Matouš Jelínek: Frustrace brněnských Romů je pochopitelná, ale špatně namířená. Problémem nejsou Ukrajinci

Pohybuji se v brněnské romské komunitě řadu let a mám mezi místními Romy mnoho přátel, protože pracuji s romskými dětmi a mládeží především na brněnských ubytovnách. Útok u brněnské přehrady byl hned od druhého dne tématem číslo jedna. Se známými jsme si vyměňovali informace o tom, co jsme slyšeli, co víme a jak to asi bylo. Informace o ukrajinské národnosti útočníka byla vždy tím, co přišlo mým romským známým nejpodstatnější.

Romové a Ukrajinci vždy v Brně žili v poměrně těsném soužití. Děti chodí většinou do stejných škol, rodiče často pracují v rámci stejných dělnických povolání, zkrátka obě etnické skupiny sdílí stejné sociální prostředí. Jinými slovy většina Romů i Ukrajinců žije v České republice na okraji (nebo dně) společnosti, protože tam je česká společnost chce mít a dále je nepustí. Dovolím si tvrdit, že do začátku ruské invaze na Ukrajinu bylo společné soužití víceméně poklidné s občasnými drobnými konflikty.

Vše se ale radikálně změnilo po zmiňované ruské invazi na Ukrajinu. Spolu s přijímáním ukrajinských uprchlíků se objevila mezi brněnskými Romy vyložená nevraživost. A já si troufnu tvrdit, že jde o nevraživost pochopitelnou. Nikoli obhajitelnou či správnou, ale pochopitelnou. Souvisí to s tím, o čem psal ve svém komentáři Patrik Banga v souvislosti s incidentem, kdy byla poplivána ukrajinská holčička na školním výletě. Romové viděli, že najednou z ničeho nic vše, co nebylo možné v jejich případě, se téměř přes noc stává skutečností v případě ukrajinských uprchlíků.

Je opravdu smutným paradoxem, jak to nazývá Karel Karika, že na plánovaných demonstracích v Brně budou vedle sebe pravděpodobně stát rasisté a konspirátoři, kteří jsou stejně protiukrajinští jako protiromští, ale bohužel je to paradoxem pochopitelným. Mnoho lidí i z řad romských osobností vyzývá brněnské Romy, aby svůj hněv nesměřovali vůči jiné etnické skupině, když jde o čin jednotlivce, protože jde o stejný mechanismus, který je odjakživa používán proti Romům. Problém je ovšem v tom, že jde fakticky o argument málo přesvědčivý (ač samozřejmě správný) ve chvíli, kdy jsou Romové v České republice po generace diskriminováni jako příslušníci etnické skupiny v podstatě v každém aspektu jejich životů. Nejsou jednotlivci na trhu s bydlením, jsou „cikáni, které nechceme“ a musejí žít v otřesném prostředí ubytoven, kde platí vyšší nájem než za byty v centru, nebo žijí v přeplněných bytech bez ohledu na to, zda jsou slušní, neslušní, mají či nemají práci apod. Individuální charakteristiky nehrají roli, jen ty přisuzované skupinové. Romské děti nejsou individualitami, když dojde na segregované školství a odhadem přes 90 % romských dětí ve koncentruje ve čtyřech brněnských základních školách. Romové nejsou individualitami ani na trhu práce, kde drtivá většina z nich končí na dělnických pozicích bez ohledu na jejich píli či talent. A když pak vidí, že stát i davy dobrovolníků v rekordně krátkém čase dovedou zajistit ukrajinským uprchlíkům ubytování, práci a děti rozprostřít do základních škol a zároveň vyselektovat ukrajinské Romy a donutit je k návratu, jakou sílu může mít argument, že bychom neměli vinit celou etnickou či národnostní skupinu za čin jednotlivce?

Reakce brněnských Romů je tak frustrací na dlouhodobou neutěšenou situaci, ve které žijí a která se stala o to nesnesitelnější, když mohli na příkladu ukrajinských uprchlíků vidět, že ta velká změna je možná a že to, co činí jejich životy těžkými, je udržováno uměle státem stejně jako nezájmem celé české společnosti. Romové na brněnských ubytovnách žijí v podmínkách srovnatelných s válečnými; žijí v chudobě, která je v 21. století v Evropské unii absurdní a pro drtivou většinou majority nepředstavitelná a je to situace, která trvá už několik desetiletí. Zákon o sociálním bydlení, který by pomohl situaci alespoň zlepšit, několik vlád neschválilo a ani současná vláda se nechystá ho přijmout. Segregaci českého školství opakovaně kritizuje Amnesty International stejně jako diskriminaci na trhu práce či přístupu ke zdravotní péči. Zkrátka, je potřeba říct, že hněv brněnských Romů je oprávněný, bohužel však špatně namířený. Je to hněv oběti agrese a nezájmu proti oběti jiné agrese, s níž se zachází vstřícněji a se zájmem. A je to hněv, který všichni ti konspirátoři a proruští aktivisté vítají a přiživují jej, protože toto dočasné spojenectví s Romy narušuje jejich reputaci rasistů.

Ano, je hloupé protestovat proti Ukrajincům jako národnostní skupině. Vysvětlujme a argumentujme, proč je to špatně. Ale zároveň nezapomínejme, že vinu na tom nese celé česká společnost v čele s jejími politickými představiteli. Vinu na tom nese každý z nás, kdo dopustí, aby několik generací určité sociální či etnické skupiny žilo dominantně v chudobě, segregaci a každodenní diskriminaci. Česká společnosti si tento stav natolik normalizovala, že není divu, když si ho někteří Romové normalizovali též a stejný mechanismus používají proti jiné skupině. To, že se to v konečném důsledku obrátí proti samotným Romům a na jejich životní situaci to nic nezmění, je bohužel víceméně jisté.