Prší, Londýn se po víkendu vrací k běžnému tempu a Tom Felton před hotelem v centru města kouří. Cigaretu, kterou si sám ubalil. Ještě nás nepředstavili, tak mám chvíli svůj dětský idol zpoza okna pozorovat. Nenápadně, samozřejmě.
Tom Felton působí drobně, možná až křehce. Hned si vzpomenu na jeho píseň Porcelain Gun (Porcelánová zbraň). Když se však otočí, vrásky, které má vryté do své 35leté tváře, dojem pozmění. Mluví samy za sebe. A nejčitelnější jsou pro ty, kteří už do ruky vzali jeho autobiografii S kouzelnickou hůlkou.
V hotelovém salonku nás pak nechávají téměř hodinu tváří v tvář. Samozřejmě s otevřenými dveřmi a agentkou hned za nimi. Jak se dnes sluší a patří. Ale nikdo mi výjimečně nestojí za zády se stopkami a nehlásí, kolik mi ještě zbývá času. A tak vznikne rozhovor, na jehož konci mě tenhle zmijozelský „spratek“ obejme.
Homer je můj hrdina, nejlepší muž na světě. Kdyby mě moje žena, kterou tedy nemám, opustila pro Homera Simpsona, pochopím to.
