Být „zlodějem příběhů“ je strašně bezohledná práce
Komentář Ondřeje Štindla: Co to znamená ukrást příběh? Ta otázka byla místy dost emotivně diskutovaná v souvislosti s novým románem Aleny Mornštajnové Les v domě, v němž prý autorka „vytěžila“ text výtvarnice Toy Box. Bez ohledu na to, jestli ke „krádeži“ skutečně došlo – takto chápané vlastnictví příběhů je v protikladu k povaze literatury a spisovatelství.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Tuzemská literatura věru netrpí přemírou zájmu sdělovacích prostředků. Letošní jaro ovšem přineslo dvě, řekněme, literární události, jež přitáhly pozornost i mimo skupinu „lidí od literatury“. Do centra pozornosti se krátce po sobě dostali dva spisovatelé, přičemž byli částí médií líčeni velmi protikladně nejenom co do hodnocení meritu své tvorby, ale také morálky.
Česká bestselleristka Alena Mornštajnová byla obviněna, že nedávno publikovaný Les v domě nepřiznaně založila na několika řádcích, v nichž výtvarná umělkyně a autorka komiksů Toy Box v textu pro Alarm vylíčila svou osobní historii oběti sexuálního zneužívání. „Zlodějka příběhů“ (slovy Kateřiny Kadlecové z Reflexu) Mornštajnová našla v tisku i na sociálních sítích početné obhájce, debata to byla intenzivní a místy dost emotivní, četnost názorů vysoká (mně nejbližší byl postoj vyjádřený v textu Jana Němce).
V tom sporu zároveň nešlo jenom o otázku původnosti dějové kostry jednoho románu (respektive jeho části), latentně a někdy i artikulovaně v ní byly přítomny
