Článek
Většinou jde o řeči lehce přeslechnutelné, obsahově stále stejné, hlavně o politice, zkrátka o ničem, co by zasluhovalo hlubšího náslechu. Onehdy na předzahrádku vešel pozitivně naladěný, středně prošedivělý mladík, který už něco pamatuje. Podle všeho místňák, soudě podle přátelské gestikulace, kterou si skrze otevřené okno sjednal jedno orosené. Léty vyzkoušená pantomima, usoudil jsem, a s nostalgií zavzpomínal, že i já, kdesi v Polabí, míval obdobně secvičené vystoupení s naším šenkýřem. „Hochu, jsi tady náplava, přivandrovalec a svoje místečko na slunci si musíš nejprve zasloužit.“ Pomyslel bych si toho asi víc, ale cosi mne vyrušilo. Takový moment, detail, vteřina, kdy onen mladík znejistěl. „Lehni, potvoro.“ domlouval čemusi u svých nohou. Ozvalo se pošoupnutí židle a rytmické poklepávání na dřevěnou podlahu. Mladík spokojeně mlaskl, nabyl sebevědomí a tvář se mu rozzářila nelíčeným štěstím. „Tak je hodný kluk.“ Buch buch buch. Kluk byl patrně spokojený a mydlil oháňkou do podlahy. „Mates, ty vole,“ ozvalo se ode dveří, kde stál číšník s vymazlenou dvanáctkou, „ty máš psa?“ Mates mávl rukou. „Už to tak bude. To jsem dopadl, co?“ Sklenice cinkla o porcelánový podtácek (zatímco my, náplavy, máme k dispozici umolousaný karton), a Mates se chopil díla. „Fuj,“ neodpustil si číšník, „ty máš ale páníčka.“ Pod stolem to zakňučelo, pokáraný páníček se vynořil z pěny a nechápavě těkal očima po okolí. „Sám se napojí a na kamaráda zapomene. Hned to napravím.“ „Ježiš, díky, Pepíku.“ Načež se sklonil, drbal psa za ušima a cosi provinile bručel. Pepík naservíroval psovi misku vody a ten se nenechal pobízet. „Kde jsi ho uhnal?“ zeptal se a ještě v pokleku prohlížel nového hosta. „Ale, co ti budu povídat,“ Mates pokrčil rameny, „to náš mladej. Usmyslel si, že si pořídí psa.“ Pepík se stavěl, že mu nevěří, rýpal, že se není za co stydět. „Když jsou děti z domu,“ teoretizoval, „co byste si nepořídili pejska. Natož abyste odolali hentemu pašákovi, co je tady.“ Pak pronesl, že si dobře pamatuje, jak Mates propadal ze živočichopisu a že se o něm ví, že dělí zvířátka na jedlá a nejedlá, přičemž vyslovil Pašákovi upřímnou soustrast. „Nedělej mi ostudu.“ kabonil se na oko Mates. A oponoval tím, že si synek pořídil psa, ale jako na potvoru zjistil, že na něho nemá tolik času, kolik si Pašák zaslouží. „V práci skoro spí, šéf ho honí jak nadmutou kozu.“ „S kozama je problém,“ zauvažoval Pepík, „ale ta koza, se kterou jsem synátora posledně viděl, mu evidentně sluší.“ „O tom jsem se samozřejmě taky chtěl zmínit.“ Neznělo to zrovna pravděpodobně, stejně tak jako informace, že je jen venčitel, nikoli majitel, ale nikdo mu to nechtěl vyvracet. „A platím.“ Dodal, že mají před sebou ještě dlouhý výšlap. Pašák se protáhl, obrousil drápy o podlahu a vznešeně odkráčel ke schodům vedoucím z předzahrádky. „Kdypak si ho synátor zase vezme, venčiteli?“ zajímal se Pepík, kterému se novotvar patrně zalíbil. „Dej pokoj,“ přiznal barvu Mates, „už je náš, má veškerou péči a velikou zahradu, kde se může náležitě vyřádit. Hlavně, na pražský voloviny nemáme čas, kamaráde. Krom toho je vždycky důvod chodit na dlouhé procházky.“ „Takže si Blaženka od tebe odpočine.“ To byla od Pepíka pěkná nehoráznost, ale vzhledem k tomu, že se ti dva znají od školy, bude mu jistě velkoryse prominuta. Mates prozatím jen pokrčil rameny a hrábnul po vodítku. Odcházeli hrdě, středem a mne napadlo, že není zcela jasné, kdo koho venčí. „Zaplatím, pane vrchní…“ Vrchní Josef se ihned přitočil k mému stolu, uložil si bankovky do kasírtašky a dobromyslně prohlásil: „Na starý kolena si pořídil psa. Alespoň v tyhle divný době nezblbne.“ Asi si pořídím psa. Ne že bych byl starý. Ale někdy mám pocit, že do zblbnutí nemám daleko.
