O podrobnostech v zákulisí velkých událostí se obvykle moc neví. Nepíše se o nich. Edison? Žárovka, fonograf ... a co dál jako? Svět vlastně nezajímá, co si Thomas myslel, jak se cítil, zda se cítil šťastný. A my si něco všichni myslíme. Co asi všechno svému snu obětoval?

---

Předchozí část. Dickson opakuje silným hlasem moji žádost. Chápu, proč Edison, ten veliký mistr, mne neodpověděl hned. On, jenž přinutil zvuk, aby se do neslýchaných dálek nechal přenášeti, musil na neštěstí zaplatiti přírodě svou daň za to. Ucho jeho nesčetnými pokusy drážděno, stalo se méně cit­livým, tak že jest nahluchlý.

Edison mi chce odpověděti, an ho právě zvonek elektrický volá do hovorny. Musí odejiti do jiného oddělení, aby podal svůj náhled o důležitém pokuse, který se v tomto okamžiku provádí.

Omlouvá se na několik okamžiků a praví Wangemannovi, aby mi vše vysvětlil a zaujal jeho místo. Jsme sami s tímto pánem. Stůjtež zde vznik a základní principy fonografu Edisonova.

Již r. 1877 překvapil Edison svět přístrojem, který řeč lidskou, hudbu a jiné zvuky zapisoval a pak opět vydával. Zakládáť se přístroj ten na tom, že vlnami vzdušnými, mlu­vením neb jinými zvuky způsobenými, přivádí se jako u te­lefonu do chvění pružná blána na př. slídová, nazvaná i zde diafragma. Tato jest spojena s hrotem, jenž její pohyby záro­veň koná a je do povolné hmoty vtiskává. U původního fo­nografu dělo se to do staniolu, nalepeného na válci. Tento byl opatřen mělkou rýhou, ve spirále na způsob šroubovice kolem válce ve stejných odlehlostech se vinoucí, aby hrot mohl znaménka snáze vtiskávati. Ku bláně připevní se hlásná roura v podobě velké nálevky. Náprava hřídele jest na jedné straně \ hladká, na druhé opatřena šroubem, jehož závity mají touž výšku jako rýhy na válci; při jednom otočení klikou k ose upevněnou postoupí válec o jednu výšku závitku. Je-li dia­fragma v klidu, vytlačí hrot rýhu kolem do kola všude stejně hlubokou: mluví-li, se vtiskává důlky více méně hluboké.

Chce-li se řeč reprodukovali, zařídí se to šroubováním tak, aby zase hrot s blanou přišel na počátek. Otáčí-li se válcem, přeskakuje hrot opět přes důlky a hrboly, čímž i diafragmu do původního chvění přivádí, od níž na vzduch vlnění přechází, jež jako promluvenou řeč neb zpěv neb jiný zvuk opět slyšíme.

Původní tento fonograf, jakkoli účinky jeho byly překvapující a budoucnost jeho mnohoslibná, měl přece vady, že nenalezl většího rozšíření; některé zvuky, zejména některé souhlásky nereprodukovaly se dosti zřetelně, mimo to byla řeč jeho jaksi huhňavá. Edison neuspokojil se tímto nedoko­nalým dílem svého ducha. Od r. 1877 stále pracoval na jeho zlepšení; přejdeme rozmanité pokusy a modifikace, které stroj ten přestál, než ho Edison přivedl na nynější stupeň dokonalosti. Abychom slabý obraz neúmorné píle jeho, vynaložené za tím účelem, podali, uvádíme úryvek z jeho hovoru se zpra­vodajem „New-York Heraldu.“

• 1. Zapisování zvuků se děje jiným hrotem a blanou a repro­dukce jich též jiným, kdežto u staršího dělo se obé jedinou diafragmou a hrotem.
  
• 2. Znaménka se nevtlačují do staniolu, nýbrž zařezávají se na nejvýš jemným dlátkem, podobným jehličce, do vosku, tak že v něm povstává brázda, která za­chycuje co možná nejdokonaleji pohyby chvějící se membrány; jiná blána, spojená s hrotem, jenž po hrbolech brázdy jede, reprodukuje zvuky. Edison to tak výtečně upravil, že se slovo, jednou zapsané, neomezeně často bez patrné změny může opakovati. Diafragmy, jak ta, jež řeč přijímá, tak druhá, která ji vydává, jsou skleněné.
  
• 3. Není zapotřebí točití válec rukou: pohyb děje se malým elektrickým motorem, puzeným malou batterií. V starém postupoval ku předu válec, v novém fo­nografu to činí malý přístroj, nesoucí blánu a hrot, válec se jen otáčí, nepostupuje k předu.

Nuže, zde máme stroj před sebou, prohledněme si ho blíže. Fonograf jest dlouhý asi půl metru a má asi čtvrt metru v průměru. Ve vzdálenosti několika decimetrů jest zmíněná již elektrická baterie z nemnoha článků sestávající, jejíž proud
se přivádí do přístroje, v němž se nachází motor, který se stále otáčí. Regulátor, podobný odstředivému regulátoru u parních strojů s dvěma koulemi, které při otáčení se od osy vzdalují, řídí pohyb. Na levo od přístroje jest zařízení, kterým se pohne, aby se stroj přivedl do žádoucí rychlosti.

Řemeny převodně s četnými kolečky uvádějí v otáčení kovový válec. Kolem tohoto jest jiný válec z vosku, který ho obaluje jako pancíř.

Na tomto válci lze pozorovati nástroj dosti podobný skřipci; proto ho také anglicky nazývají „the spectacles“. Jako skřipec má i tento přístroj dvě skla. Po straně stroje jest zařízení, kterým se zapisují zvůky, řeč, zpěv, hudba. Uprostřed jest umístěna jehla velice jemná, tak jemná; že ji pouhým okem sotva lze spatřiti. Tato jehla, jsouc spojena se skleněnou blanou, jest velice citlivá ke zvuku, a je-li stroj v běhu, zapisuje do vosku zvuky, tím že tam vyřezává jemné, rýhy. Vedle jehly jest velmi jemný nožík. Slouží ku vyhlazování voskového válce, odstraňuje všecky hrboly a urovnává jeho povrch.

 Aby se učinil pokus, jest zapotřebí provesti násle­dující výkony:

• 1. Upevní se voskový válec na kovový válec fonografu.
• 2. Spustí se brejle (spectacles), jež obsahují diafragmy.
• 3. Spustí se malá pobočná páka.
• 4. Dá se dolů hlavní tyč a malá pobočná páka dá se na své místo.
• 5. Brejle se dají na začátek voskového válce.
• 6. Otočením šroubku zavře se elektrický proud.
• 7. Pak se jiným šroubkem přitlačí nožík k válci, který má vyhlazovali vosk; koná tuto práci se slabým tlumeným zvukem. Když jest vosk zcelá hladký, můžete mluviti a zpívati.
  

Poněvadž jest málo lidí, kteří by tak rychle mluvili jako Gambetta, který pronesl za minutu sto dvacet až tři sta slov, a proto že by při přemýšlení řečníka nastaly mezery ve fonogrammu, upevnil Edison na fonografu jinou malou páku, kterou se může pohyb válce zastaviti, aby nebyla mezera v reprodukci řeči. Zavedl dále malou metrickou stupnici, kterou se význačné části reči mohou kontrolovali.

Všecky tyto operace provedou se v několika sekundách, má-li člověk poněkud cvik v zacházení s přístrojem. Když bvla řeč nebo hudba zaznamenána, může se znova opakovati, což se děje opět velice jednoduchým způsobem. Za tím účelem se posunou „brejle“ na opačnou stranu, postaví se hrot pro reprodukci na počátek vosku; spustí se táž páka a hrot nechá se jiti touž cestou. Na to stisknutím knoflíku otevře se proud. Pak se přidá hlásná roura nálevkovitá a fonograf začne reprodukovat! anebo spíše odříkávati s překvapující přesností, co se mu svěřilo.

Reprodukce se koná jinou jehlou bez špičky, spojenou s blanou.

Tato jehla sleduje rýhy ve vosku a blána počne se chvěti a vydává k úžasu světa všecky zapsané zvuky.

Po dlouhá léta konaly B. Ayles a Arthur Payne za ve­dení Edisonova pokusy, aby rozřešili úlohu, nalézti nejlepší směs vosku, která by byla dosti citlivá. Jak patrno, obyčejný vosk se k tomu nehodí. Provedli více než sedm tisíc pokusů a mohou říci, že se jim to podařilo nade vše očekávání. Když se nalezla látka, nalezl se též prostředek, jak ji připravovat pro obchod, a jeden takový válec, který může sloužit! Tak dlouho, jak si přejeme, stojí asi deset centů. Nelíbí-li se vám fonogramm zapsaný do voskového válce, stačí přejeti ho nožíkem a může se do něho zapisovaťi jiný.

Mnoho lidí nechce věřiti v tento zázračný vynález; bývá tak i s jinými velikými vynálezy.

Pomněte na osud Krištofa Kolumba! Studujte dějiny telegrafu! Co tu bylo řečí, že jest to nesmyslné, zaraziti do země tyče dřevěné, upevniti přes ně dráty, aby se do dálky psalo! I myšlénka o kablu zámořském shledávána byla nesmy­slnou. Avšak navraťme se k fonografu.

Edison, který se právě navrátil, otevřel bedničku, v níž bylo asi dvacet válců stejné velikosti. Podává mi jeden ta­kový válec do ruky a táže se, zdali pozoruji něco zvláštního. Obracím ho na všecky strany, ale nemohu při nejlepší vůli ničeho nápadného zpozorovali. Edison se usmívá, zasadí válec na dříve uvedený kovový a vezme dvojramenné na­ slouchátko z kaučuku se skleněnými konci a přiloží si je k uchu. Uzavře proud a pak vezme naslouchátko. Nejprve slyším jako u telefonu šramot vloženého elektrického proudu, ale pak — o jaký zázrak! Nikdy bych si netroufal sníti o výsledku tak báječném.

Slyším velebný zvuk kostelních varhan, z nichž zaznívá předehra. Tóny varhan se seslabují, v melodii se pokračuje houslemi; rozeznávám solo violoncella, pak solo na housle. Nástroje pak převezmou průvod slabším zvukem a zazní hlas, který dobře znám; jest to neporovnatelný, jediný hlas na světě, jest to hlas Adeliny Pattiové. Zpívá Ave Maria od Gounoda; tato božská skladba, odstíny, piano, pianissimo, forte, fortissimo, crescendo, desrescendo, až k okamžiku, kdy zpěv končí ve sladkém smorzando — nic mně neušlo. Nevím, jak se to stalo, ale oči mi zvlhly.

Edison vezme jiný válec. Tentokrát mi dává místo dvouramenného naslouchátka mocnou, nálevkovitou troubu, která
se podpírá trojúhelníkovým podstavcem ; slyším rachot bubnů, zvuk polnic, které předcházejí skvělý vojenský pochod. Vše
jest tak zřetelné, že se mi zdá, že jdou vojáci kolem a mám chuť vstáti, abych nahlédl oknem, jak přecházejí. Bylo to pouhé otáčení se válce! Ochota Edisonova jest nevyčer­patelná.

Tentokrát slyšíme charakteristický hlas největšího řečníka anglického parlamenfu, E. Gladstonea, který předkládá zá­konodárnému sboru návrh nového zákona.

Nový válec nám dává solo zvláštního druhu hudebního nástroje, nazvaného banjo, na který hrají černoši v severní Americe; hraje se s neobyčejnou virtuosností.

Nyní nám Edison poskytuje výjev z Novo-Yorkské ne­mocnice. Dělá se fonografická diagnosa u patienta, ztíže­ného plícní nemocí, který jest na vrcholu své nemoci. Dia­gnosa jest tak realistická, až člověkem to otřásá,.. Jest slyšeti ustavičné chrchlání nemocného, zápasícího se smrtí, a ne­smírně těžký dech jeho.

Po tomto pokuse mám za to, že fonograf bude velmi výhodný v lékařství, poněvadž tak přesně registruje různé affekce plic a práci při vdychování a vydychovaní vzduchu, v tomto případě tak obtížnou.

Aby se zapudil příliš truchlivý dojem tohoto smrtelného zápasu, dostává se nám koncert slavného virtuosa ameri­ckého na klavír. Nyní přichází rada na mne. Aby mne úplné přesvědčil, vezme Wangemann nový válec a žádá mne, abych zazpíval nějakou píseň do fonografu. Není mi volno, drahý čtenáři, neboť jsem zkaženým operním zpěvákem. Jeden kritik pravil o mém hlase:

»Krásný hlas! ale — nemožný pro je­viště, příliš silný pro salon, hodí se jen do lesů a do polí!“

Mám tedy hrdlo jako lesní roh!

Přes tuto málo povzbuzující kritiku lichotí mně vyzvání páně Wangemannovo; odhodlal jsem se vžiti jednu hlásnou troubu, a zazpívám z plných plic neapolskou barcarollu, jejíž refrain jest:

Po zazpívání požádal mne p. Wangemann, abych před­nesl několik veršů. Přednesl jsem některé verše od Alfreda de Musset. Můj přítel Dickson vzal hlásnou troubu a zahvízdal „Yankee Doodle“ (americká národní píseň). Na to usedl k pianu a zahrál
úryvek z Pathetiky od Beethovena. Na to ještě učinil do fonografu několik výkřiků, které nejsou v žádné řeči. Voláme, tleskajíce: Výborně, výborně!

Pociťuji nyní touhu zvěčniti malý hudební kousek na piano. Usednu ku klavíru a zahrajú jednu ze zádumčivých melodií
cikánskvch.

Mému příteli se zalíbí moje uherská fantasie, dává mi znamení, že se mu to líbí ... Chci se pak vyznamenati ...

Vhrnu se divoce na tri oktávy a podaří se mi to úplně ... pokaziti ji od začátku až do konce. Moje neposlušné prsty
hmataly stále vedle.

Náš válec jest hotov a koncert započíná. Vydává mým vlastním hlasem popěvek italský, verše Mussetovy, hvízdané solo a úryvek z Pathetiky. Obdivuji se rozmanitým hrdelnicím svého přítele, našim „opakovat!“ „výborně!“, našemu potlesku a konečně své harmonii uherské s mým úplně ne­zdařeným rozběhem po třech oktávách.

Fonograf jest velice správný a přísný! Ještě méně než u fotografa není u něho opravování možno! Vše se re­produkuje ve své pravé podstatě, bez líčidla a možnosti bez všelikého pochlebování. Jehla zapisuje vše, bez výminky, na válci. Válec ten může se na věčnost zachovati na pa­mátku toho, jenž nám byl drahým.

Co by dalo Její Veličenstvo císařovna rakousko-uherská za to, kdyby měla jeden válec Edisonův, na němž by byla za­chycena poslední slova Jejího jediného syna, jehož tragický konec nalezl ohlas soustrasti a slz v celém světě ? Kolik mrzu­tostí by se ušetřilo, kdyby poslední vůle se fonografovaly? Vyhnulo by se tak sporům a procesům dědiců!

Či by nebylo příjemno zachovati pro budoucnost umění velikého tragika v pohnutlivém výjevu? Či nemyslíte, že by to byl pěkný dar pro konservatoř, opatřiti jí hlas a trylky slavné zpěvačky?

Tento problém byl rozluštěn a jsem přesvědčen, že každý čtenář pronese týž nadšený výkřik: „Sláva Tomáši Edi­sonovi!“.

---

Úryvek knihy Edison, jeho život a vynálezy. Emil Dürer, Vydala knihtiskárna Josefa Vilímka v roce 1892.

---

Jak je to dnes s dnešnimi objeviteli? Chodí do práce od 9. do 17. hodin? Jsou vzorní rodiče a partneři? Kolik týdnů stráví ročně na dovolených? Jak o nich píšou noviny? No, řekl bych, že nic moc výhra to není ...