„Safra, to jsem se nějak zdržel,“ řekl Jaroslav Vrbenský v roce 1962 rodičům, když se vrátil z vězení. Byl zatčen po léčce, kterou na představitele katolické církve nastražila Státní bezpečnost. Před sedmdesáti lety 25. června 1953 byl odsouzen na 12 let.
Dětství Jaroslava Vrbenského bylo od začátku spojené s hudbou. Na klavír začal hrát v Uhříněvsi a zájem o hudbu rozvíjel i na obecné škole v Lupáčově ulici, kam docházel za nacistické okupace. V roce 1943 nastoupil na gymnázium ve Slovenské ulici, tehdy začal také pravidelně ministrovat, účastnit se akcí s páterem Josefem Gabrielem a věnovat se hře na varhany.
Po roce 1948 se i na gymnáziu výrazně projevil nástup komunismu. V posudku před maturitou v roce 1951 byly u Jaroslavova jména uvedeny fráze jako „nábožensky orientovaný“ nebo „nevěrohodný“. Represe vůči katolické církvi ze strany komunistického režimu se navíc začaly stupňovat.
Osudový „přechod“ hranic
V červenci 1952 se Vrbenský zapojil do riskantní akce. Od jemu blízkého kněze Bohumila Koláře se dozvěděl, že jiní kněží, Antonín Bradna a Karel Pilík, jsou v nebezpečí a zachránit se mohou pouze emigrací. Přes další známé se Jaroslav spojil s bývalými partyzány, kteří údajně měli být schopni převést vybrané lidi za hranice. Ani Jaroslav, ani páteři však netušili, že za myšlenkou útěku se skrývá připravená lest. „O možnosti emigrovat jsem je informoval, protože jsem neměl důvod neteři mého známého nevěřit,“ vypráví ve videu Vrbenský.
Líčení se skupinou „Antonín Bradna a spol.“ bylo naplánováno na 25. června 1953. V ostravské soudní síni byl Jaroslav Vrbenský odsouzen na dvanáct let vězení za velezradu podobně jako Karel Pilík. Antonín Bradna, který byl komunisty označen za vůdce skupiny, dostal patnáct let.
