Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Když se řekne slovo Kurdistán, tak si mnozí z nás vybaví dobrodružný román Karla Maye Divokým Kurdistánem. Německý romanopisec tuto zemi popisuje jako dosti divokou a nebezpečnou. Navíc se velká část Kurdistánu nachází v Iráku a Sýrii, tedy v místech postižených nedávnými válečnými konflikty. 

Přesto podle Martiny Tomšů z Jihlavy Kurdistán nebezpečný není a představuje jakousi oázu klidu v neklidem zmítaném Iráku. Sympatická 42letá žena z Jihlavy říká, že se do Kurdistánu dostala v podstatě náhodou. 
Před tím pracovala jako úřednice na Kraji Vysočina. Poté odešla na mateřskou dovolenou. V roce 2015 se jí naskytla možnost jet do hlavního města iráckého Kurdistánu do Irbílu. 

„Můj manžel dostal možnost práce v Kurdistánu pro český stát. Působil tam jako hospodářský pracovník na generálním konzulátu v Irbílu. Měl na starosti veškeré fungování konzulátu,“ vypráví. 
Rok 2015 rozhodně nepatřil na Blízkém východě mezi ty klidné. V té době probíhala velká ofenziva tzv. Islámského státu (IS), která vyvrcholila pádem Mosulu. Přesto se mladí manželé rozhodli do Kurdistánu odjet. V nabídce viděli příležitost zkusit něco nového a zažít i trochu dobrodružství.  

„Obavy jsme trochu měli, zkoumali jsme, jaká tam je situace. Byly také nějaké záruky bezpečnosti ze strany ministerstva zahraničních věcí, takže jsme věděli, že tam bezpečnostní situace není špatná,“ přiznává bývalá zaměstnankyně kraje. 
V době jejich příletu se Kurdům podařilo zastavit ofenzivu IS. Z Irbílu se stalo bezpečné místo pro různá diplomatická zastoupení i pro neziskovky. 

Neustálé troubení aut, nepořádek v ulicích, vůně koření a spálených pneumatik. Irbíl, který je velký asi jako Praha, vypadá na první pohled jako každé jiné orientální město. 
Přesto manželům bylo již po prvním seznámení patrné, že město není nebezpečné. Naopak je překvapilo bohatství především křesťanské čtvrti Ankawa.  

„Byly tam velké domy a lidé si tam nežili vůbec špatně, i když nevím, z čeho žili. Člověk vůbec neměl pocit, že je v chudé zemi,“ podotkla Tomšů. 
Podle ní celý Kurdistán nepůsobí jako chudý region. Říká, že si tam lidé staví velkorysé domy, obchody jsou plné zboží a lze tam nalézt i nákupní centra západního typu. „Rozhodně nemáte pocit, že jste v zemi, kde je válečný konflikt,“ vyloučila.  

Práce pro neziskovku
Po příjezdu do Irbílu byla Martina Tomšů nejprve doma se svoji malou holčičkou. Když dcera začala ve městě chodit do francouzské školky, začala si její matka hledat aktivity, které by mohla v Kurdistánu dělat. 
Protože je jazykově velmi dobře vybavená, našla práci v jedné švýcarské humanitární neziskovce. Nebyla však klasickým terénním pracovníkem, kteří jezdí do uprchlických táborů. 

Prezentovala a propagovala aktivity neziskovky formou článků i různých příspěvků na sociálních sítích. Ve městě se nebála. Sama ho však neopouštěla. 
Kurdská metropole byla hlídána na velkém množství kontrolních stanovišť místní milicí (Pešmerga). Za dobu tří let, co tam žila, nezažila jediný případ, že by tam došlo k nějakému únosu. To, že v blízkosti zuří válka, nepocítila, ani když IS dobyl nedaleký Mosul. 
„Blízko místa, kde jsme bydleli, bylo vojenské letiště. Každý den jsme viděli desítky bojových vrtulníků. Létaly směrem na Mosul a večer se vracely. To byla pro mě jediná známka, že se něco děje,“ přibližuje. Další známkou války byly utečenecké tábory po celém Irbílu. Ty však byly dobře zásobené a nic v nich nechybělo. 

Ačkoliv v Irbílu žijí muslimové a křesťané, nějakou animozitu mezi nimi M. Tomšů nevnímala. U Kurdů dle ní převládá národnostní cítění. Přesto kurdští křesťané i muslimové bydlí ve svých částech města. 
„Křesťané žijí ve své čtvrtí, kde ženy nemusí být zahalené. Když jde křesťanka do muslimské části, tak si přehodí šátek. V křesťanské části třeba nemůžete nosit krátkou sukni, ale nemusíte se zahalovat,“ popisuje poměry u křesťanů. 

Na co si však musela zvykat, bylo to, že se nikam nechvátá a na všechno je dost času. Často se také mění různé okolnosti a dohody. 
Po třech letech pobytu se jí podařilo tento rytmus místních přijmout. 

Do Čech Kurdové nechtějí
Martinu Tomšů negativně překvapilo, že téměř všichni Kurdové touží po Evropě a přitom nežijí ve vůbec chudém regionu. „Všichni chtějí do Německa a do Švédska, už tam mají rodiny a zjišťují, jak se tam mají dostat. To je takový jejich hlavní cíl, prostě se dostat z Kurdistánu pryč,“ popisuje. 

Zmínila, že o ČR zájem nemají, protože ji považují za chudou zemi. „Tak jsme vnímaní, oni prostě chtějí do Německa, nikdo nechce být v Čechách. Asi je to dané také tím, že tam mají velkou komunitu,“ ubezpečuje. 
Během pobytu jezdili často s manželem a dcerkou do hor. Podotýká, že všude se dostat nedá, protože část území je z doby konfliktu mezi Íránem a Irákem (1980-1988) stále zaminována.   

„Jsou tam ale místa, kam se dá jezdit na výlety a jsou krásná. Můj muž je horolezec, takže se skupinou dalších jsme vybudovali první lezecké centrum v horách u Irbílu. Tam jsme jezdili a trávili víkendy,“ dodává Martina Tomšů.  

Diskuze k článku