Prvního června jsme oslavili Den dětí. Jak známo, i děti mají samozřejmě svoje práva a povinnosti. V této souvislosti je dobré se mimo jiné zamyslet nad aktivitou několika politiků angažujících se v tématice „bití dětí“. Nejvíce z nich jsou v tomto kontextu aktuálně vidět lidovecká poslankyně Marie Jílková a jihomoravský hejtman Jan Grolich, kteří se angažují v bohulibé iniciativě Dětství bez násilí.

S těmito trendy ideově i mravně nutno určitě souhlasit. Násilí do moderní společnosti nepatří. Ostatně zákaz týrání dětí (stejně jako dospělých) je u nás dlouhodobě součástí právního řádu.

Problém je zde spíše v aplikační praxi, ne v samotné právní úpravě. Tedy, že se plnohodnotně nenaplňují zákony stávající, což samozřejmě není problém jen v této oblasti.

Absolutní nulová tolerance?
Nicméně nic se nesmí přehánět, ani „dobré myšlenky“. A to zejména v následné represivní rovině. Představte si situaci, že matka nebo otec, tzv. vrazí pár pohlavků svému pubertálnímu potomkovi (třeba čtrnáctiletému), který mu například opakovaně krade peníze, aby měl prostředky na cigarety, sladkosti nebo alkohol. Přičemž předchozí domlouvání nepomáhalo. A vykutálený potomek to poté oznámí veřejné správě. Při avizované nulové toleranci k násilí na dětech, by měl být takový rodič patrně postaven před trestní soud.

Jistě z pedagogického hlediska nemají pohlavky, větší či žádný význam, na tom se shodnou psychologové i poslanci, nicméně nejde zde spíše o výraz nešťastné bezmoci toho rodiče, který už neví co si má s dítětem počít? Od zeleného stolu teď jistě přijde rada, že má obdobné situace řešit za pomocí odborníků, avšak mj. dětských psychologů a psychiatrů je obrovský nedostatek. Zde náš stát selhává.

Desetitisíce nových vězňů?
Experti uvádí, že své děti občas fyzicky potrestá několik stovek tisíc rodičů, proto jsou nutné legislativní změny, že tedy nejde o nějaký okrajový problém.

Avšak logicky, když se na věc podíváme z druhé strany - co s těmi potenciálními „rodičovskými kriminálníky“ by náš klopýtající dýchavičný stát (nebo snad kraj či obec) jako reálně udělal?

Ironicky řečeno – česká vězení jsou již dnes přeplněna a máme jeden z největších počtů vězňů a vězenkyň na počet obyvatel v Evropě, možná i na světě.

Nabízí se finanční tresty, avšak již nyní je skoro milion lidí v exekucích a pokuty se těžko vymáhají. Do toho připomeňme protichůdné snahy zase jiných poslanců a aktivistů o snížení pravomocí exekutorů. I lidsky, jak krizové rodině pomůže, když do své neutěšené finanční situace dostane ještě pokutu dvacet tisíc za „rodičovské selhání“.

K moři děcka nejedeme, splácíme pokutu…
Cum grano salis – možná bude docházet k situacím, že sociálně slabší rodiče nebudou moci zaplatit Pepíčkovi školu v přírodě nebo dokonce školní obědy, protože splácí pokutu za to, že mu dali před půl rokem „na zadek“ za jeho velké neustálé agresivní zlobení. Ergo kladívko, v dnešní době je v nelehké finanční a sociální situaci mnoho rodin, tak jaký výchovný smysl by mělo jim dávat další nevymožitelné pokuty?

Nebo děti z těchto statisíců selhávajících rodin budeme rovnou snad odebírat? A kdy by se o ně staral? Již neplatí teze, že špatná rodina, je lepší než sebelepší ústav –nutno se zeptat provokativně.

Terapeut mu dal taky facku
Dále se nabízí řešení, že selhávající rodiče budou muset podstoupit nějakou rodinnou terapii, nicméně to opět naráží na nedostatek kvalifikovaných pracovníků, a protože o peníze jde až v první řadě, kdo by to celé zaplatil?

Jestliže by to bylo účtováno deliktním rodičům, což se logicky a správně nabízí, tak to ve finále z jejich bude vnímáno jako jiný druh finančního trestu.

Z jejich pohledu je často skoro jedno, zda pět tisíc zaplatí jako pokutu nebo náklady „nějaké terapie“. Navíc, aby léčba, měla skutečný smysl, tak se musí konat opakovaně (možná trvale), a jsem zpět u nedostatku odborníků, kteří by ji fakticky konali.

Ani není řešení, aby se ozdravné terapie konaly za nějaké podhodnocené ceny, s odůvodněním, aby nezatěžovaly selhávající churavějící rodiny. Je jasné, že kdyby je měli de facto nepřímo dotovat terapeutičtější odborníci ze svého, tak by poklesl jejich zájem o tuto činnost, a že by tyto věci dotoval ve větší míře stát, by bylo sice pěkné ovšem při dnešních konsolidačních balíčcích naprosto iluzorní.

Nadto pokud by došlo k rapidnímu nárůstu těchto psycho-léčebných akcí, tak by mohlo dojít k poklesu kvality odborníků, i tento obor má své relevantní personální limity. Paradoxně by pak mohlo dojít k případům, kdyby terapeut sám zpohlavkoval nějaké otravné dítě nebo jeho rodiče. Následovala by pak poslanecká iniciativa, zřízení terapeutů pro terapeuty?

Pohlavek dítěti přísně potrestat, ukončení jeho života tolerovat?
Na závěr ještě glosa z jiné strany – Již od římského práva platí, pokud pravidlo platí něco menšího, platí i pro něco většího. Pakliže chceme trestat rodiče za pohlavky dětem, proč je současně tolerováno, že někdo nechá de facto zabít své dítě při potratu. Dává Vám to smysl? Ostřeji napsáno – svět kde ukončení života je tolerováno a pohlavek nikoliv, není asi zcela v pořádku. Nicméně to je již námět zase na jiný komentář.

Publikováno 7.6. 2023 v LN