Hirokazu Kore’eda patří k nejvýznamnějším japonským filmařům současnosti. Z Cannes už si odvezl Zlatou palmu a jeho novinka Monstrum zase získala cenu za nejlepší scénář. Během 126 minut vás bude pomalu rozervávat na kusy.
Nenovější film Hirokazu Kore’edy Kaibutsu (v anglickém překladu Monster) si z letošního ročníku MFF Cannes odnesl ocenění za nejlepší scénář. Tvůrce oceňovaných Zlodějů či Naší malé sestry se po několikaleté pauze opět vrací s filmem z japonského prostředí. Tentokrát se ale od svého typického autorského rukopisu mírně odchyluje.
Ovdovělá Saori a její malý syn Minato žijí v malém městečku nedaleko velkého jezera. Jednoho dne se ale Minato začne chovat zvláštně. Přijde domů bez jedné tenisky, potají si v koupelně ostříhá vlasy a neustále si potichu zpívá refrén písně „Who is the monster?“.
Poté, co se jí Minato svěří, že ho jeden z milovaných učitelů Hori fyzicky napadl, se přímočará a milující matka rozhodne zakročit a zjistit, co se ve škole doopravdy stalo.
Místo vysvětlení se však dočká neosobní oficiální omluvy a neochoty případ doopravdy řešit. Zkažený školský systém a falešná zdvořilost jsou ale pouze jedním z mnoha palčivých témat, která se v průběhu vyprávění rozvíjejí.
Kore’eda si své filmy nejen režíruje, ale také si sám píše scénáře. Monster je tak od roku 1995 jeho prvním filmem, jehož scénáře se ujal jiný autor – Yuji Sakamoto. Ten je ve filmovém průmyslu známý především díky televizním seriálům, možná proto je epizodické vyprávění filmu Monster v tomto kontextu příhodné.
Jeden konkrétní sled událostí totiž postupně zkoumáme ze třech různých perspektiv – nejprve z pohledu ochranitelské matky, poté z perspektivy obviněného učitele a nakonec i samotného Minaty.
V každém ze tří segmentů tak získáváme střípky informací, díky kterým si celý příběh nejen skládáme dohromady, ale především si neustále přehodnocujeme, kdo je doopravdy oběť a kdo monstrum.
Tento způsob vyprávění není pro Kore’edu běžný. Jeho filmy se často díky útržkovitému vyobrazení běžného života postav bez hlubšího zasazení do kontextu podobají spíše dokumentu.
Hluboce propracovaná a trýznivá psychologie postav filmu Monster tak stojí ve značném kontrastu k obvyklému „observačnímu“ postupu režiséra. Nedostatek domnělé autenticity tak může pro některé diváky znamenat ztrátu Kore’edova kouzla.
Snímek ale emoce a pocity, které zažíváme u starších snímků, velmi efektivně vyvolává v jiných rovinách. Jedna z nich je práce s detailem, nejen v rámci prostoru, ale především na rovině vyprávění.
Některé informace jsou pro nás důležité, jiné se zdají být naprosto nepodstatné. To, že zjistíme, kam se ztratila druhá bota nebo kdo zapálil dům, jehož záběrem snímek začíná, nám sice k ničemu nebude, ale zmiňované mozaice událostí to dodává důležité vrstvy.
Zároveň Monster, stejně jako ostatní režisérovy filmy, akcentuje těžká společenská témata. Film nás tematizováním smrti, viny, těžkostí dospívání, objevování vlastní identity a jejího potlačování či domácího násilí pomalu rozervává na kusy.
Ale je to právě poetická a naivní perspektiva dítěte, která typickou závěrečnou hořkosladkou pachuť Kore’edových filmů v závěru nahradí smířeným hřejivým pocitem. Monster tak není horší ani lepší než Kore’edovy dřívější filmy. Je zkrátka jiný.
