Reportáž z prvního dne naleznete tady.

Letošnímu ročníku Rock im Parku se bohužel nevyhnulo rušení už předem oznámených jmen. Úplně v tichosti se z line-upu ještě pár týdnů před akcí vytratili například Dead Sara, větší kontroverzi ale způsobilo odhlášení legendární Pantery. Tu pořadatelé odřekli, jakmile vylezly na povrch politické názory zpěváka Phila Anselma, jež se neshodovaly s politikou, jakou razí právě dvojčata Rock am Ring a Rock im Park.

Stejně tak kontroverzně může působit, že koncert tohoto bandu v České republice naopak zrušen nebyl. Dle svých vlastních ideologických preferencí si proto vyberte, co vás pohoršuje víc. Těsně před začátkem akce nakonec museli pro nemoc odřeknout i sub-headlineři Five Finger Death Punch, ovšem ani ne do týdne se organizátorům podařilo najít náhradu v podobě Bullet For My Valentine. Za tu rychlost a srovnatelně velké jméno nezbývá než zase před pořadateli smeknout, to se nevidí každý den. A jen to opět dokazuje, jak moc důležité tyto dva festivaly jsou a jak moc tam spousta kapel touží hrát.

Prostřední program v ročníku, během kterého ani jednou nezapršelo, startovali BoySetsFire, Maggie Lindemann (americká písničkářka má s aktuálně zhusta propíraným Tillem z Rammstein společné jen příjmení, příbuzní nejsou) nebo mladá naděje The Warning, o níž ještě bude řeč.

Pro vás bude ale asi nejznámější jméno Sum 41. Pop-punkové legendy před časem oznámily, že končí, ovšem nebude za tím nejspíš žádná nechuť hrát, protože mezi plameny na největším pódiu pobíhali s úsměvem od ucha k uchu, a že bylo největší festivalové prostranství slušně zaplněné, asi nepřekvapí. Ony totiž všechny tyhlety prcičkovské kapely mají v Německu úspěch.

Jejich konec je tedy asi tak reálný jako ten pánů z Yellowcard, kteří se po pětileté pauze právě v těchto dnech zase vracejí. Za tím oznámením finiše nejspíš budou jiné důvody - například ten, že Sum 41 jsou momentálně bez vydavatelství, a tak teď vůbec není jisté, kdy (a pokud vůbec) jejich údajné plánované dvojalbum "Heaven And Hell" vyjde. Mít tak na tomto turné o něco více platících, nostalgií omámených fanoušků jim proto určitě přijde vhod.

Na stejném pódiu je následně vystřídali NOFX, zajímavější vystoupení ale nabídli na druhé největší scéně Three Days Grace. Rodáci z kanadského Asphodel-Norwoodu, kteří se však představili jako band z hodinu a půl vzdáleného Toronta, nejprve, jak je dobrým festivalovým zvykem, pozdravili své kamarády ze Sum 41 a Bring Me The Horizon, ovšem třeba Arch Enemy, zařazené v soupisce hned po nich, už ne.

Jejich klasická písňová struktura a čistě rocková muzika bez vnějších vlivů se odehrávala podle stejného, a tudíž úspěšného scénáře jako obvykle, ovšem jen do chvíle, kdy si frontman Matt Walst, jemuž nově vlasy dorostly až k ramenům, přivolal výpomoc.

"Letos je to deset let, co jsem se ke kapele přidal. A když se tak stalo, první věc, kterou jsme vydali, se jmenovala 'Painkiller'," svěřil se, a jen co se do jednoho z velkých hitů pustil, přiběhla na jeviště zpěvačka a jedna ze tří sester Villarreal Vélezových, členka mexického tria The Warning a zazpívala si skladbu s Mattem jako duet. Další mimořádný a neopakovatelný moment tak byl na světě.

O pár minut později si svou premiéru vyzkoušela Lauren Sanderson, a jestli tento text čte i nějaký ultrapopař, je dost možné, že by ho její tvorba mohla bavit. Škoda jen, že místo na cover The Weeknda a připomenutí pride month se nesoustředila spíše na to, aby kolem sebe postavila kapelu.

Vystupovala totiž úplně sama, na pódiu jste neviděli jediný nástroj. Pokud tedy za nástroj nepovažujete laptop s empétrojkami s hudebními i vokálními podkresy. Do nich sice zpívala naživo a vůbec ne špatně, ale i tak to působilo prostě podivně. Taky se pochlubila novinkou, kterou napsala společně s Pierce The Veil. Dobré známosti v branži jí tedy nescházejí a je možné, že o ní ještě uslyšíme.

Vůbec nejdivnější set z celého festivalu ale odehráli Turnstile. Určitě jste o nich už někde slyšeli, byť právě toto je s největší pravděpodobností první český text věnující se jejich koncertu. Ano, tuto skupinu provází nemalý hype, mnozí právě ji označují za příští megahvězdy nejen punkové scény. Jenže - to, co z nich na největší scéně lezlo, nebylo o moc lepší, než co předvádějí lokální spolky z Horní Dolní, kde řada z nás vyrůstala.

Punková neurvalost jejich asi nejbližších konkurentů z Idles jim scházela. Písničky neměly skoro žádné melodie. Sólo na bicí, ve kterém byste čekali, že do toho budou řezat jako Dave Grohl zamlada, bylo pomalé, bez nápadů a hlavně nekonečné. Připomínalo to školní besídku. Tohle že jsou profíci? Tohle že je budoucnost?

Schválně jsem si na ně vyčlenil časový slot, abych viděl kompletní set a mohl podat zprávu o tom, zda jsou chvalozpěvy o jejich kvalitách přehnané, či nikoliv, a upřímně jsem byl zvědavý a natěšený na to, až je poprvé uvidím. Každé čerstvé jméno na scéně je fajn. Ale vydržet tady až do konce bylo vážně za trest. Tohle byla studená sprcha.

Na vystoupení Alissy White-Gluz, která vyhrává stále další a další ceny za nejvíc sexy ženu v metalu, a její skvadru Arch Enemy už tak mnoho času nezbylo. Mimo mnohokrát propíranou hudební složku je ale třeba pochválit zpěvaččin nový outfit - v modrém overalu vypadala trochu jako malá mořská víla s ostny a řetězy.

Mod Sun je skvělou alternativou pro všechny, kteří si užívají renesanci pop punku nastartovanou Machine Gun Kellym, ale nepotřebují k tomu bulvární šťavnaté historky z jeho soužití s Megan Fox. Ovšem jen do doby, než zjistíte, že v Mod Sunově ložnici si dveře podávala Bella Thorne s Avril Lavigne.

Na svém skvěle šlapajícím koncertě předvedl ryzí riffy jak od Sum 41, duet "Stay Away" s už zmíněným MGK dal s jeho hlasem z playbacku - pořadatelé ho bohužel dali časově přesně proti němu, jinak by si to určitě dali spolu naživo. "Před dvěma měsíci jsem zažil velmi ošklivý rozchod a napsal jsem o tom písničku, kterou ještě nikdo dosud neslyšel. Jmenovat se bude asi 'Strangers', chcete ji slyšet?" prohlásil a následně ve středním tempu a o poznání popovější song odehrál. A ano, hitový potenciál to rozhodně má.

V kousku "Karma" si sedl za bicí a ukázal, co se naučil ve svých předchozích kapelách a proč ho teď poptávají největší hvězdy. Turnstile se můžou jít klouzat, takhle se buší do škopků! Vůbec nejpříjemnější ale bylo vidět, jaký je to sympaťák a jaké má charisma. Ke všem, kteří na jeho vystoupení přišli, byl neuvěřitelně milý a sám svůj set vystavěl tak, aby se pořád něco dělo.

Co píseň, to trochu jiná nálada a jiné tempo. Pozdravy poslal dříve hrajícím zpěvačkám Maggie Lindemann a Charlotte Sands, svého kytaristu nechal, ať ukáže, co se naučil ve škole v lekcích němčiny, a ačkoliv mu kytara hrála ze záznamu, dokázal skvěle odprezentovat cover "Iris" od Goo Goo Dolls. Taky se pozdravil s příchozími v prvních řadách a byl vděčný za to, že i když hala nebyla kvůli silné konkurenci plná, pořád na něj přišlo docela dost fanoušků. "Když jsem hrál s kapelou v Německu poprvé, přišlo na nás jedenáct lidí. Tohle je nářez!" prohlásil, než svůj perfektní set zakončil hitem "Flames".

To všechno mělo bohužel jedinou chybu. Následný sprint za Machine Gun Kellym pod největší pódium totiž proběhl až příliš pozdě. Kontroverzní rapper totiž o pár chvil dříve také využil koncentrace hvězd na jednom místě, a tak se k němu přidal - a to se podržte - Oliver Sykes z Bring Me The Horizon! Společně dali svůj duet "Maybe" v evropské živé premiéře právě tady na Rock im Parku, a postarali se tak o další zápis do hudebních encyklopedií.

A znovu bylo vidět, jak neuvěřitelné tempo MGK nasadil. Když je na jevišti, nepatří zrovna mezi umělce, o nichž byste prohlásili, že je nejmilejší. Usměje se málokdy a srdíčka ani pusinky do davu neposílá. Místo toho maká na tom, abyste na každém jeho turné viděli, že zase přišel s něčím novým.

Ještě v září ho Němci mohli vidět na Lollapalooze v Berlíně s vrtulníkem, nyní má na scéně vysokou pyramidu, a může tak soutěžit se zmíněnými britskými žánrovými chameleony o to, kdo svým příznivcům zpívá z větší výšky. A to přitom pořád ještě jede turné ke stejné desce jako loni, proto je potřeba to ocenit. Takový progres je vzácný.

Pod největší stageí měl Machine Gun Kelly neuvěřitelně narváno, takže když ji za zvuků puštěného videoklipu k "Pressure" opouštěl, mohl si gratulovat k dobře odvedené práci. Chudák ale asi netušil, že to si jen německy mluvící hudební fanoušci s více než hodinovým předstihem přišli zabrat místo na domácí legendy Die Toten Hosen. Oblíbenost tohoto spolku lze bez překladu jeho textů jen stěží pochopit, hudebně je totiž asi stejně invenční jako náš Kabát.

Na vedlejším pódiu mezitím hráli Architects, kteří svůj - údajně přátelský - rozchod s kytaristou Joshem Middletonem, který se rozhodl věnovat své kapele Sylosis, oznámili jen pár dní před Rock im Parkem. Na něj si odskočili ze stadionové šňůry, na níž letos v létě předskakují Metallice.

Zaplněnou plochu pod sebou neměli, ale to nelze brát jako bernou minci, protože hrát proti německé modle právě na tomto festivalu by výrazně oslabilo publikum úplně každého. Pro kapelu ale byl zdejší koncert speciální, protože jak se vyjádřil frontman Sam Carter, bylo to právě zde, a konkrétně zrovna ve zmíněné desetitisícové hale přímo naproti jejich pódiu, kde si vůbec naposledy zahráli s již zesnulým kytaristou Tomem Searlem.

Nechtěně pikantní na tom všem je ještě nedávný incident, kdy na vystoupení v Adelaide vyběhl na pódium naštvaný fanoušek, napadl právě dnes už bývalého kytaristu Joshe a následně zahulákal do jeho mikrofonu, že by skupina měla hrát více starších písní, aby Searlea dle jeho soudu správně uctila. Metalcorové puristy by možná ještě mohlo zajímat, že v průběhu setu frontman také na dálku pozdravil své kolegy ze Spiritbox a hlavně Bring Me The Horizon, které označil za své přátele. Tak snad by k sobě mohli být teď vlídnější i příznivci obou formací.

Následující Bullet For My Valentine možná nemají na svém kontě tolik hitů jako Five Finger Death Punch, které v programu nahradili, jedná se ale o zavedenou metalovou skvadru, která lidi spolehlivě přitáhne. A to i přesto, že poslední dobrou desku vydala před více než deseti lety.

Od té doby vypadají finále jejich výstupů totožně - "Your Betreyal", "Tears Don't Fall", "Waking The Demon". A i když už asi nikdy nepřekonají propršený set z Rock For People a zůstanou metalovými rutinéry, tak show v Norimberku se do paměti příchozích zapíše především jako ta, na které dělali až zbytečně dlouhé pauzy mezi písněmi. A jednu takovou si dali dokonce i přímo během "Tears..." To proto, že se v kotli strhla bitka a oni přestali hrát, aby zklidnili situaci.

První živá zkušenost s Carpenter Brut byla podivná. Představte si, ze před vámi v aréně stojí v řadě zleva kytarista mávající dlouhou kšticí, uprostřed je klávesista s klávesami konstruovanými tak, abyste mu neviděli na ruce, a úplně vpravo je bubeník. Mají fantastický světelný park, který kooperuje s muzikou valící se z reproduktorů.

Zní to, jako by Nine Inch Nails v osmdesátých letech potkali Davea Gahana a založili kapelu. Jinými slovy - zní to skvěle. To podivné na tom je, že zpěváka slyšíte, ale nevidíte. Není tam. A i ty klávesy občas slyšíte i ve chvíli, kdy má jejich obsluha ruce nad hlavou. Podivné. I přesto však výborné, ta hudba má totiž grády a tlak, jaký na Rock im Parku letos předvedl málokdo. Takže přepínáme na "Mód Rychle a zběsile". I tyhle filmy si totiž užijete nejlépe, když mozek a logiku zcela vypnete a prostě se jen dobře bavíte.

Na obrovské, dvoupatrové scéně začal koncert Bring Me The Horizon. Doprovodilo ho několik apokalyptických videí s umělou inteligencí vybízejících publikum k akci, výsledek byl ale docela rozpačitý.

V singlu "Mantra" se zpěvák příliš nevytáhl, a když si u toho odplivl, tak se od slin celý pokydal. V "Parasite Eve" dokonce do mikrofonu ve tvaru jakéhosi draka / vetřelce / tříhlavého psa prohlásil, že se mu to nechce zpívat, a tak ať se snaží diváci.

Pak se ale něco zlomilo. Těžko říct, zda za to mohla fanynka, která na kamery ukázala odhalené poprsí, nebo za tím bylo něco jiného, ale po podivné první třetině začal set nabírat na intenzitě.

Oli Sykes začal zpívat lépe, hecoval, utíkal zleva doprava, ale i shora dolů a opačně. Začal prostě blázinec. V "Sempiternal" frontman před ledovým pozadím držel v ruce rudou světlici jako ve filmech z mrazivého jižního pólu. A v "Obey" místo puštěného videa, které jsme měli možnost vidět naposledy v Praze, naběhl na stage skutečný Yungblud! V černobílém outfitu a se školáckým batohem na zádech s frontmanem BMTH rozjel nemilosrdnou řežbu.

Ano, přesně toto jsou ty momenty, u kterých víte, že se mohou stát jenom na tak gigantickém festivalu, jakým je Rock im Park. Právě v tu chvíli je vám úplně jedno, kolik vás celá ta sranda stála, protože zažíváte něco neuvěřitelného, něco, co už se nikdy nebude opakovat.

A jen co se skupina popasovala s novým a zvukově velmi překvapivě znějícím singlem "LosT", který je naživo stokrát lepší než ve studiové podobě, zasadila divákům další direkt, kvůli kterému musely jejich brady k zemi. Zřídka hraný kousek "Nihilist Blue" si s nimi totiž vystřihla ještě Courtney LaPlante, zpěvačka heavymetalových Spiritbox, kteří na stejné stagei vystupovali brzy odpoledne.

A znovu jste si u toho museli protírat oči, abyste si ověřili, že se vám to nezdá. Oliver Sykes tak během jediného dne sdílel jeviště s jinou slavnou hvězdou už potřetí. Wow!

Přičtěte si k tomu show plnou šlehajících plamenů, omamných laserů, devastující bangery "DiE4u" nebo "Throne", u něhož si publikum mělo sednout na zadek, zpěvákovo kreslení tetovačky fanynce, upřímně se snažící kapelu, která dělala všechno proto, aby ukázala, že tím pravým headlinerem druhého dne měla být právě ona, a máte z toho stěží uvěřitelný set, na který se bude vzpomínat ještě léta. Neskutečný koncert.

Ve třetím a posledním dni se na Rock im Parku představili především znovu se probouzející Foo Fighters. Kromě nich ale v Norimberku hráli ještě i Set It Off, Rise Against, Fever 333, Flogging Molly, Hot Milk, Yungblud, Giant Rooks, Limp Bizkit, Yonaka, Silverstein, Jinjer nebo Motionless In White. A i v tento den se děly věci, které se nedaly dopředu předvídat. Více si o nich povíme v chystaném finálním dílu reportáže už brzy.