Jelikož mne velmi zajímalo, jakým způsobem práce na představení O mrtvých se ne/mluví probíhala, setkala jsem se s Lindou Straub ze Spielraum Kollektiv, která byla spolu s Mathiasem Straubem a Juanem Manuelem Garciou Belmontem jednou ze tří hlavních iniciátorů projektu. 

Jak tě napadlo tento projekt připravit? A proč zrovna Mexiko?

Mexický pohled na smrt nám poprvé učaroval v roce 2017. Hostovali jsme v Mexiku s inscenací Relax Now! na festivalu FIAC v Leónu (Festival Internacional de Arte Contemporáneo). Relax now! bylo představení o spěchu a přeneseně o tom, jak trávíme život spěchem až k nevyhnutelnému konci. Pro účely představení jsme natáčeli lidi na nejuspěchanějších místech v Praze, Berlíně a Londýně a následně jsme se do detailu učili tyto “choreografie” a stavěli na nich představení. Byli jsme v Mexiku zrovna během oslav Día de los Muertos (Dne mrtvých) a vidět plné ulice nalíčených a kostýmovaných lidi, jak oslavují své mrtvé v plných barvách za zvuku veselé hudby, byl jedinečný a nezapomenutelný zážitek, který jsme si z Mexika odnesli. 

Jak vlastně představení vznikalo?

Samotnému zkoušení předcházela mnohá setkání na Zoomu a komunikace přes WhatsApp, která s blížícím se začátkem zkoušení nabírala na intenzitě a na frekvenci. Materiál jsme čerpali z českého a mexického umění a literatury, zejména z knih Octavia Paze, Jiřiny Šiklové, Olgy Nešporové a dalších. Velkou část příprav tvořila rešeršní činnost. S tou souvisela i návštěva pohřebního ústavu. Překvapilo mě, že Česká republika má vůdčí postavení v počtu kremací. Olga Nešporová zmiňuje, že kremace je dědictví ruského vlivu v dobách komunismu, kdy byla snaha vymýtit jakoukoliv přítomnost náboženského aspektu v pohřbívání. Paradoxní je, že v samotném Rusku se to ve společnosti, na rozdíl od nás, prosadit nepodařilo. Zároveň jsem měla čerstvou zkušenost z krematoria, kde si pohřeb přála má babička. Obřady jsou zde doslova nataktované. Musí se vejít do 20 minut, 15 minut předem předání fotek a hudby na USB, 10 minut po obřadu úklid. Pokus o změnu zaběhnutého systému způsobí zmatek. V případě pohřbu mé babičky se kvůli zařazení živé hudby zapomnělo na možnost babičku vidět a rozloučit se s ní. Když jsme se zeptali na otevřenou rakev, bylo nám oznámeno, že kremace již začala. Takové věci jsou v mexickém kontextu nepředstavitelné.

To, že se představení točilo kolem smrti konkrétních osob, tedy vašich babiček, byl záměr od začátku?

Vůbec ne. Vzniklo to tím, že jsme s Valerií (umělkyně z Tijuany) přišly na to, že máme stejné téma. Oběma nám zemřely poměrně nedávno babičky, to do projektu přirozeně vplynulo. Původně jsem babičku v projektu zmiňovat nechtěla, protože přímo babičce se věnuje jiný projekt Spielraum Kollektivu, Odkaz, který probíhá jako můj pohřeb. Vedu v něm rozhovor s mojí babičkou na téma toho, co po ní, potažmo po mně, po smrti zbyde. Přesto se tato představení podařilo udržet od sebe a vznikla dvě díla promlouvající k divákovi naprosto jiným způsobem. 

Spolupracovala jsi s Valerií už někdy dříve? A proč sis vybrala právě ji?

Byla to moje vůbec první spolupráce s Valerií. To, že se stala součástí projektu, byla trochu náhoda. Začali jsme na projektu pracovat s jinou performerkou, která se nakonec projektu nemohla zúčastnit. Vyhlásili jsme proto open call a rozhodili sítě. Dostali jsme tip na Valerii, interdisciplinární umělkyni a choreografku, a všichni jsme se shodli na tom, že se do projektu výborně hodí. Pochází z Mexika, téma smrti, potažmo zármutku, hraje důležitou roli v její tvorbě a mimo jiné každoročně pořádá Den mrtvých pro své přátele v Berlíně, kde v současné době žije.

Když se vaše představení věnuje rozdílným přístupům ke smrti v Čechách a Mexiku, jak tedy vlastně vypadá pohřeb v Mexiku?

O pohřbech v Mexiku by určitě mnohem víc řekli Juan nebo Valerie. To, co si z jejich popisu představuji, je, že v Mexiku trvá pohřeb více dní. Rodina si za tím účelem pronajme prostor, kde je tělo mrtvého vystaveno a všichni, kdo chtějí, se tam mohou přijít s mrtvým rozloučit. Ale zásadní rozdíl je už v samotném přístupu k umírajícímu. V našem kulturním prostředí se považuje za fail nechat člověka odejít bez snahy ho udržet co nejdéle při životě. A tak se nejčastěji děje, že člověk je v dobré víře odevzdán nemocnici a ve výsledku umírá sám. Naproti tomu v Mexiku zůstává umírající osoba neustále obklopena někým z rodinných příslušníků – to je alespoň můj pocit z toho, jakým způsobem o pohřbech a umírání Juan s Valerií mluvili. 

Vím dobře, o čem mluvíš, když říkáš, že se u nás bere jako fail někoho jen tak nechat odejít. Sama jsem o tom kolikrát uvažovala a setkala jsem se s tím u kamarádů, kteří opatrovali v podstatě nemohoucí osobu. 

Ano, Jiřina Šiklová ve své knize Vyhoštěná smrt zmiňuje, že je třeba osobní zralosti na to, aby člověk pochopil, že to, co ho trápí, už není nemoc, ale smrt. Je třeba, aby o tom umírající, nebo pokud už toho není schopen, tak jeho nejbližší, mluvili s lékaři. Moje babička zemřela v podstatně pokročilejším věku, než babička Valerie a poslední léta života nebyla nic záviděníhodného. Vlastně s tímto souvisí i původní pracovní název představení Odkaz, který zněl Prodloužená trvanlivost, téma nemožnosti důstojně a včas umřít je určitě velké. 

Všimla jsem si, že se na konci představení objevily tváře a u nich španělské a české nápisy. Přiznám se, že význam jsem moc nepochopila. Jaký byl záměr?

To o čem mluvíš, byly tzv. kredity. Vlastně jsme tak symbolicky pohřbili náš inscenační tým. Ty nápisy vyjadřovaly různé způsoby, jakými lze říci, že někdo umřel. Juan někde četl, že jich v Mexiku mají přes sto a u nás v Česku ekvivalenty takřka neexistují. To mě podnítilo k tomu vyhledat různé způsoby, jak česky říct, že někdo zemřel. Vzhledem k potlačenosti tématu smrti v českém kontextu se dá očekávat, že jich je míň než v Mexiku, ale i tak je jich docela dost. Vlastně to symbolické pohřbívání souvisí s přístupem Mexičanů ke smrti. Juan s Valerií vyprávěli, že je úplně normální, že si děti ve škole dělají srandu z toho, že někdo tehdy a tehdy umře. Stejně k tomu přistupují dospělí, takže když žák řekne, že paní učitelka umře, tak se tomu všichni zasmějí společně s paní učitelkou.

Líbilo se mi, jak celé představení působilo na všechny smysly. To sladké pečivo, které se v průběhu peklo a pak se rozdávalo se, předpokládám, tradičně peče na pohřbech? 

To pečivo se jmenuje pan de los muertos (chléb mrtvých) a peče se při příležitosti oslav Día de los muertos (Dne mrtvých). Chutná trochu jako mazanec, ale nejsou v něm rozinky a hodně dělá vůně pomerančové kůry. 

Ještě by mě zajímalo, jak jste získali materiály se záběry na vynášení Moreny? 

Jsou to archivní záběry s kterými přišel Myko (sound designér). Upřímně – já jsem se s tradicí Morany setkala až relativně nedávno díky školce mého syna. Předtím možná letmo někde ve škole. Myslím, že je to tradice, která teď zažívá pozvolnou renesanci. 

Musím se přiznat, že mi trochu pokazil zážitek ten prostor. Z některých míst bylo špatně vidět na plátno a tak nefungovaly některé vizuální efekty tak čistě, jak z míst jiných. Proč jste to vlastně nehráli ve velkém sále?

Ano máš pravdu, tři dny před work in progressem jsme hráli dětskou verzi v auditoriu v DOXu. Je to odhadem asi čtyřikrát větší prostor, než Eliadovka a byl plný rodičů s dětmi. Větší scéna tomu sluší. V Eliadovce byla některá místa bohužel nešťastná. Ale nechtěli jsme to předimenzovat. Byl to přece jen work in progress. Budeme na tom projektu pracovat ještě v Mexiku a premiéra je plánovaná na konec roku. Chtěli jsme to udělat pro menší počet diváků, pobavit se s nimi, slyšet od nich, co funguje, abychom na tom pak mohli pracovat dál.