Článek
V rámci brněnského Pride Weeku jde o jednu z těch akcí, kterým se kontroverze a odpůrci samotní postarali o největší porci mediální pozornosti. Přítomnost tzv. drag queen (muže oblékajícího na zábavná vystoupení ženské šaty) na festivalu určeného primárně pro gay komunitu asi nikoho zvlášť nešokuje. Estetika a vkus za hranami očekávání a stereotypu k LGBT festivalům více či méně přiznaně patří. Onen rozruch vzbudilo něco jiného než pouhý fakt, že nějaký muž vystupuje veřejně oblečený jako princezna. Ivory Divine totiž v těch šatech četla gay pohádku dětem.
Příběh dvou tučňáků z newyorské zoo vychovávající mládě je dnes už všeobecně známý. Roy a Silo, samci tučňáků uzdičkových, vytvořili i přes dostatek samic v ubikaci stabilní dlouhodobý pár. Nehnuli se od sebe na krok, spolu se krmili, spolu usínali. Když jednoho dne začali se stavbou hnízda, ošetřovatelé vytušili příležitost, jak zabít dvě mouchy jednou ranou, a do hnízda tajně umístili opuštěné vejce. Oba tučňáci se rázem začali o vejce starat a počínali si natolik šikovně, že se brzy stali náhradními rodiči i dalších vejcí. Jejich příběh roku 2005 zpracoval do podoby dětské knihy Tango (s věkovým určením cca od tří let dále) americký spisovatel a psychiatr Justin Richardson. Právě z této knihy Ivory Divine předčítala zhruba padesáti dětem v předškolním věku a jejich rodičům.
Není divu, že českou konzervativní scénu vyburcovala podobná událost k nebývalé aktivitě. Aliance pro rodinu apelovala (marně) na brněnskou primátorku, aby stáhla propůjčenou záštitu nad akcí. Institut Václava Klause událost oglosoval neinvenčním a předvídatelným způsobem a před kinem Art se sešly davy protestujících v enormním počtu (dvacet). Je až neuvěřitelné, jak vzorec „děti - muž v šatech - gay pohádka“ zapůsobil na lidské emoce a vypudil na povrch ty nejzazší strachy a vášně. Z nějakého důvodu máme tendence ženské šaty na muži vnímat jako atribut sexuálního styku, ke kterému pochopitelně děti patří jen, pokud nejsou jeho přímými aktéry. A co hůř, vnímáme je jako atribut homosexuálního styku, čímž se z dětského programu s drag queen a gay prózou stává téměř zbraň hromadného ničení. Na to, abychom podobné vystoupení chápali jako to, čím opravdu je, totiž uměleckou kompozicí (podobně, jako chápeme třeba karnevaly a Labutí jezera v kulturních domech) a ne ideologický počin, nám chybí kromě otevřenosti i jakási lehkost a nadhled.
Nemám ráda společenské analogie ze zvířecí říše. Roy a Silo mohli v záchvatu tučňáčího neurotismu svoje adoptované vejce rozklovat na padrť a ošetřovatelé by jen zalomili rukama, jaká to škoda. Ten krutý zákon přírody. Přesto se argumenty přírodou a přirozeností (a s tím i nevinností a čistotou) opakují, kdykoliv přijde na přetřes jakékoliv spojení LGBT komunity s dětmi. Přírodní analogie jakoby legitimizovaly postoje jedné i druhé strany, přestože do lidské reality jsou jen těžko aplikovatelné. Do rozvah o přirozenosti pořád dokola vstupuje sex jako motiv, který domněle ovládá každý pohyb a každé konání neheterosexuálního člověka. Varianta, že Ivory Divine předčítá dětem v šatech a tiáře, aniž by přitom byla ona symbolem sexu, posluchači nástrojem a tučňáci z New Yorku výsledkem liberální propagandy, některým snad ani nepřichází na mysl.
Nemáme doma televizi. Když ale dojde na pohádky, i já vím o existenci přihlouplých, mozky okorávajících televizních postaviček, jako je králíček Bing. Vím i o Krtkovi a díle o mamince, kterým jeho tvůrci vyslali do hlav nejmenších z nás sto a jeden vzorec toxicity v partnerských vztazích (která má na rozdíl od Roye a Sila potenciál zničit nejeden vztah, rodinu a dítě). Nemohu se ubránit pocitu, že v kontextu všech obsahů, které dnes mohou děti konzumovat a které drtivá většina veřejnosti považuje za zcela bezpečné (v čele s Bingem a toxickým taťkou Zajíčkem z Krtka a maminky), je čtení autentického příběhu jedné tučňáčí rodiny v podání autentické a živé lidské bytosti zcela nevinné. I přes ty krajky.
