Z filmu Do morku kostí. Foto Aerofilms
Osmnáctiletá. Maren žije s protektivním otcem, který ji nenechává moc volnosti. Důvod? Jeho dcera se živí lidským masem. Když se jednoho večera tajně vyplíží na večírek, její potlačovaná, společností neakceptovaná touha o sobě dává vědět. Flirtování s kamarádkou končí ukousnutým prstem. Táta s dcerou si rychle balí věci a prchají pryč. Do jiného státu, do dalšího nuzného bytu. Jsou odsouzeni žít na okraji a na útěku. O jeden bravurní eliptický střih později se mladá hrdinka probouzí a zjišťuje, že zůstala sama. Otec jí nechal jen rodný list, hrst dolarů a audiokazetu, na které líčí její krvavé dětství a snaží se ospravedlnit, proč ji opustil.
Maren tak ztratila jediného člověka, který jí alespoň částečně rozuměl a díky kterému měla občas pocit, že na tenhle svět patří. Nyní své naděje upíná k dlouho nezvěstné matce, po které zdědila nezvyklý apetit. Za zbývající peníze si kupuje lístek na autobus, aby ji zkusila vypátrat. První z podivných existencí, které na své pouti napříč temnými záhyby Spojených států potkává, je podivínský kanibal Sully (nádherně odporný Mark Rylance). Kdysi snědl svého dědu a občas o sobě mluví ve třetí osobě, jinak se tváří přátelsky. „Je nás víc, než si myslíš“, ujišťuje zbloudilou dívku a zasvěcuje ji do tajů antropofágie. Maren se ale ve společnosti nezvykle příchylného muže necítí bezpečně, což bude platit i pro ostatní dospělé postavy, na něž narazí, vyšinutá, nedůvěryhodná a egoistická individua.
Poté, co Maren se svým mentorem spořádá paralyzovanou stařenku a smyje ze sebe zasychající krev, bez rozloučení mizí. O jejich poslední setkání ale nešlo. Na další štaci osiřelá dívka potkává mladíka jménem Lee (Timothée Chalamet). Také on patří ke společenství lidožroutů. Hlavu si s tím ale nedělá. Jeho lehkomyslný životní postoj vystihuje text písně Lick It Up od Kiss, jejímuž rytmu se oddává v příbytku jedné ze svých obětí: „Life’s such a treat and it’s time you taste it. There ain’t a reason on earth to waste it.“ Po hlubším smyslu Lee nepátrá, své přirozenosti nevzdoruje. Vychutnává si všechno, co život přináší. Dvojice v sobě přes své povahové odlišnosti nachází zalíbení. V iniciační cestě, která v doslovném i přeneseném významu míří do hlubin noci, pokračují společně.
Navzájem se od sebe učí a sdílejí svá temná tajemství, často za doprovodu baladického brnkání na kytaru, které ladí s okolní westernovou ikonografií. Když si v bistru ke snídani objednávají kávu a slaninu, vytvářejí zdání obyčejného páru – jen dva bezprizorní mladí lidé na výletě. Svůj hlad ale nedokážou potlačovat dlouhodobě. Občas někoho svedou, podříznou a pozřou. Kanibalismus pro ně má i nadále sexuální podtext, pomáhá jim odhalovat tajemství vlastních těl. Jejich násilné animální pudy kontrastují s něhou, s níž je kamera zabírá. Ve velkých detailech nebo s malebnými nebesy v pozadí. Na křížení různých stylů je založena identita celého filmu. Do morku kosti je zároveň road movie, horor i coming of age romance.
Labyrint s dírou uprostřed
Masožraví milenci sice cestují rozlehlou, zdánlivě neomezenou americkou krajinou, ale zároveň se permanentně nacházejí v situaci, která svou bezvýchodností vyvolává klaustrofobii. Jakkoli daleko v ukradeném modrém pick-upu nebo jiném dopravním prostředku dojedou, společnost je zřejmě nikdy nepřijme. Dál budou outsidery doplácejícími na svou jinakost. Otázkou je, zda navzdory tomu dokážou přijmout alespoň sami sebe. Nemožnost zapustit kořeny a žít tak, jak vyžadují autority, z nich dělá tragické, prokleté postavy. Svou závislostí na cizí krvi připomínají upíry. Jen nejsou tak vznešení a sexy a ani nepatří k aristokracii, která by z druhých vysávala vedle tělesných tekutin i kapitál. Zastupují proletariát bez moci a peněz, což vzhledem k časovému zasazení příběhu přispívá současně k jejich ostrakizaci i neviditelnosti.
Šaty, auta, počítače i doprovodné songy napovídají, že se film odehrává v osmdesátých letech, během epidemie AIDS, kdy za apatického přihlížení konzervativní vlády Ronalda Reagana umíraly tisíce gayů. Sex byl otázkou života a smrti. Zlatá éra excesivního kapitalismu přála lidem natolik odříznutým od materiální reality a životního prostředí, že si mohli dovolit nezřízeně vyčerpávat zdroje. Dva zchudlí nomádi s fluidní sexualitou, kteří druhé požírají jen v případě potřeby nebo ohrožení, do daných struktur logicky nezapadají. Také Maren má od otce vštípené, že její touhy jsou zapovězené a měla by je skrývat. Nechutné scény s vnitřnostmi vytahovanými z těl, v nichž ještě pulzuje krev, lze v metaforické rovině vnímat coby vyjádření latentního násilí společnosti i její internalizované nenávisti a zhnusení ze sebe samé.
První hodina filmu stojí především na rozpolcenosti fascinující protagonistky. Stejně jako každý mladý člověk vstupující do dospělosti, také Maren touží zjistit, kým je a jak může sama se sebou žít. Otcovy nahrávky jsou neuspokojivé. Pravidla, která se jí snažil vštípit Sully, ji odpuzují. Doufá proto, že odpovědi najde u matky. Svět, kterým bloudí, v jednu chvíli připodobňuje k labyrintu. Jenže se ukazuje, že v jeho středu nestojí domácí zázemí, ale strohá psychiatrická léčebna, jejímiž chodbami se potácejí lidé s prázdnými pohledy. Namísto potvrzení své existence nachází hrdinka šílenství a popření života. Anebo její matka naopak pochopila, že člověk v marginalizovaném postavení je natolik determinován okolím, že pro něj osvobození a cesta ven neexistují? A nedochází ke stejnému závěru Lee, který na konci volí krajní, ale zřejmě jediný možný způsob, jak ukončit cyklus vraždění?
Guadagnino ale nejednoznačnost traumatizované hlavní postavy dál nezkoumá a také její rozpačitě se rozvíjející vztah s Leem se ve druhé polovině začíná točit v kruhu. Chvíli se milují, chvíli od sebe utíkají, protože jeden druhému připomínají, jaký je jeho nebo její úděl. Film má sice širší tematický i vypravěčský záběr než subjektivnější předloha, young adult román americké spisovatelky Camille DeAngelis, ale postupně kvůli tomu přestává být zřetelné, o čem a z čí perspektivy chce vlastně vyprávět. Množství dějových mezer a vatových dialogů a neochota vysvětlovat, jakými kodexy se kanibalové řídí nebo jaká je historie jejich soužití se zbytkem lidského druhu, budí dojem povrchnosti, nepropracovanosti. Nepřispívají k tajuplnosti. Na rozdíl od zasněných „malickovských“ prolínaček a pomalých zoomů jako ze starých slasherů.
Na podmanivosti filmu má vedle volby lokací velkou zásluhu původem běloruský kameraman Arseni Chačaturan, který v roce 2020 nasnímal oceňované gruzínské drama Začátek. Americký zapadákov za soumraku je jeho optikou zároveň hrozivý i magický. Místo pro setkání milenců i pro chladnokrevnou vraždu. Podobnou dvojznačnost v sobě mají spektakulární westernová panoramata. Požitek z krás přírody mnohokrát kalí elektrárny a jiné industriální stavby v pozadí. Guadagnino své vzory, v tomto případě filmy okouzlené krajinou a mýty Spojených států, pouze nekopíruje, ale imaginativně přetváří, umocňuje a ironizuje.
Nevyrovnaný snímek je svými obrazy silnější než myšlenkami, Ameriku portrétuje jako zemi, kde jsou životy lidí na spodních společenských příčkách poznamenané vyčleněním, izolací, hanbou, násilím a transgeneračními traumaty. Ač vypráví o lidech, kteří se žerou zaživa, ty nejhorší běsy, kterým postavy čelí, mají existenciální a existenční charakter. Maren zprvu věří, že si může sama zvolit, kým se stane. O tom už ale rozhodli jiní. Stejně jako osud dnešních mladých lidí, s environmentálními a jinými krizemi na obzoru, do značné míry předurčila rozhodnutí jejich rodičů a prarodičů. Jak nám ale našeptává závěrečný dodatek, poslední krátké zasnění po sérii prožitých hrůz, skutečně svobodná je vždy, i když se vše ostatní zdá být nedosažitelné a ztracené, přinejmenším naše volba, komu odevzdáme své tělo, koho budeme milovat. Vášnivě, radikálně, až do morku kosti.
Autor je filmový publicista.