělat umění má smysl a že se dá dělat tolika různými způsoby mimo tradiční média. V českém kontextu byla přibližně do roku 2000 tato sféra především mužská, přestože v ní bylo množství pozoruhodných, silných ženských uměleckých osobností. S tím, že jí dominovali muži, souvisela i témata, která se v umění objevovala. 

Neo: Pociťovala jste, že do tohoto světa ženy nepatří, i vy sama?

Jednoznačně. Akorát jsem tehdy neměla nástroje, myslím tím teoretické povědomí a jazyk, abych dokázala pojmenovat různé druhy diskriminace a útlaku. Pamatuji si, že když se na střední škole mluvilo o úspěšných současných umělkyních, říkalo se, že musí mít ostré lokty. Byly vyobrazované jako nezdravě ambiciózní ženy, které upřednostňují kariéru před rodinou. I když to nikdy nebylo vyřčeno explicitně, od většiny studentek se neočekávalo, že se umění budou věnovat profesionálně. A řada z nich ani nemohla, protože neměla dostatečnou podporu okolí, rodiny. 

Neo: Vás to ale neodradilo.

Já jsem to privilegium – podporu rodičů, kteří mi věřili a podpořili mě – měla. Byla jsem současně hodně ponořená do práce samotné a na Akademii výtvarných umění v Praze jsem se dostala napoprvé. Tady jsem hned v prvním ročníku potkala Dominika (Dominik Lang, sochař a dlouholetý partner Evy, pozn. red.). Vnímala jsem, jak se prostorově vyjadřuje, a dodalo mi to, myslím, sebedůvěru zkusit tímto způsobem taky pracovat. Už v druhém ročníku jsem měla klauzurní práci, v níž jsem pracovala s každodenními předměty, jako je stará čepice, klacky, model domu z překližky, a kresbou jako spojujícím elementem. Tedy repertoár, který používám i dnes.

Co stálo za jejím úspěchem v zahraničí? Kde také může skončit hráškové pyré v rodině umělců? Odpovědi přináší rozhovor z časopisu Neovlivní.cz. Pořiďte si PŘEDPLATNÉ a už vám žádný článek neuteče.

---

Eva Koťátková (41)

• Konceptuální umělkyně se řadí mezi mezinárodně nejúspěšnější české umělkyně své generace.
• Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 2007 se stala nejmladší laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 2015 ukončila doktorandské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Disertační práci věnovala tématu přenášení tvorby outsiderů do světa umění.
• Dosáhla hojného počtu výstav v nejslavnějších institucích světa, mimo jiné New Yorku, Kodani, Miláně či Londýně.
• Se svým otcem, spisovatelem a filozofem Petrem Koťátkem, vydala knihu pro děti nazvanou Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové.
• Jejím partnerem je sochař Dominik Lang, společně mají dvě malé dcery.
• Její výstava Moje tělo není ostrov byla k vidění ve Veletržním paláci v Praze do 4. června 2023.

Zdroj náhledové foto: Národní galerie