Chápu snahu státu získat peníze, kde se dá, ale myslím si, že by se měla hledat opatření, která spíše omezí současnou spotřebu než ta, která omezí investice do budoucího rozvoje, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Michal Pazour.
Michal Pazour je vedoucím Oddělení strategických studií Technologického centra Praha, kde se věnuje hodnocení, analýze a formulaci výzkumné a inovační politiky.
Působíte v Technologickém centru Praha – národní instituci, která má pomoci s inovacemi. O inovacích je v dnešní době dynamického rozvoje moderních technologií hodně slyšet. Jak si v tomto ohledu stojí Evropa?
V Evropě vzniká spousta zajímavých nápadů, spousta zajímavých výsledků výzkumů, ale Evropa má obecně a dlouhodobě problém s tím, dostat je do praxe. Je to takzvaný Evropský paradox. Existuje zde určitý strach z neúspěchu při transformování znalostí do inovací. Amerika, ale dnes i jihovýchodní Asie, jsou mnohem dynamičtější. Neustále tam vznikají nové firmy, které zase zanikají, protože ne vždy se to podaří… Odvaha jít do rizika a snažit se prosadit něco na trh je tam mnohem větší. Evropa v tom dlouhodobě zaostává.
Druhá věc je také to, že v Evropě máme trochu zkostnatělý systém regulací, které nejsou úplně příhodné k rozvoji nových technologií. Na jednu stranu je dobře, že regulace existují, na druhou stranu ale mohou být určitou brzdou. Ukazuje se, že některé firmy kvůli regulacím založí firmu radši právě v Americe, protože je to pro ně mnohem jednodušší než začínat inovační byznys v Evropě.
A jak si v inovacích stojí Česko? Podle žebříčků EU se řadí mezi „mírné“ inovátory…
K žebříčkům a komplexním kompozitním indikátorům jsem obecně skeptický. Ony sice něco indikují, ale je to vždy slepenec několika dílčích indikátorů. Poskytují nám jen nějakou základní orientaci.
Česko má podle mě velký nevyužitý potenciál právě v souvislosti s nynějším zaváděním nových technologií, a to díky kvalitnímu technickému vzdělání a tradici v technických oborech. Máme šanci se zde více prosadit, do určité míry jsme ten potenciál ale nevyužili.
Proč?
V podnikatelském sektoru je v Česku řada podniků pod zahraniční kontrolou, a tyto firmy mají relativně omezený prostor pro vlastní rozhodování. To svým způsobem brzdí inovační potenciál, který mají. Podle mě by měl být v Česku více podpořen segment domácích firem. V Německu funguje například sektor středně velkých firem, tzv. Mittelstand, které jsou domácí, mají vlastní management, vlastní rozhodování a posouvají se dopředu samy na základě svých rozhodnutí. Kdežto u nás máme silný segment podniků pod zahraniční kontrolou, na nichž je závislá celá řada domácích subdodavatelů. Na druhou stranu zde vnikají nové inovační firmy. A to je přesně ten segment, který by měl být podpořen, aby malé firmy vyrostly do firem střední velikosti. Programy na podporu start-upů, které máme, bychom proto měli doplnit ještě o scale-up programy, které pak pomohou start-upům vyrůst. V tomto máme rezervy.
A když se na to podíváme pozitivně, může se tuzemsko pyšnit nějakými top inovacemi?
Kdybych to vzal oborově, tak je to rozhodně v oblasti strojírenství a elektrotechniky, ale i v oblasti kyberbezpečnosti a obecně IT. V té se začíná poměrně intenzivně rozvíjet herní průmysl. Můžu dát ale i příklad toho nevyužitého potenciálu, o kterém jsem mluvil: Čech, Tomáš Mikolov, v podstatě položil intelektuální základ velkým jazykovým modelům, které teď využívá Open AI. Ta myšlenka je tedy česká, ale je to komercializované velkými firmami ve Spojených státech. Máme tady chytré lidi, ale neumíme to mnohdy využít.
Inovace jsou na evropské úrovni podporovány dotacemi. Je podle Vás podpora skrze granty správnou cestou, jak inovace podněcovat? Protože na druhé straně lze namítnout, a to se týká asi převážně soukromého sektoru, že motivací může být spíše konkurence a soutěž… Aby se předešlo tomu, že firmy budou vypisovat projekty šité na míru grantům a nebudou se soustředit na inovace jako takové.
Podle mě jsou dotace jak z národní, tak evropské úrovně nastavené dobře. Pravidla jsou nastavena tak, že firma nezíská 100 procent z dotací. Z veřejných prostředků dostává jen určitou část, takže si nemyslím, že by firma dávala své vlastní prostředky na něco, čemu zcela nevěří, co tolik nepotřebuje, nebo v čem nevidí inovační a komerční potenciál.
Bavíme-li se o podpoře výzkumu, správnou cestou je podle mě kombinace daňových odpočtů a grantů. Daňové odpočty jsou plošné, kdežto granty podporu cílí podle priorit státu nebo Evropské unie. Stát nebo EU rozhodne na základě dat a společenských priorit, jaké oblasti jsou důležité či perspektivní, a do těch dotace nasměřuje. Dnes je to na evropské úrovni podpora digitální a zelené ekonomiky. Tam jsou jemným tlakem nebo tahem – to je asi otázka perspektivy – inovace podporovány.
Kde funguje obchod, není potřeba armáda
Hlavním „penězovodem“ z EU je v případě inovací program Horizont Evropa. Může podle Vás pomoci dohnat Evropě nevyužitý potenciál, o kterém jste mluvil?
Může tomu pomoct, a to právě tím, že udává směr. Horizont Evropa říká: „Toto jsou priority Evropy a ty chceme podporovat“. Program je sice rekordní, je v něm téměř 100 miliard euro na sedmileté dotační období, ale to jsou stále drobné v porovnání s tím, kolik investují národní státy. Jsou to asi čtyři nebo pět procent celkových výdajů na výzkum a vývoj v Evropě. Takže žádný přelom neočekávám, má to ale velký význam v tom zmíněném strategickém zaměření. A také v tom, že Horizont Evropa dominantně podporuje konsorciální projekty (projekty, na kterých spolupracují vědci z vícero evropských zemí – pozn. red.), takže v podstatě pomáhá propojit potenciál v jednotlivých zemích a podnítit je, aby spolupracovaly na společných tématech. Tím vznikají nové vazby, které mohou být prospěšné pro další vývoj bez ohledu na to, jestli bude nadále podpořený z evropských zdrojů.
Nemusíme si ale nic nalhávat, je to svým způsobem i politický koncept – snaha udržet Evropu provázanou. Jak se říká, kde funguje obchod a spolupráce, tam není potřeba armáda.
Popisoval jste, že stát nebo EU se na základě dat rozhodne, kam nasměřovat dotace. K tomu pomáhají tzv. foresightové, tedy výhledové, studie. Co si pod takovou studií představit?
Zjednoduším to: Když člověk přemýšlí o budoucnosti, tak si projektuje různé možnosti, co v té budoucnosti může nastat. Foresight je tedy systematické uvažování o variantách budoucího vývoje. A když tyto varianty známe, pomáhá to strategickému rozhodování, ať už ve veřejné správě, v různých institucích nebo ve firmách. Má to pro rozhodování velký význam.
V čem konkrétně?
Dřív se hledělo hlavně na to, aby byly politiky založeny na datech. Řešilo se například, kam šly v minulosti peníze a podobně. To je ale jako pohled zpětným zrcátkem, směrem do minulosti. Foresight k tomu přináší novou dimenzi. Základní otázkou ve foresightu je „Co se stane, když…?“. Dívá se tedy dopředu na to, jak se svět bude vyvíjet v budoucnosti. Pracuje s několika variantami – scénáři, kam vývoj může směřovat. Dochází tak k lepšímu pochopení toho, co za budoucím vývojem je, jaké za ním stojí hybné síly. Zjistíme tedy, na co bychom se měli soustředit a co bychom měli sledovat, abychom dobře pochopili, kam vývoj může do budoucna spět. Můžeme se na základě těch několika scénářů také rozhodnout, kam směřovat chceme a co pro to máme udělat. Bavíme-li se o vědě a výzkumu, tak se díky tomu můžeme rozhodnout, kam jako stát a společnost chceme výzkumný sektor posunout.
Kromě palety scénářů přináší foresight také možná řešení, co dělat v případě, že nastane scénář xy?
Ano, foresight má vlastně tři pilíře. O tom prvním jsem už mluvil – přináší varianty vývoje. Druhý pilíř je přesně to, co jste řekla – nabízí návod, odpověď na otázku, co máme dělat, když…
A ten třetí pilíř?
Foresight je vysoce participativní. Není to tak, že si sedneme ke stolu a budeme si sami přemýšlet. Dejme tomu, že se budeme zabývat vývojem umělé inteligence. Musíme tedy zapojit všechny, koho se rozvoj umělé inteligence dotýká. Bude to společnost, budou to staří lidé, bude to celý trh práce, budou to podniky… Není to tedy jen o spolupráci s experty, ale právě i s dotčenými skupinami společnosti.
Jaká jsou kromě umělé inteligence další témata dneška, bavíme-li se o výhledových studiích?
Točí se hodně kolem velkých výzev, jako jsou klimatická změna, stárnutí obyvatel a s tím souvisejících konfliktů ve společnosti.
Poptávka po studiích o budoucnosti roste
Jak se pak takové studie promítnou do praxe? Neskončí někde v šuplíku?
Mohou, ale to není žádoucí scénář. Úspěšnou studií je pro mě osobně taková, která nějakým způsobem ovlivní strategické rozhodování. Takže ideálně je zohledněna v některé ze strategických dokumentů státu. Dám příklad: Česká republika vytváří strategii pro rozvoj umělé inteligence a my máme foresightovou analýzu, že rozvoj umělé inteligence může být jedním ze spouštěčů konfliktů ve společnosti. Ideálním výsledkem tedy je, že se to vezme do úvahy při tvorbě takové strategie. Ta tak nebude zaměřená jen směrem k rozvoji konkurenceschopnosti a posílení inovací, ale i na potenciální negativní dopady na společnost. Zároveň nabídne opatření, jak je eliminovat.
Jak se v Česku daří zjištění z foresightových studií uplatňovat? Tak, aby to neskončilo u toho, že si to nějaký politik jen přečte…
To se může stát. Proti tomu ale pomáhá participativní pilíř foresightu, o kterém jsem mluvil. Snahou je tvůrce politik zapojit už do vzniku foresightových studií. Oni si to zažijí, projdou těmi diskusemi, trošku se jim změní nastavení v hlavě, a pak s těmi informacemi právě pracují dál při tvorbě strategií.
Obecně je ale diskuze nad tím, jak efektivně využít foresight v politickém rozhodování, nekonečný příběh. V rámci foresightové komunity se o tom bavíme na každém setkání. Největší výzvou je, že tvůrci politik jsou zvyklí pracovat s nějakou jistotou, s nějakým jedním jistým budoucím vývojem, kdežto foresight ze své podstaty pracuje s nejistotou a různými variantami budoucího vývoje.
A vidíte nějaký pokrok? Roste ze strany politiků třeba poptávka po foresightových studiích?
Rozhodně roste. Snaha pracovat s možnými budoucnostmi posiluje. Hodně to souvisí i s událostmi z posledních let – s covidem a s válkou na Ukrajině. Posiluje to snahu pochopit, že budoucí vývoj není lineární protažením toho minulého, ale že mohou nastávat odchylky a musíme na to být připraveni.
Česku by prospěli ambasadoři pro foresight
Byl jste členem pracovní skupiny Evropské komise pro strategický foresight. Můžete srovnat bruselskou a českou foresightovou realitu? Může se Česko v něčem třeba inspirovat?
Pro českou realitu by mohlo být inspirativní to, že se podařilo vytvořit interní síť pro foresight v rámci jednotlivých generálních ředitelství Evropské komise. To znamená, že jsou na jednotlivých ředitelstvích lidé, řekněme ambasadoři pro foresight, kteří se starají o prosazení foresightových analýz při tvorbě politik. Tito lidé si navzájem sdílí zkušenosti nebo i společně pracují. Taková meziresortní spolupráce by byla v Česku velmi užitečná.
Peníze – ať už z národních nebo evropských dotací, jak jsme o tom mluvili na začátku – neproudí jen na samotný vývoj různých inovativních technologií, proudí právě i na vznik foresightových analýz, které v očích institucí nabyly na důležitosti teprve v posledních letech. Česko v současné době hledá cesty, jak ozdravit veřejné finance, což se dle návrhů neobejde bez škrtů právě v oblasti vědy a výzkumu. Nemáte obavu, že právě měkké nástroje jako analýzy, včetně těch foresightových, přijdou co se škrtů týče na řadu jako první?
Samozřejmě obavu mám. Byla by to ale škoda, protože výhledové analýzy pomáhají nasměrovat ty zbývající peníze. Když teď ušetříme několik málo jednotek milionů na analýzách, tak pak můžeme špatně nasměřovat miliardy, a to bude pro veřejné finance vlastně mnohem větší ztráta.
Obecně, škrty ve výzkumu a vývoji, ale i ve vzdělávání, si podřezáváme jako republika pod sebou větev. Jsou to všechno investice do budoucího rozvoje. Když je teď škrtneme, horko těžko se pak budeme dostávat zpět na trajektorii růstu, protože k tomu potřebujeme vzdělané lidi, kvalitní výzkum a inovace. Chápu snahu státu získat peníze, kde se dá, ale myslím, že by se měla hledat opatření, která spíše omezí současnou spotřebu než ta, která omezí investice do budoucího rozvoje.
